Upřímně se na to těším, neboť jsem chvílemi už měl pocit, že třetí Ústavní soud v jistých ohledech vyčerpal sám sebe a nyní bude mít možnost nějakým způsobem změnit zažité pořádky. Já bych si to přál, aby to tak bylo, stejně jako Petr Šuk, aby například usnesení o odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 3 našeho zákona neobsahovala odůvodnění. Nicméně když jsem tuto svoji připomínku, a to nelžu, řekl už někdy před sedmi lety na plénu, tak mně vyhubovali všichni ústavní soudci, co tam tehdy byli přítomni, s argumentem: "vždyť ty lidi se přece musej dozvědět důvody, proč byla jejich stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost". Sám jsem se dokonce snažil předložit koncepty dvou takových rozhodnutí bez odůvodnění svému senátu a nebudu tady ani popisovat, co jsem se dozvěděl o tom, jak pracuji, spíše jak nepracuji a jak se snažím si usnadnit svoji práci. Ale zákon to prostě říká jasně a byla by to nepochybně cesta k tomu, jak naznačit stěžovatelům, že Ústavní soud není žádnou čtvrtou přezkumnou instancí a že by měl řešit jenom věci podstatné.
Nyní bych rád zareagoval na předřečníka a pokusil se o určitou rekapitulaci fungování třetího Ústavního soudu. A pokusil bych se i o jakýsi výhled do budoucnosti s ohledem na personální změny, které nás čekají.
Agenda Ústavního soudu
Justiční systém, který připustí, aby Ústavní soud musel vyřídit, a říkám úmyslně "vyřídit", 4000 ústavních stížností ročně, není v pořádku. Má to důsledky, které zde popsal JUDr. Šuk, vede to často k odmítání ústavních stížností jako v továrně továrníka Bati, když se vyráběly cvičky. Ale je to způsobeno prostým faktem, že ústavní soudce má sice k dispozici tři asistenty, což je velký luxus, ale má nápad těch ±30 věcí měsíčně, což, jestli se nepletu, by mohl být přibližně nápad civilního soudce v klasické civilní agendě. Takže Ústavní soud musí vyřídit tento běžný nápad, aby sám neměl v řízení průtahy. Jak z toho ven?
Nepochybně, a pod to bych se podepsal a třikrát bych podtrhl svůj podpis, by dovolací řízení mělo být nastaveno jinak. Tak, jak zmínil pan místopředseda, a to zejména v problematice nákladů řízení, ve věcech péče soudu o nezletilé, protože zejména v těchto dvou agendách Ústavní soud někdy rozhoduje tak, jak mu to nepřísluší a supluje roli sjednocovatele judikatury – zejména v řízeních, v nichž vystupuje nezletilé dítě jako slabý účastník řízení, to znamená v těch, lidově řečeno, „péčkách“. Stal se z nás tedy opatrovnický soud třetího stupně a týká se to jak rozhodování o střídavé péči, tak rozhodování o styku, výživném, o věcech důležitých a pro dítě významných, na kterých se rodiče nemohou shodnout. Přednáším pracovnicím OSPODU a advokátům, kteří se zabývají opatrovnickými věcmi. A skutečně byste nevěřili, čím vším se dnes soudy v agendě péče soudu o nezletilé musejí zabývat. Zatímco před 20 lety by se rodiče styděli přijít k soudu s tím, aby za ně rozhodl, jestli má dítě chodit do waldorfské, lesní, spádové nebo Montessori školky, dnes už je to naprosto běžná záležitost. Nahrazuje se souhlas s veganským nebo vegetariánským jídelníčkem, rozhoduje se o tom, jestli má dítě chodit do náboženství k evangelíkům, nebo ke katolíkům, jestli má chodit do Sokola nebo do Junáka a podobně. A hned ve třetím kole se tyto věci ocitají u Ústavního soudu.
