ÚS zamítl návrh zrušit zálohu placenou věřitelem při podání insolvenčního návrhu

Podle statistik se od zavedení novely snížil počet šikanózních návrhů na desetinu. Jedná se o návrhy, jejichž cílem bylo poškození firmy. Samotné podání insolvenčního návrhu mělo na firmu přímé ekonomické dopady, zároveň tím trpěla pověst a důvěryhodnost. Šikanózní návrhy podle odborníků fungovaly jako zbraň v hospodářské soutěži a některé firmy jim čelily i opakovaně. U insolvenčních návrhů proti firmám činí záloha 50.000 korun, u nepodnikatelských právnických osob a fyzických osob skládají věřitelé zálohu 10.000 korun. Povinnost odpadá v situaci, kdy je insolvenčním navrhovatelem zaměstnanec nebo bývalý zaměstnanec dlužníka, jehož pohledávka spočívá jen v pracovněprávních nárocích, a také v situaci, kdy pohledávka plyne ze spotřebitelské smlouvy.

Nejvyšší soud kritizoval skutečnost, že zákon nezohledňuje reálnou potřebnost zálohy pro další chod insolvenčního řízení, charakter pohledávky ani majetkové poměry věřitele. U těch nemajetných prý záloha skutečně může znamenat odepření práva na přístup soudu. “O tom, že prostá nezpůsobilost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení detekuje pokus o podání šikanózního návrhu, lze s úspěchem pochybovat,” napsali v návrhu soudci Nejvyššího soudu.

S tím se však ústavní soudci, kteří se případem zabývali v plénu od roku 2020, neztotožnili. Také uvedli, že díky snížení počtu šikanózních návrhů se zvýšila průchodnost soudů a je nastavena rovnováha mezi právy věřitele a dlužníka.

Záležitost se k Ústavnímu soudu dostala na základě sporu košické firmy Orofa. Ta podala v roce 2020 insolvenční návrh na společnost Centrum služeb Chrudim, ale nesložila zálohu. Městský soud v Praze návrh odmítl a jeho výrok potvrdil Vrchní soud v Praze. Orofa však podala dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž podal návrh na zrušení části zákona z výše uvedených důvodů.