Odůvodnění rozhodnutí

Ústavní soud je v tomto sporu jednoznačně praporečníkem myšlenky, že odůvodňování je principiálním požadavkem (slovy komentovaného nálezu “z judikatury Ústavního soudu vyplývá zásadní význam odůvodnění soudního rozhodnutí. Požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí patří mezi základní atributy spravedlivého procesu.”). Praxe obecných soudů s tímto názorem většinově koresponduje, nicméně vznáší jisté pochybnosti o kýžené hranici (T. Mottl na konferenci Přiměřenost právní regulace, listopad 2013: “Proč má soudce pracně odůvodňovat, že došlo k přerušení řízení, neboť se čeká na vyřešení prejudiciální otázky v jiném řízení, nebo proč došlo k zastavení řízení pro chybějící podmínku řízení, když nepochybně postačí sdělit soudní rozhodnutí tak, jak umožňuje § 169 odst. 2, věta druhá, tedy např. stylem, že řízení se přerušuje dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do doby právní moci ukončení řízení vedeného tam a tam, pod tou a tou spisovou značkou, nebo že řízení se zastavuje dle § 107 o. s. ř. pro úmrtí účastníka bez právního nástupce? Takový způsob sdělení důvodů soudního rozhodnutí považuji za přiměřený, dostatečný, přezkoumatelný, i při absenci dalšího sáhodlouhého odůvodňování. A účastník řízení rozhodně není zkrácen na informaci, sdělení toho, co se v řízení děje a z jakého důvodu, aby proti tomu případně mohl brojit opravným prostředkem.”).

V komentovaném nálezu se Ústavní soud, aniž by měnil svůj dlouhodobý názor, hlásí k myšlence, že požadavky kladené na odůvodnění se mohou lišit v závislosti na typu a povaze rozhodnutí, přičemž jsou přípustné i určité výjimky z povinnosti odůvodnění rozhodnutí. V dané věci sehrál důležitou roli fakt, že se spor vedl kolem (spotřebitelského či “nespotřebitelského”) charakteru kauzy. To nepochybně přispělo k tomu, že Ústavní soud, v těchto případech obzvlášť obezřetný, zaujal stanovisko, že situace i při rozhodování podle § 104a o. s. ř. vyžadovala, aby rozhodnutí vrchního soudu bylo alespoň krátce odůvodněno. Napadené usnesení vrchního soudu ovšem namísto odůvodnění uvádí jen lakonickou větu, že v souladu s § 169 odst. 2 o. s. ř. toto usnesení neobsahuje odůvodnění. Ústavní soud tudíž nemůže než uzavřít, že vrchní soud svým usnesením porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.