Základní východiska
Dvojí kvalita potravin je problém, který trápí zejména státy střední a východní Evropy, které na něj opakovaně na jednáních EU upozorňují. Prostřednictvím médií jsme často informování o tom, že některé potravinářské výrobky prodávané pod stejnými značkami v České republice obsahují méně kakaa, rybí prsty neobsahují stejné množství ryb, jako rybí prsty prodávané v jiných členských státech EU, špagety obsahují méně pšenice, německý kečup obsahuje vyšší počet rajčat a podobně. Výrobci potravinářských výrobků tyto rozdíly buď popírají, nebo zdůvodňují odlišnosti ve složení výrobků potřebou přizpůsobit produkty lokálnímu trhu, jiné kvalitě místních surovin, jiným potřebám a preferencím (chuti) zákazníků. Spotřebitelé jsou však často toho názoru, že jim jsou nabízeny výrobky nižší kvality.
Komise se rozhodla, že bude proti dvojí kvalitě potravin bojovat, a tak dne 26. září 2017 vydala pod číslem 2017/C 327/01 Oznámení o uplatňování právních předpisů EU v oblasti potravin a ochrany spotřebitele v případech dvojí kvality výrobků – konkrétní případ potravin („Oznámení“), ve kterém zveřejnila pokyny k uplatnění právních předpisů EU v oblasti potravin a ochrany spotřebitele v případech dvojí kvality výrobků („Pokyny“). Cílem Komise je usnadnit praktické uplatňování stávajícího práva, protože pro řešení otázky dvojí kvality výrobků lze použít hned několik právních předpisů EU. Pokud jde konkrétně o potravinářské výrobky, jedná se především o tyto předpisy: obecné nařízení o potravinovém právu[1], nařízení o poskytování informací o potravinách spotřebitelům[2] a směrnice o nekalých obchodních praktikách[3].
Komise v Pokynech úvodem sděluje, že není pravda, že by každý výrobek (tedy i potravinářský) musel být v jednotlivých členských státech EU stejný, je tedy samozřejmostí, že výrobci mají možnost uvádět na trh a prodávat zboží s různým složením nebo různými vlastnostmi za předpokladu, že plně dodržují právní předpisy EU a případné specifické požadavky každého konkrétního členského státu. Takový požadavek by totiž byl v rozporu se zásadou volného pohybu zboží v rámci EU. Komise tedy v Pokynech výslovně připouští, že je v souladu s předpisy EU, aby výrobky stejné značky měly odlišné vlastnosti, neboť to může být ovlivněno mnoha legitimními faktory, jako je např. místo výroby výrobku, místně dostupné suroviny nebo preference spotřebitelů v cílových regionech. Nežádoucí je však taková situace, kdy jsou výrobky s totožnou značkou, ale s odlišným složením uváděny na trh způsobem, který by mohl spotřebitele uvést v omyl, a právě těmto případům mají Pokyny zamezit.
Rozbor dotčených předpisů EU
K Nařízení o poskytování informací o potravinách spotřebitelům Komise uvedla jen velmi stručné Pokyny, které nepřináší pro členské státy EU žádné významné novinky ve vztahu k otázce dvojí kvality potravin. Komise pouze sděluje, že je nezbytné dodržovat toto Nařízení.
Směrnice o nekalých obchodních praktikách („Směrnice“) má za cíl chránit ekonomické zájmy spotřebitelů před nekalými obchodními praktikami, reguluje také pravidla upravující způsob předkládání informací spotřebitelům – právě jí věnují Pokyny nejvíce pozornosti[4].
Je nepopiratelné, že každý z nás při nákupu potravin věnuje pozornost existenci jednoho nebo několika značkových výrobků v nabídce určité kategorie (např. káva, sýry, čokoláda atd.), a právě existence těchto značkových výrobků nejvíce ovlivňuje náš výběr při nákupu. Rozhodnutí spotřebitele o nákupu konkrétního výrobku je z velké části založeno na jeho subjektivním vnímání – co pro něj daná značka představuje. Často se také na obalech produktů můžeme dočíst, že se jedná o „originální“ nebo „původní recepturu“; v případě tradičního výrobku s dlouhou historií může být právě takové sdělení pro běžného spotřebitele známkou kvality.
Aby členské státy mohly řádně ověřit kvalitu potravin výrobků prodávaných v různých částech EU, je vždy nutné porovnat výrobek s tzv. referenčním výrobkem, pro který je charakteristické, že jde o výrobek, který (i) je uváděn na trh „ve stejném balení a se stejným označením“ v několika členských státech, (ii) je prodáván ve většině těchto členských států s daným složením a (iii) to, jak spotřebitelé vnímají hlavní znaky výrobku, odpovídá složení daného výrobku, jak je inzerován ve většině těchto členských států[5].
V případě, že při nabízení výrobků spotřebitelům dojde k naplnění některé z níže uvedených skutkových podstat, bylo by možné posuzovat takovou obchodní praktiku za nekalou. Jedná se o situace, kdy (i) spotřebitelé mají v souvislosti s určitým výrobkem legitimní konkrétní očekávání vyplývající ze srovnání s referenčním výrobkem a výrobek se od těchto očekávání významně odchyluje, (ii) obchodník opomene sdělit nebo nesdělí spotřebitelům odpovídající informace a spotřebitelé nerozumí, že jejich očekávání mohou být odlišná a (iii) nepřiměřené nebo nedostatečné informace mohou narušit ekonomické chování průměrného spotřebitele, například tím, že jej přimějí koupit výrobek, který by za jiných okolností nekoupil[6].
