Princip omezené důvěry v dopravě

Úvod

Nutno hned na úvod konstatovat, že je vcelku s podivem, že se těmito kauzami musel zabývat (až) Ústavní soud – respektive, stojí za pozornost, že judikatura Nejvyššího soudu je poměrně přísná na řidiče, kteří měli na tragických dopravních nehodách jistou účast.

Jde o to, zda je lze za jejich účast při dopravní nehodě (škodní události) vinit, pročež se dostáváme k pojmu, který je uveden v nadpisu článku – principu omezené důvěry v dopravě.

Řidič couvající a odbočující (vlevo)

V prvním případě (nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15) byl řidič odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, zákazu řízení motorových vozidel a náhradě škody za to, že v prostoru parkoviště před obchodním domem v obytné zóně nedbal zvýšené opatrnosti a začal couvat se svým vozidlem z parkovacího místa, během couvání pak srazil dítě, které na následky poranění na místě zemřelo.

V případě druhém (nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15) byl pro změnu odsouzen pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti řidič osobního automobilu, který při odbočování vlevo ohrozil (zleva) předjíždějícího motocyklistu, který do něj narazil. Řidič motocyklu utrpěl závažné poranění hlavy s trvalými následky a doživotním postižením. Řidič osobního automobilu byl pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s odkladem na zkušební dobu jednoho roku a současně mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným značnou škodu.

V obou případech však Ústavní soud zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť odlišným způsobem pojal princip omezené důvěry v dopravě – konkrétně jej pojal příznivěji pro řidiče, kteří působením svých automobilů zapříčinili v prvním případě smrt a ve druhém případě nenávratné zdravotní postižení jiné osoby.

Důvodem kasace ze strany Ústavního soudu bylo, že (v prvním případě) řidič osobního motorového vozidla může v souladu s principem tzv. omezené důvěry v dopravě spoléhat na to, že dospělé osoby dohlížející na jednoroční dítě v prostoru parkoviště dítěti zamezí v samostatném nekontrolovaném pohybu po pozemní komunikaci a vběhnutí do dráhy jeho vozidla, nevyplývá-li z konkrétních okolností opak. Podle Ústavního soudu je zjevně nepřiměřený a v praxi nerealizovatelný paušální požadavek Nejvyššího soudu, který ve svém rozhodnutí naznačil, že je řidič povinen couvat pomocí jiné pověřené osoby nebo výstražného signálu vždy, neumožňuje-li mu postavení vozidla při couvání přehlédnout veškerý prostor za vozidlem.

V případě těžce zraněného motorkáře byla zase situace následující: Řidič osobního automobilu zatáčel vlevo z hlavní silnice na vedlejší, předpisově zapnul levý ukazatel směru, zařadil se ke středu vozovky (takže jej zprava objel menší osobní automobil), „pouštěl“ protijedoucí vozidla a přehlédl, že se za dvěma za ním stojícími automobily (jedním nákladním) řítí k němu nepovolenou rychlostí řidič motocyklu, kterému se nechtělo brzdit, pročež přejel „plnou čáru“, porušil zákazovou značkou zdůrazněný zákaz předjíždění, začal, jak se později ukázalo po požití alkoholu, předjíždět před ním stojící kolonu zleva a v okamžiku, kdy míjel automobil „škůdce“, do něj narazil, neboť ten již začal odbočovat vlevo.

Co lze po řidiči ještě požadovat (a co už ne)

V obou případech byli řidiči odsouzeni pro nedbalostní čin. Mají-li trestní soudy vyhodnotit, zda byl čin spáchán z nedbalosti, musejí v první řadě zjistit, zda obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti – zda byla naplněna kritéria nedbalosti v obou jejích formách.

Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem – jedině spojením obou těchto hledisek dochází k naplnění zásady odpovědnosti za (nedbalostní) zavinění v trestním právu.

Objektivní hledisko je v projednávaných případech vymezeno předpisy upravujícími provoz na pozemních komunikacích, obecně pak požadavkem dodržovat opatrnost přiměřeně daným okolnostem a situaci. Subjektivní hledisko potom představuje možnost a schopnost konkrétního pachatele předvídat vznik následku s trestněprávní relevancí.

