Důkaz úředním záznamem

Judikatura dovodila, že úředním záznamem a oznámením přestupku nelze ve správním řízení samostatně provádět dokazování. Z toho ale nelze dovozovat, že úřední záznam či oznámení přestupku by bylo možné použít jako “důkaz”, pokud by skutkový závěr nespočíval pouze na něm. Nejvyšší správní soud odmítnul interpretaci, že úřední záznam lze užít jako důkaz vždy, když jsou podkladem rozhodnutí i důkazy jiné. Jedná se toliko o podklady rozhodnutí, které slouží správnímu orgánu k určení směru dokazování, nikoli o důkazy jako takové.

V dané věci šlo o záležitost špatného parkování a dotyčný se bránil, že z fotodokumentace založené ve spise spáchání přestupku dostatečně jasně nevyplývá (není vidět značka, chybí datace). Soudy však využily i úředního záznamu z podání vysvětlení, kdy majitel vozidla určil řidiče zodpovědného za tento přestupek. Na základě toho zřejmě dovodily, že majitel vozidla spáchání přestupku nerozporuje a vydaly rozhodnutí. Toto Nejvyššímu správnímu soudu nestačilo, a proto rozsudkem č.j. 3 As 231/2017-49 věc vrátil k dalšímu řízení.

Pokud při provádění úředního úkonu nebyl proveden audio/vizuální záznam a okolnosti jeho provádění jsou zpochybňovány, zásadním důkazem o skutkovém stavu věci jsou obvykle svědecké výpovědi osob, které se tohoto úkonu osobně zúčastnily, zejména úředních osob - zde zasahujících strážníků. V případech “tvrzení proti tvrzení” proto musí rozhodující orgán vždy vyslechnout ony úřední osoby jako svědky a nesmí se spokojit jen s oznámením o přestupku a s úředním záznamem.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde