Patřím mezi ty, kteří mají pocit, že si z té doby leccos pamatují, nicméně chápu nadsázku tohoto rčení. Devadesátky nepochybně byly dobou, kdy se řada občanů domnívala, že se může, co se před tím i potom nesmělo, kdy se tvořil podnikatelský svět za okolností, jež by dnes stály za pozdvižené obočí, kdy se zjevné podsvětí bavilo společně se smetánkou tohoto národa[1]. Zkrátka dobou divokou.
Nicméně byly také dobou vizionářů, dobou velkých plánů, nadějí, velkolepých projektů a zásadního formování naší republiky.
Justice je právem považována za nejkonzervativnější součást státní moci, ale i u ní můžeme zpětně dohledat stopy oné rozjitřené doby. Ač mnohé plytké projevy politického soupeření zakryje milosrdný čas, soudní rozhodnutí si totiž my právníci pamatujeme, archivujeme je a zpětně vyhledáváme k podpoře své argumentace, nebo alespoň k inspiraci.
Tak tu mám pro vás právní větu nálezu Ústavního soudu I. ÚS 167/94 z 27. 11. 1996: Podmínka § 14 odst. 1 o. s. ř. zakládá vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci nikoli pouze pro jejich skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže "lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti". Nejde tudíž pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudkyně, zda se cítí nebo necítí být podjatá, anebo hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být. V daném případě šlo o takový konflikt mezi rozhodující soudkyní a právní zástupkyní navrhovatelky, který svou povahou a intenzitou (označení rozhodnutí soudkyně "za právní zmetek" a následná soudní dohra) je nepochybně dostatečným důvodem k tomu, aby v zájmu soudkyně samé o věci rozhodovala jiná osoba[2].
Především zdůrazňuji, že zmínka Ústavního soudu o následné soudní dohře je v mých očích právně nepodstatná, respektive jen navazuje a nijak nezostřuje invektivu samotnou[3].
Právní zástupkyně tedy nepochybně urazila soudkyni. Nicméně, vzpomínám shora uvedeným textem na tehdejší dobu za situace, kdy nezřídka účastníci používají vůči soudním osobám podstatně peprnější urážky, kdy se někteří občané dokonce opakovaně snaží svým chováním projednání soudních řízení přímo v soudních budovách[4] zjevně ovlivnit. Kdy je na veřejně činné osoby vykonávající svou povinnost skandováno „gestapo“ a kdy jsou dokonce vyvraceny vstupní dveře do jednací síně.
Přiznávám, že jsem na příměry jednání či chování současných služebníků státu ve vztahu k oběma totalitním režimům minulého století citlivý, protože ač je naše společnost, politika, justice či policie lecjaká, rozhodně si takové připodobnění ani náhodou nezaslouží. Ani k nacistům či fašistům, ani ke komunistům.
Každopádně to, co tehdy vnímal náš strážce ústavnosti za podstatnou otázku zásady zákonnosti soudce, toho by se dnes, obávám se, nikdo ani nepovšiml.
Nebyly ty devadesátky nakonec dobou slušnější, než se traduje?
Diskuze k článku ()