Nejvyšší soud: Empatický a vřelý přístup k dětem nelze vynucovat trestní represí

Původně oba dostali podmínku. V rozhodnutí, které je zpřístupněné na úřední desce, NS zdůraznil, že trestní postih má být až krajním prostředkem a posledním řešením nejzávažnějších případů. Chlapec je nyní v pěstounské péči.

“Při výkladu zákonných znaků některých trestných činů proti rodině je nutno mít na paměti, že stát tu prostředky trestní represe zasahuje do výsostně soukromé sféry rodinných vztahů. Povaha těchto vztahů vyžaduje, aby stát tyto zásahy minimalizoval, aby k nim přistupoval zdrženlivě a aby je uplatňoval jen v těch nejzávažnějších případech,” stojí v rozsudku. Zároveň však soud zdůraznil, že pokud není jiná cesta, musí stát dětem pomoci a chránit je i trestním právem.

Nejvyšší instance se konkrétně zabývala případem dvojice ze Semilska. Otec podle obžaloby neprojevoval o syna zájem a nestaral se o jeho potřeby. Soustavně hrál na počítači, a to i v noci, a rušil tím chlapcův spánek. S družkou mu prý nezajišťovali ani dostatečnou stravu a vhodné a čisté oblečení. Družce obžaloba kromě absolutního nezájmu o dítě vyčítala také to, že na chlapce křičela a posílala ho už brzy ráno do družiny, často ještě před tím, než se školní budova vůbec otevřela.

Semilský soud dvojici nejprve zprostil, zasáhl však Krajský soud v Hradci Králové, podle kterého šlo o “celý soubor bezcitného chování hraničícího v některých momentech s týráním”. Soud v Semilech pak napodruhé otci i družce uložil šestiměsíční vězení s podmínečným odkladem na 1,5 roku. Krajský soud rozsudek potvrdil, ale před nejvyšší instancí neobstál.

NS konstatoval, že ne každý rodič umí být adekvátně vřelý a patřičně empatický. “Citová plochost pochopitelně žádoucí není, avšak vynucovat si její eliminaci prostředky trestního práva by mohlo vzbuzovat nemalé pochybnosti,” stojí v rozsudku. NS připustil, že obvinění nedokázali chlapci poskytnout prostředí, v němž by se cítil milován, neohlíželi se na jeho pocity, upřednostňovali své zájmy – například hraní her – a své pohodlí před výchovou chlapce. Nedostatky však nebyly tak vážné, aby naplnily znaky trestného činu. “Tvrzení obžaloby o absolutním nezájmu obviněných o poškozeného je skutečně přehnané,” uvedl NS.

Nejvyšší instance z hlediska zasahování státu do patologických rodinných vztahů poškozujících děti rozlišuje tři okruhy případů. V první skupině jsou situace, kdy péče není optimální a rodiče neumí dětem poskytnout dostatečně pohodové a láskyplné prostředí, avšak zásah společnosti a státu není nutný, případně by způsobil víc škody než užitku. V druhé, závažnější skupině případů mohou zasáhnout orgány sociálněprávní ochrany dětí. V úvahu připadá i odebrání dítěte a předání do náhradní péče. Pouze v nejzávažnější skupině nastupuje trestní represe.

Ohrožování výchovy se podle judikatury dopouštějí rodiče, kteří svádí dítě k trestné činnosti nebo konzumaci alkoholu a drog, vystavují dítě hrubým partnerským konfliktům nebo alkoholismu v rodině, soustavně zanedbávají školní docházku, lékařskou péči nebo hygienu. V semilské kauze viděl NS snahu o rozšiřování zásahů trestního práva do rodinných vztahů, kterou však svým rozhodnutím odmítl.