Komise v Pokynech k této Směrnici připouští, že „trvalá kvalita“ neznamená nutně shodné výrobky v různých zeměpisných oblastech. Je skutečně běžné, že výrobky jsou uzpůsobovány místním spotřebitelským preferencím a podmínkám. Výrobci provádí např. senzorické optimalizace, aby vyhověli stravovacím zvyklostem, které se mohou mezi jednotlivými regiony lišit. Navíc mohou existovat objektivní rozdíly v zásobování vzhledem k dostupnosti surovin (či specifickým místním požadavkům), které ovlivní složení či chuť výrobků a kterým se proto výrobci mohou jen těžko vyhnout.
Často také dochází k zavádění nových receptur v zájmu zohlednění technického pokroku nebo politik v oblasti nutriční reformulace, což nelze provádět současně na všech trzích. Žijeme v „novém potravinářském světě“ biopotravin a produktů bez lepku, laktózy či cukru. Zejména díky mladé generaci musí výrobci hledat zdravé alternativy, neboť o některé tradiční produkty už není takový zájem. To platí např. i pro tradičního výrobce a lídra na trhu nealkoholických nápojů, společnost Coca-Cola, která oznámila přípravu změny receptury, neboť po tradiční limonádě s vysokým obsahem cukru již není velká poptávka.
Praktická hlediska
Nedostatečné informace o rozdílech ve výrobcích mohou ovlivnit rozhodnutí spotřebitelů při nákupu potravin. V případě, že mají příslušné orgány členských států po kontrole souladu s potravinovým právem EU informace, že se konkrétní provozovatel potravinářského podniku při uvádění rozdílných výrobků na trh může dopouštět nekalých obchodních praktik, mohou zvážit provedení testů trhu, které zahrnují porovnání výrobku v různých regionech a zemích. Takové testy by se měly provádět pomocí společné metody testování, na které Komise v současné době pracuje.
Dále by měly příslušné orgány na základě konkrétních faktů a okolností každého případu přihlédnout k důvodům rozdílnosti výrobků, které jsou nyní definovány jen velmi obecně:
(i) vzhled výrobku nebo reklama na něj, jež by spotřebitele přiměly věřit, že výrobek je všude na jednotném trhu stejný (zdůrazňování jeho originality, původu);
(ii) marketingové strategie různých verzí výrobku, které mohou být pro spotřebitele matoucí; a
(iii) chybějící či nedostatečná informovanost spotřebitelů o skutečnosti, že v porovnání s minulostí byly významně změněny prvky složení (např. zavedení nové receptury).
Posouzení toho, kdy se jedná o „významné“ rozdíly, se může lišit na základě skutečností a okolností jednotlivého případu, avšak o významné rozdíly v hlavních znacích výrobků se obecně jedná, pokud: (i) se jedna či několik klíčových složek nebo jejich poměr ve výrobku významně liší ve srovnání s referenčním výrobkem, (ii) tento rozdíl může ovlivnit ekonomické chování průměrného spotřebitele, který by se při nákupu rozhodl jinak, kdyby o rozdílu věděl[7].
Jelikož se tato otázka týká praktik provozovatelů podniků na celém jednotném trhu a má přeshraniční rozměr, měly by se příslušné orgány v případě potřeby snažit provádět výše uvedená šetření koordinovaným způsobem. Nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele[8] stanoví povinnost vzájemné pomoci příslušných orgánů k přijetí nezbytných opatření v členském státě, v němž je obchodník usazen. Taková opatření by měla zamezit porušování předpisů, jimiž jsou dotčeni spotřebitelé v jiném členském státě EU.
Jaké další kroky budou následovat?
Komise v Oznámení sděluje, že její iniciativa v boji proti klamání spotřebitelů v oblasti dvojí kvality potravin má primárně podobu dialogu se zúčastněnými stranami v kombinaci s praktickými kroky, které umožní příslušným orgánům přijímat konkrétní opatření.
Dalším krokem směrem k vyjasnění by bylo zlepšení informací o přesném obsahu výrobků. V oblasti potravin jedná také Komise s podniky, zejména s výrobci potravin a maloobchodníky, o tom, jak zajistit plnou transparentnost ohledně složení výrobků nad rámec stávajících zákonných povinností. Jednou ze zvažovaných možností je kodex chování pro výrobce, který by stanovil normy, jež musí být dodržovány v zájmu zabránění problémům s dvojí kvalitou. Kromě toho se Komise zaměřuje na prosazování příslušných právních předpisů EU, a to spolu s vnitrostátními orgány na ochranu spotřebitele a orgány odpovědnými za kontrolu potravin (v českém prostředí jde o Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci a Českou obchodní inspekci).
[1] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin.
[2] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011, o poskytování informací o potravinách spotřebitelům.
[3] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu.
[4] Česká republika Směrnici implementovala v zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a v zákoně č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů.
[5] Oznámení Komise č. 2017/C 327/01 ze dne 26. září 2017.
[6] Oznámení Komise č. 2017/C 327/01 ze dne 26. září 2017.
[7] Oznámení Komise č. 2017/C 327/01 ze dne 26. září 2017
[8] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 ze dne 27. října 2004, o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele.
Diskuze k článku ()