„Zavřít můžou, pustit musej“

Podívejme se ale na toto rčení z pohledu většinové společnosti. Ta u nás tradičně volá po přísných nepodmíněných trestech, po co nejdelší izolaci pachatelů, což vede naše politiky k takovým právním úpravám, které mají za následek, že Česká republika má jeden z nejvyšších počtů osob ve věznicích na počet obyvatel v Evropě. Důvod těchto názorů je zřejmý, je jím představa, že kdo je ve vězení, ale i v detenčním ústavu, snad i psychiatrické léčebně, ten by neměl mít možnost páchat trestnou činnost. Pokud občas sklouzne váš zrak na diskuse pod článkem informujícím o uloženém nepodmíněném trestu, jsou reakce dvojí. Menšina je spokojena, že „lump sedí“, většina by si přála trest mnohem přísnější.

Jenže, „pustit musí“! Pro mě jako právníka zabývajícího se čtvrtstoletí trestním právem je fascinující, jak málo i velmi inteligentní spoluobčané uvažují nad tím, co bude s pachatelem, s odsouzeným, dál. Trest jednou skončí, případně bude propuštěn podmíněně ještě před jeho úplným výkonem, čili na svobodě se ocitne člověk, který před zákonem již jednou velmi silně selhal. A může naše bezpečí opět ohrozit!

Nechuť laiků přemýšlet nad hrozbou další recidivy propuštěných vězňů je přitom v příkrém rozporu s tím, jak se snaží věc řešit odborníci. Vězeňská služba již během výkonu trestu. Řada výchovných programů a rekvalifikačních kursů při výkonu trestu skutečně neslouží k zábavě odsouzených, jak si někteří myslí. Má snížit pravděpodobnost, že se na svobodu dostane člověk s minimální šancí zapojit se do normálního života. Na tuto snahu navazuje v případně některých podmíněně propuštěných i Probační a mediační služba dalšími projekty i realizovaným dohledem.

Ostatně, právě snahou snížit riziko recidivy je v posledních desítkách let odůvodňován vznik a rozvoj takzvaných alternativních trestů, tedy trestů nespojených s omezením osobní svobody. Jejich zastánci vycházejí z předpokladu, že hrozba trestem spolu s případným pozitivním výchovným programem riziko další trestné činnosti významně sníží.

Statistiky všude na světě dávají těmto myšlenkám za pravdu.

V poslední době jsem si zvláštní slepoty spoluobčanů všiml u takzvané Žďárské tragédie, kde duševně nemocná žena, trpící paranoidní schizofrenií, napadla studenty ve škole, jednoho chlapce zabila a dvě jeho spolužačky poranila. Tento strašlivý čin se pochopitelně stal centrem mediálního zájmu a vedle zármutku nad zmařeným mladým životem se všichni zajímali, proč se to stalo? Selhal někdo?

První pohled veřejnosti se obrátil na ošetřující lékaře té ženy, kteří půl roku před vraždou navrhli její propuštění z ústavního léčení. A hned ten druhý na soudce, který návrhu vyhověl a změnil nařízené ústavní léčení na ambulantní. Ač v psychiatrii laikem, zdálo se mi od začátku, že v samotné přeměně léčení nemůže být příčinná souvislost s vražedným atakem. Vždyť 6 měsíců předem jde někdy jen obtížně odhadnout změny psychiky u zdravého člověka, tím spíše vážně nemocného. To ostatně potvrdil i přezkum celého řízení Nejvyšším soudem na podnět ministryně spravedlnosti. Kárný senát při Nejvyšším správním soudu musel navíc projednat kárný návrh ministra spravedlnosti na soudce, který schizofreničku do ambulantní léčby propustil. Neshledal pochybení. Takže dva ministři se snažili rozkrýt pochybení soudních znalců a zejména příslušného soudce, ovšem jejich podezření bylo nejvyššími možnými autoritami vyvráceno.

Ale zkuste si najít vyjádření členů vlády a třeba parlamentu k tomu, co od samého počátku zdůrazňovali představitelé dotčených lékařských oborů. Že se rozpadá systém odborné kontroly duševně vážně nemocných pacientů žijících na svobodě, že k tomu určení lékaři v terénu nemají dostatečné kapacity časové i fyzické. Takových pacientů jsou tisíce a vysadí-li z jakýchkoli důvodů léčbu, schyluje se k tragédii. Tou je prý často sebevražda pacienta, jen výjimečně zaútočí na někoho jiného.

Ač tedy musí být každému zřejmé, že nemůžeme „preventivně“ tisíce schizofreniků držet celý jejich živost v ústavech, do současnosti vláda nepodnikla nic k tomu, aby dozor nad takovými pacienty byl co nejkvalitnější v jejich přirozeném prostředí, doma. Což je snad i pro daňového poplatníka nejlevnější řešení.

A teď příklad druhý, který se stal nedávno na našem soudu.

Odvolací senát při projednávání odvolání propustil obžalovanou cizinku z vazby. Po skončení dalších na ten den nařízených sporů ovšem na chodbě před jednací síní zjistil, že eskorta obžalovanou cizinku po skončení jednání ponechala bez prostředků a bez dokladů v budově soudu. Ta, nevěda, co dělat, seděla dál před jednací síní. Následně jsme mluvili s některými dalšími kolegy, kteří potvrdili tuto množící se praxi vězeňské služby.

Přiznám se, že jsem úpravu mechanizmu propouštění obžalovaných při soudním jednání neznal, tak jsem si vyhledal příslušné ustanovení Řádu výkonu vazby. Jde především o § 22 odst. 3 tohoto zákona. Podle něj má být obžalovaný propuštěn ihned po rozhodnutí soudu, pokud o to požádá, jinak je propuštěn po návratu do věznice.

Opravdu nevím, zda uvedená cizinka měla ve věznici nějaké svoje věci a už vůbec nechci kritizovat konkrétní eskortu, že by snad zanedbala některou ze svých povinností. Ale zamyslel se tvůrce citovaného právního předpisu, co takové okamžité propuštění v některých případech znamená?

Pro čtenáře, kteří nejsou zběhlí v běžném provozu trestního práva, bude možná překvapením, že řada pachatelů, cizinců mnohdy ani neví, že jsou ve vězení zrovna v České republice. Další, typicky bezdomovci s mozkem poškozeným zneužíváním kdejakých chemických látek, vůbec nevědí, v jakém jsou městě. A najednou jsou volní! A jsou to zrovna ti, o něž se obhájce nestará nějak nadstandartně, jejichž příbuzní se o ně nezajímají vůbec.

Myslím, že v podobných případech by bylo vhodné, aby byli obžalovaní v souladu s § 33 odst. 5 trestního řádu výslovně soudem upozorněni, že jejich náhlé propuštění z vazby může znamenat, že hned vyrazí do ulic, ale třeba také, že se mohou vrátit do věznice pro své osobní věci a další kroky si budou moci promyslet. Aby se pak nemotali sice šťastní, leč dezorientovaní, bez dokladů a bez peněz, po soudní budově. A jak by si asi finanční prostředky zajistili, co myslíte?

„Zavřít můžou, pustit musí“ není přísloví pro galérku, to je apel na společnost, aby se snažila předcházet trestné činnosti těch, kteří už jednou selhali.