Povinný subjekt podle zákona č. 106/1999 Sb. může stanovit úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledávání kvalifikovaným odhadem; výši úhrady však musí oznámit před uplynutím lhůty pro poskytnutí informace

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) zamítl ústavní stížnost města Vsetín proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Stěžovatel – město Vsetín – se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalovaném náhrady škody ve výši 33 784 Kč s příslušenstvím, spočívající v nákladech spojených s poskytováním informací, zejména nákladech na mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací podle § 17 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Způsobení škody stěžovatel spatřoval v tom, že žalovaný svévolně žádal o poskytnutí informací, aniž by však chtěl zaplatit náklady na jejich vyhledání. Tím podle stěžovatele maří čas zaměstnanců stěžovatele, který by bylo možné využít k plnění jiných úkolů, a zneužívá svého práva na informace. Zatímco soud prvního stupně stěžovateli částečně vyhověl a uložil žalovanému zaplatit částku 24 000 Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení, odvolací krajský soud dospěl k závěru, že z hlediska soukromého práva nelze mzdové náklady na zaměstnance touto cestou vymáhat. Následkem nezaplacení nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací je podle zákona o svobodném přístupu k informacím neposkytnutí informace a vymahatelný nárok na zaplacení zákon nezakládá. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud, neboť se domníval, že rozhodnutí krajského soudu porušilo jeho právo na soudní ochranu a právo na ochranu vlastnictví.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Listina základních práv a svobod zaručuje v čl. 17 odst. 1 svobodu projevu a právo na informace, v odstavci 5 je stanovena povinnost státních orgánů a orgánů územní samosprávy přiměřeným způsobem poskytovat informace o jejich činnosti; tento článek naopak nezakládá právo na úhradu nákladů plnění povinnosti poskytovat informace a toto právo neplyne ani z Ústavy České republiky. Jinými slovy stěžovatel jako územně samosprávný celek zvláště ústavně zaručené právo na zaplacení náhrady vyhledávání informací nemá. A v rovině tzv. podústavního práva závěr krajského soudu, že v režimu zákona č. 106/1999 Sb. je neposkytnutí vyhledaných informací jediným negativním právním následkem nezaplacení úhrady nákladů jejich vyhledání, odpovídá obecně uznávaným metodám interpretace práva i ustáleným judikatorním závěrům. Ačkoliv je náhrada nákladů podle zákona o svobodném přístupu k informacím atypicky formálně řazena k poměrům práva soukromého, povaha vztahů mezi povinným subjektem a žadatelem je v tomto případě veřejnoprávní. Nárok tak nemá soukromoprávní povahu a nelze se ho domáhat cestou žaloby na náhradu škody podle občanského zákoníku.

Přes výše uvedené však není povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím bez ochrany proti případným šikanózně podávaným žádostem o informace.

Z hlediska požadavků čl. 17 odst. 5 a čl. 4 odst. 4 Listiny je přípustné, pokud povinný subjekt odepře poskytnutí (vyhledání) informace v případech šikanózního výkonu práva na přístup k nim, případně stanoví žádanou úhradu (typicky za mimořádně rozsáhlé vyhledávání) kvalifikovaným odhadem, nikoliv na základě definitivního vyhledání žádané informace. Výši úhrady však musí oznámit před uplynutím lhůty pro poskytnutí informace, tj. nejpozději do 15 či 25 dnů ode dne přijetí žádosti [§ 14 odst. 5 písm. d) a odst. 7 zákona č. 106/1999 Sb.], pozdější či dodatečné oznámení není možné.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1083/16 je dostupný zde.