Zákonnost úkonů trestního řízení při pozdější změně právní úpravy

Soudy byly postaveny před trojici – z pohledu obhajoby – klíčových právních otázek. Bližší pozornost si zaslouží hned první z nich: zda se zákonnost úkonů trestního řízení a z nich získaných důkazů posuzuje podle úpravy platné v okamžiku jejich provedení, nebo v okamžiku rozhodování soudu.

Proč je tato otázka natolik důležitá a proč vůbec vyvolává nějaké otazníky? V daném případě šlo o zákonnost pořízení záznamu a odposlechu telekomunikačního provozu (odposlechů telefonické komunikace) a jeho použití v následném řízení coby usvědčujícího důkazu. Pro obžalobu šlo dokonce o stěžejní důkaz, na němž vystavěla obvinění. Pro obhajobu o zásadní překážku osvobození obviněných, proto se pokusila zpochybnit použitelnost odposlechů jako důkazního prostředku v trestním řízení. Základním argumentem byla změna legislativy v době mezi tím, kdy byly odposlechy pořízeny, a okamžikem, kdy byly použity jako důkaz v soudním řízení. Tato změna spočívala ve změně zákonných podmínek pro pořízení odposlechu v tom smyslu, že v době rozhodování soudu by odposlechy telefonních hovorů při podezření ze spáchání téhož trestného činu nebylo možné nařídit. Z tohoto důvodu se obhajoba dovolávala příznivější úpravy platné v době rozhodování soudu, opírajíc svůj právní náhled o dřívější usnesení Nejvyššího soudu z 9. března 2011 pod sp. zn. 7 Tdo 150/2011.

Proč přes potvrzující judikát neměla obhajoba úspěch už před Nejvyšším soudem? Třebaže měla obhajoba na své straně dřívější judikaturu, pátý senát byl opačného názoru, a proto věc předložil velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (velký senát je na rozdíl od běžných trojčlenných senátů složen z devíti soudců). A ten dal za pravdu pátému senátu: zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje podle trestního řádu tak, jak byl účinný v době, kdy byl úkon proveden. Jestliže byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden v souladu se zákonem, nemohou následné legislativní změny vést k závěru, že jde o nezákonně opatřený a provedený důkaz, který z tohoto důvodu nelze provést v řízení před soudem.

Z jakých důvodů soudy nevyhověly obhajobě? Možno říci, že v řízení rozhodovaly „vysoké šarže“. Zatímco u Nejvyššího soudu to byl velký senát; u Ústavního soudu to bylo rovnou plénum (které podle pravidel Ústavního soudu rozhoduje o ústavních stížnostech podaných proti rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu). Plenární rozhodnutí Ústavního soudu v zásadě potvrdilo rozhodnutí Nejvyššího soudu, doplnilo však v některých směrech jeho odůvodnění. Jádro sporu spočívalo v aplikaci pravidla o časové působnosti trestního zákoníku (§ 2 odst. 1), tedy, že na trestnost činu je třeba vždy posuzovat podle zákona účinného v době činu; je-li to však pro pachatele příznivější, užije se pozdějšího zákona. Obhajoba se pokusila aplikovat pravidlo i na ryze procesní ustanovení o pořizování záznamu a odposlechu telekomunikačního provozu (§ 88 trestního řádu). Pro procesní úpravu však neplatí zásada, že zákon musí předcházet trestnému činu (aby jednání bylo trestné, musí tak nejprve stanovit zákon); užívá se zde opačné zásady, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení, nikoli v době činu. Následné legislativní změny, byť v neprospěch obviněného nemohou vést k závěru, že informace získané z těchto úkonů jsou nezákonně získaným důkazem (v daném případě se posunula hranice trestní sazby u trestných činů, pro něž lze nařídit záznam a odposlech z 8 na 10 let a do této kategorie trestný čin obviněných již nespadal). Jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud podrobně vylíčily důvody pro rozdílný přístup v hmotném právu na jedné straně a u procesních předpisů na straně druhé. Jakkoli lze argumentaci obou soudů přisvědčit, je vhodné ji na tomto místě nejen shrnout, ale i doplnit.

Ačkoli si jsou obě větve trestního práva (hmotná a procesní) velmi blízké a doplňují se, mají každá jinou roli. Hmotné trestní právo vymezuje, která jednání jsou natolik společensky škodlivá, že si zaslouží společenský postih v podobě trestu. Definice odvisí zejména od aktuální společenské etiky; zjednodušeně řečeno: od toho, co společnost aktuálně považuje za zlo, postihuje trestem přiměřeným tomuto zlu. Není důvod kohokoli postihovat přísněji, než jak odpovídá aktuálnímu socioetickému pohledu společnosti – jejímu náhledu na to, co je zlem a jak závažným. To je jedno omezení trestní represe (ztratila-li společnost dodatečně zájem – třeba i částečně – trestat dané jednání, pak v odpovídající míře odpadá samotný důvod pro trest). Druhé omezení plyne z preventivní funkce trestního práva hmotného: jeho cílem je dopředu informovat potencionální pachatele o tom, které jednání je trestem postižitelné a jaké a jak závažné sankce za něj hrozí. Jedině tak motivuje ke změně lidských rozhodnutí, jejich projevů vůle. Proto trestní právo dovoluje uznat pachatele odpovědným pouze za jednání, které bylo za trestné prohlášeno již v době, kdy se uskutečnilo. Totéž platí pro trestní sankce: dovoluje se uložit pouze takovou, která byla pro dané jednání předepsána již v době jednání pachatele.

Naproti tomu procesní právo plní jiné funkce, zejména organizační (realizační): zajistit řádný průběh trestního řízení. Jeho normy se nevztahují k samotnému trestnímu jednání, ale k procením úkonům. Adresátem jeho norem jsou vedle osob zúčastněných na trestním řízení častěji spíše orgány činné v trestním řízení, jim jsou v souvislosti s procesními úkony ukládány povinnosti a pravomoci. Změna procesního předpisu nevyjadřuje pohled společnosti na její základní hodnoty, ale zpravidla toliko předepisuje, co se má dít v trestním řízení. Pouhé zúžení okruhu trestných činů, u nichž v případě podezření může být nařízení záznam a odposlech telekomunikačního provozu, je právě příkladem takové legislativní úpravy (posunutím hranice dovolených odposlechů se dříve pořízené odposlechy v souladu s tehdy účinnou právní úpravou nestávají nezákonné). Proto není důvod k užití pozdějšího předpisu, byť by byl pro obviněného sebevíc příznivější.

* Autor článku je koncipientem v advokátní kanceláři doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D. a doktorandem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.