1) S jakými trestnými činy se v souvislosti výkonu funkce zastupitelů územních samospráv setkáváme nejčastěji?
Nejčastěji je jednání zastupitelů kvalifikováno jako trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 TrZ (dříve podle § 158 TrZ) a porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 a 221 TrZ (dříve podle § 255 TrZ). Trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby je aplikován zejména v případě starostů obcí (a primátorů či hejtmanů), jestliže plnili úkoly státu nebo společnosti a používali při tom svých pravomocí. Pokud nikoliv (ne vždy jedná starosta jako úřední osoba), pak je užíván druhý trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku.
2) Podávání trestních oznámení je častým způsobem „honu na čarodějnice“. Jaký postih hrozí podateli za trestní oznámení podaná ve zlé víře?
Bohužel máte pravdu. Pamatuji doby před listopadem 1989 a krátce po něm, kdy podání trestního oznámení bylo chápáno jako sprosté udavačství, něco velmi nemorálního. Pokud jej někdo podal, raději se pod něj nepodepsal, protože i on chápal, že se to nedělá. Doba se však změnila. Z podávání trestních oznámení se stal málem národní sport a z udavače hrdina bojující se zločinem, zejména s korupcí. Nejen, že se za udavačství nikdo nestydí, ale ještě se k tomu pořádají tiskové konference a servírují chlebíčky.
Každý, kdo dnes vstupuje do politiky, musí počítat s tím, že na něj bude podáno trestní oznámení, že jeho postup bude prověřovat policie, že o tom budou psát sdělovací prostředky, že mu to možná poškodí jeho politický i společenský život a vysaje domácí pokladnu, protože bude muset platit náklady spojené s jeho obhajobou. Každý, kdo do politiky vstupuje, by si to měl uvědomit a pečlivě zvážit, zda je skutečně na takový adrenalinový zážitek připraven.
Bohužel ten, kdo takové trestní oznámení podá, není v současné době nijak postihován. V trestním zákoně sice existují trestné činy jako křivé obvinění podle § 345 TrZ nebo pomluva podle § 184 TrZ, ale ve své praxi jsem se nesetkal s tím, že by byl udavač následně trestně stíhán. Sice to nevylučuji, již jsem o tom slyšel, ale případů je jako šafránu. Je to způsobeno jednak tím, že každé trestní oznámení lze napsat tak, že je trestní postih za výše uvedené trestné činy zcela vyloučen, jednak tím, že oznamování trestných činů se stalo oficiální státní politikou. Ministerstvo vnitra zřizuje schránky důvěry, vláda vyzývá k oznamování korupce a dalších trestných činů a především sami politici udělali z trestního oznámení součást politického a stranického boje.
3) Jak často tento postih narazí na zásadu subsidiarity trestní represe?
Subsidiarita trestní represe je zakotvena v § 12 TrZ, v němž je uvedeno, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tedy pravidlo, že trestněprávní postih v případě porušení zákonem stanovených pravidel by měl být až nejzazším z možných řešení, a to řešením určeným jen pro zvláště společensky škodlivé případy. Zní to hezky, ale ani zde jsem se v praxi nesetkal s tím, že by byla tato zásada respektována. Spíše naopak. Setkávám se mnoha případy porušení zákona, které lze řešit jinak, a přesto je trestní řízení vedeno.
Zastupitelé jsou toho příkladem. Jejich problémem je, že hranice trestní odpovědnosti je značně nízká. Například trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 TrZ je spáchán již v případě způsobení škody nikoliv malé, tedy škody 25.000,- Kč. V takovém případě hrozí zastupiteli trest odnětí svobody až na dvě léta. Způsobí-li však značnou škodu, tedy více jak 500.000,- Kč, hrozí mu trest odnětí svobody až na 5 let. V případě způsobení škody velkého rozsahu, tj. 5.000.000,- Kč, mu hrozí trest odnětí svobody až na 8 let. Vzhledem k tomu, že zastupitelé rozhodují v podstatě každodenně o nakládání s majetkem obce velké hodnoty, je v případě porušení i té nejmenší povinnosti pravidlem způsobení škody velkého rozsahu a trestu odnětí svobody až na 8 nebo 12 let. Tedy v jejich případě se zásada subsidiarity trestní represe vůbec neuplatňuje.