Pravda je, že sami soudci si tak říkajíc naběhli na vidle a rodiče v této souvislosti přesvědčili o tom, že soud se postará o záležitosti, které se řešily běžně před pár lety v rodině. Možná to souvisí s fenoménem, který ve společnosti máme, a Karel Šimka ho nezmínil v té své velmi zajímavé přednášce, když hovořil o změnách ve společnosti, které nastaly po roce 1993, tak já i v agendě Ústavního soudce vnímám jednu velmi výraznou změnu. Zatímco v roce 1966, když jsem se narodil, žilo 5 % partnerů v nesezdaném manželství, v roce 2000 už to bylo 20 % a v roce 2021 je to 49,8 %. Stále roste povědomí o rozličných právech, nikoliv však paralelně o povinnostech. To je, řekl bych, obrovská společenská změna, která se projevuje nejen v agendě soudu nalézacího, ústavního, správního, ale i odvolacích a všech soudů obecné justice. Souvisí to s problematikou, kterou musí Ústavní soud hned ve třetím kole řešit, i s jinými záležitostmi. To je změna, kterou vnímám velmi výrazně, a měli bychom na ni možná začít reagovat jak v judikatuře, tak třeba i zákonodárce změnou příslušných pasáží občanského zákoníku.
Rozhodování v plénu
Nápad, že by se mělo rozhodovat o nálezech v plénu, není nový. Zákon obsahuje ustanovení, které umožňuje příslušnému senátu předložit konkrétní věc plénu, aby rozhodlo. Ostatně je to letitá myšlenka pana předsedy Rychetského, který končí v létě a který se snažil plénum přesvědčit o změně rozvrhu práce, která by umožňovala předsedovi vybrat věc, která se na plénu rozhodovat bude. Tyto pokusy byly opakované jak za druhého Ústavního soudu, tak za třetího Ústavního soudu, a zatím se tato změna nepodařila prosadit, a to zejména z toho důvodu, že jde o střet jakýchsi dvou rozhodovacích koncepcí. Na jedné straně rozhodování senátní a na druhé straně rozhodování plenární s tím. Soudci Ústavního soudu, by zřejmě vnímali tuto změnu jako nepřípustný zásah do jejich senátní rozhodovací činnosti. I s tím vědomím, že by se v některých případech dal tento postup a ustanovení příslušného rozvrhu práce zneužít. Po letitých zkušenostech s projednáváním některých plenárních věcí, kdy například řešíme řadu let, jestli se má psát veřejný ochránce práv s velkým V nebo s malým v. A neshodli jsme se... Obával bych se prostě průtahů.
...takže já jsem přesvědčen, že plenární rozhodování všech prostých nálezů by Ústavní soud ochromilo a že by to byla změna velmi těžkopádná. Třeba to bude v novém složení jinak, až bude čtvrtý Ústavní soud rozhodovat po svém doplnění. Ale zatím bych se ani já nebyl schopen vysloveně z těchto pragmatických důvodů, aby práva šla, jak říkal Otakar Motejl, rozhodnout. I když jsem si vědom toho, že v některých případech nálezy přijaté dvěma hlasy jsou velmi problematické.
Zjevná neopodstatněnost
Další připomínka k výhradě k činnosti Ústavního soudu je následující: Jsem si vědom toho, že některé stížnosti končí odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost, i když byl vydán nález nebo nějaké rozhodnutí, se kterým pozdější odmítnutí je více či méně v rozporu. Tento rozpor lze překlenout podle zákona o Ústavním soudu předložením věci plénu k přijetí stanoviska. Viz naposledy náklady řízení při zrušení podílu či SJM. To byla dokonce moje osobní aktivita, neboť jsem chtěl, aby se plénum vyjádřilo k této problematice. Nestalo se tak. A z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že Ústavní soud má v tomto složení poměrně silnou tendenci vyhnout se přijetí stanoviska, které by judikaturu sjednocovalo či napravovalo nějaké rozdíly. Sám po třech takových zkušenostech s návrhem na přijetí stanoviska, který byl zamítnut s odůvodněním, že moje věc se přeci liší v nějakých detailech od té předchozí věci, jsem rezignoval a zakázal jsem asistentům psát návrhy stanovisek k předložení věci plénu. Opět čistě pragmatický přístup a jenom na vysvětlení.