Zachování potřebné míry opatrnosti souvisí s principem omezené důvěry v dopravě – tedy s hlavním tématem tohoto článku. O jeho definici se pokusil například Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011: „Zásada tzv. omezené důvěry v dopravě znamená, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. Výjimkou z této zásady jsou případy, kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi (např. na komunikacích nebo v jejich blízkosti se pohybují děti, osoby těžce zdravotně postižené, přestárlé, zjevně volně pobíhající zvířata nebo to vyplývá z existence instalovaných dopravních značek). Důvodně spoléhat na to, že tito účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu, může jen v případě, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude.“

V žádném případě tedy nelze uvedený princip chápat tak, že pouhé porušení (byť úmyslné a několikanásobné) pravidel silničního provozu ze strany poškozeného znamená „vyvinění“ škůdce (obžalovaného). To ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 7 As 91/2012 – 62, který se týká „tradiční“ situace v dopravním provozu předcházející těsně střetu dvou dopravních prostředků – řidič vyjíždí z vedlejší silnice na hlavní a spoléhá na to, že stihne vyjet tak, že se nestřetne s jiným vozidlem, o němž se domnívá, že jede předpisově, avšak to jede nepovolenou rychlostí: „Příčinou dopravní nehody spočívající v tom, že vozidlo jedoucí po hlavní silnici se střetne s vozidlem jedoucím po vedlejší silnici, která se s hlavní silnicí kříží, je zásadně to, že řidič vozidla jedoucího po vedlejší silnici nedá vozidlu jedoucímu po hlavní silnici přednost. Výjimečně může být příčinou dopravní nehody jednání řidiče vozidla jedoucího po hlavní silnici, a sice tehdy, pokud řidič vozidla jedoucího po hlavní silnici v extrémní míře poruší stanovený rychlostní limit a současně rychlost jízdy vozidla jedoucího po hlavní silnici řidiči vozidla přijíždějícího po vedlejší silnici fakticky znemožní splnění povinnosti dát přednost. Faktické znemožnění splnění povinnosti se musí posuzovat s ohledem na konkrétní poměry místa, v němž ke střetu došlo. Rozhodnými okolnostmi tedy bude zejména to, nakolik jde o místo pro řidiče přijíždějícího po vedlejší silnici přehledné a nakolik mu umožňuje s dostatečným předstihem vidět vozidla přijíždějící po hlavní silnici a zohlednit jejich (případně i výrazně nadlimitní) rychlost.“

Judikatura vrcholných soudů se k principu omezené důvěry v dopravě nestaví paušálně, ale (moudře) s citem pro konkrétní kauzu. Také v uvedených případech by v jejím důsledku nebylo možné zprostit obžalovaného (škůdce) viny (povinnosti k náhradě škody), pokud by například couvající řidič vyjížděl z parkovacího stání nepřiměřenou rychlostí a před vyjetím by viděl v blízkosti svého vozu pobíhající dítě; jestliže by řidič zatáčející vlevo musel slyšet motocykl k němu se rychle přibližující a nedal by „blinkr doleva“; vyjel-li by řidič z vedlejší silnice na hlavní riskantním způsobem i s ohledem na povolenou nebo jen mírně překročenou rychlost vozidla jedoucího po hlavní…

Závěr

Je třeba si uvědomit, že v případech tragických dopravních nehod nejde jen o trestněprávní rovinu, ale v neposlední řadě o navazující rovinu civilní, která může mít na účastníka ve věcech tohoto druhu fatálnější dopad než podmíněné odsouzení nebo zákaz řízení. Především náhrada imateriální újmy na zdraví odvozená od výroku o vině může dosáhnout i několika milionů korun a kromě lidského traumatu spojeného s tragickou dopravní nehodou navíc ještě dlouhodobě zatěžuje člověka, který byl účastníkem dopravní nehody.

Proto musí být vina účastníka dopravní nehody bezpečně prokázána a je třeba smířit se i s tím, že v řadě případů si za své usmrcení či vážnou újmu na zdraví může jiný účastník sám nebo za dopravní nehodu prostě a jednoduše nemůže nikdo.

I to je smutný důsledek „rychlé doby.“