Jeden příklad za všechny: v obci Ostravice je již od roku 2013 stíháno 5 členů rady obce včetně starosty pro spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku a zneužití pravomoci úřední osoby ve stadiu pokusu proto, že jejich jednáním mohla obci vzniknout škoda (ale nevznikla!!!) ve výši 25.200,- Kč. Ani zde nebyla zásada subsidiarity trestní represe použita a trestní řízení stále pokračuje.
4) Ve společnosti se množí námitky proti přemíře trestní represe vůči členům volených orgánů územních samospráv. Jsou tyto námitky oprávněné?
Podle mého názoru ano. V České republice je sice přibližně 60.000 zastupitelů a za uplynulých 5 let jich bylo stíháno jen 200, ale i to je vysoké číslo. Žádný z těch 60.000 by jistě nechtěl být jedním z těch 200. Podstata problému nespočívá v tom, že jsou odhalovány trestné činy zastupitelů, s tím lze nepochybně souhlasit, ale v tom, že se v posledních letech vzdalují názory občanů a policie na to, co by mělo být a je trestné. Že jsou trestně stíháni i ti zastupitelé, kteří postupovali podle svého nejlepšího svědomí a v zájmu obce. Že jsou stíháni ti, kteří udělali drobnou chybu, kterou lze napravit s použitím jiných zákonů, než zákona trestního. A že jsou stíháni i ti zastupitelé, kteří se s nejlepším vědomím rozhodli pro jedno z možných řešení, a policie jim říká, že se měli rozhodnout pro druhé. Bohužel existují při rozhodování zastupitelů i situace, kdy všechna možná řešení i neřešení jsou v podstatě nezákonná a zastupitelé nevědí, co mají dělat. Ale rozhodnout musí. Tvrdím, že jestliže mi zákon neumožňuje zvolit legální postup, nemůže mě trestat za postup nelegální. K tomu však často dochází, a i to je příčinou pocitu zastupitelů o přemíře trestní represe.
5) Může mít tento trend na výkon funkce zastupitele nějaký negativní či naopak pozitivní vliv?
Pocit právní jistoty coby imanentní součásti právního státu, za nějž se Česká republika považuje, vzniká tehdy, jestliže se občan (zastupitel) může rozhodnout mezi zákonným a nezákonným postupem a v případě volby zákonného postupu má jistotu, že nebude trestně stíhán. Takový pocit se v České republice vytrácí. Značné množství zastupitelů je stíháno a po několikaletém trestním řízení obžaloby zproštěno. Existující ohrožení má pochopitelně negativní dopad na rozhodování občanů, zda chtějí do zastupitelstva kandidovat, i na rozhodování zastupitelů jako takových. Množí se totiž případy vědomého „nerozhodování“ o věcech obce, přesouvání rozhodnutí na znalce, advokáty a jiné odborníky, ale i na rozhodce a soudy. Prostě zastupitelé dělají vše proto, aby nemuseli rozhodovat, protože se bojí, že budou trestně stíháni. To není v zájmu obcí, s tím by se mělo něco dělat. Škody tím vznikající jsou mnohdy vyšší, než případná škoda vzniklá obci případně špatným rozhodnutím.
Pokud se tážete na pozitivní dopady, pak bych odkázal na to, co v této souvislosti řekl v lednu 2015 Václav Klaus: „Trestní represe může pomoci, a pomoci musí, ale je to jako s tou kyselinou sírovou na našem domácím malém záhonku. Aby ta trestní represe nezahubila naše životy a naši svobodu.“
Diskuze k článku ()