Co nás čeká v nejbližší době?
V nejbližší době nás čeká razantní obměna Ústavního soudu a doufejme, že Ústavní soud bude rozhodovat ještě v klidnějších dobách, než rozhodoval tzv. třetí Ústavní soud. Já bych mu to z celého srdce přál. My jsme zažili covidovou pandemii, která na tři roky téměř ochromila činnost Ústavního soudu. Nikoliv snad tím, že jsme měli nosit roušky a dodržovat hygienické předpisy, ale řešili jsme dva roky covidové záležitosti. Později se to díky naší judikatuře přesunulo na Nejvyšší správní soud. A zde je moje hlavní výtka k rozhodování třetího Ústavního soudu že dosti často rozhodnutí nemířila na podstatu věci, k jeho meritu, a v některých případech se hledaly cesty, jak najít nedostatek aktivní legitimace k podání návrhu, neřešila se podstata problémů, viz covidové stížnosti. Když si na to vzpomenu, byl jsem dokonce soudcem zpravodajem ve věci Pl. ÚS 8/20 a řešili jsme čtvrt roku, co že je vlastně za akt vyhlášení nouzového stavu, co že je vlastně za akt vydání opatření vlády podle krizového zákona, co že jsou ta jednotlivá opatření ministerstev, která následovala, namísto toho, abychom řešili podstatu problému. Mám takovou intenzivní vzpomínku na tu dobu. Když jsem připravoval koncept rozhodnutí pro plénum, nechal jsem si v rámci rešerše přeložit i rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu, který řešil začátkem roku 2020 před Velikonocemi, zda katolíci budou moct chodit do kostela během jejich nejdůležitějších svátků v roce v době pandemie. Rozhodli obdobou jakéhosi předběžného opatření, asi za týden, a to rozhodnutí bylo na stránku a půl a bylo úplně srozumitelně, jasně napsané. Stálo v něm, že není v zájmu občanů, aby se zvyšovala rizika nákazy tím, že budou lidi v kostele sedět v lavicích vedle sebe, tím, že se budou při východu z kostela na sebe mačkat. Žádná věda, prostě podstata problému se vyřešila velmi krátce, velmi jednoduše, zatímco třetí Ústavní soud řešil čtvrt roku, co že je vlastně to opatření vlády vydané podle krizového zákona, a dospěl k závěru, že je to jakýsi předpis obecné povahy, který mohou napadnout pouze senátoři či poslanci v kvalifikovaném počtu, a nikoliv prostý stěžovatel, aby se o opatřeních ministerstev ve finále řeklo, že jde o akt, který má v prvním kole přezkoumat správní justice v čele s Nejvyšším správním soudem, aby se jím později mohl zabývat soud ústavní.
Shrnul bych svou rekapitulaci do přání, aby čtvrtý Ústavní soud měl v jistých ohledech větší tah na branku, aby se více věnoval meritu věci, aby se našla odvaha neodůvodňovat zbytečnosti, ale věnovat se pouze věcem podstatným. Přál bych si, aby se pod dovolací přezkum dostaly zejména věci péče o nezletilé anebo obecně všechny agendy tak, aby si Nejvyšší soud mohl vybrat problém, který hýbe společností, ať už je to střídavá péče či jiné záležitosti, aby Ústavní soud dělat to, co mu nenáleží, a nahrazovat roli sjednocovatele judikatury, kterou má zastávat soud nejvyšší, a nikoliv ústavní.
Za rok se můžeme sejít a já vám popíšu, jak se věci vyvíjejí, jestli noví kolegové zapadli do vyjetých kolejí, nebo jestli budou mít tendenci nějak podstatněji změnit rozhodovací činnost Ústavního soudu. Já bych si to v některých ohledech přál a přál bych si, aby i čtvrtý Ústavní soud měl svůj obličej a vytvořil si svou image ve své rozhodovací činnosti. A budeme doufat, že bude doplňován rozumně a moudře. Dosavadní kandidáti o tom vypovídají a budeme nadále netrpělivě sledovat výběr pana prezidenta.
Diskuze k článku ()