Vyjádří se obhájce nebo obžalovaný? § 214 TŘ a nejednotná praxe

Do trestního řízení je tento článek Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“) promítnut prostřednictvím ustanovení § 214 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), na jehož základě se realizuje právo obžalovaného na obhajobu tím, že stanoví soudu povinnost dotázat se po provedení každého důkazu během hlavního líčení obžalovaného, zda se chce k takovému důkazu vyjádřit a následně povinnost zapsat toto jeho vyjádření do protokolu.

Co se přímo obžalovaného týká, je i z konstantní judikatury Ústavního soudu zřejmé, že soudy by měly vůči jeho osobě svou povinnost uloženou ustanovením § 214 trestního řádu dodržovat bez dalšího a po každém provedeném důkazu tedy obžalovanému umožnit, aby se k tomuto důkazu dle svého uvážení vyslovil a zaujal k němu ať už pozitivní či negativní postoj. Dle Ústavního soudu musí mít tedy obžalovaný možnost vypovídací hodnotu důkazu kdykoliv verifikovat[1] a jednotlivé důkazy ověřovat, komentovat a vyvracet[2] s tím, že neudělení této možnosti obžalovanému zakládá porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších Protokolů (dále jen „EÚLP“).

Vzhledem k výše uvedenému je tedy postaveno najisto, jakým způsobem mají soudy v rámci hlavního líčení přistupovat k ustanovení § 214 trestního řádu, co se přímo osoby obžalovaného týká. Co se však jeví jako velmi problematické a v čem se názory jednotlivých soudů liší, je otázka, zda právo vyjádřit se po každém provedeném důkazu k němu přísluší i obhájci obžalovaného. Praxe soudů ohledně ustanovení § 214 trestního řádu je totiž ve vztahu k obhájci obžalovaného výrazně nejednotná, kdy část soudů povoluje nejen obžalovanému, ale právě i jeho obhájci, vyjádřit se individuálně ke každému provedenému důkazu bezprostředně po tomto procesním úkonu, a to i za situace, kdy se proti takovému postupu výslovně staví protistrana a kdy část senátů právo obhájce vyjádřit se tímto způsobem razantně odmítá s tím, že se jedná o výsadní osobnostní právo obžalovaného, které obhájci nemůže za žádných okolností příslušet. Je třeba však sdělit, že po neformálních debatách s některými soudy panuje i názor, že právo obžalovaného je sice osobnostní, nicméně pokud obžalovaný výslovně sdělí, že žádá, aby se k provedenému důkazu vyjádřil jeho obhájce, je toto pro určitou část soudů akceptovatelné a obhájce se vyjádřit může.

Zákon141/1961 Sb. Zákon o trestním řízení soudním (trestní řád)

§ 214

Obžalovaný musí být po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do protokolu.

Zobrazit celý dokumentvčetně souvisejících dokumentů a komentářů