Praktické dopady novely trestního řádu provedené zákonem č. 333/2020 Sb. - část III.

Tato novela, účinná od 1. 10. 2020, výrazným způsobem zasáhla jak do oblasti trestního práva hmotného, tak i do oblasti práva procesního. Autoři se soustředí především na změny trestního řádu (institut vyjádření k obžalobě, rozšíření aplikovatelnosti dohody o vině a trestu a také nesporných skutečností, a rovněž i nového institutu prohlášení viny). Tento článek vybrané změny představuje včetně deklarovaných důvodů potřebnosti jejich přijetí, identifikuje aplikační problémy, které by tyto instituty mohly přinést, a nabízí jejich odůvodněná řešení.

Předchozí část článku si můžete přečíst zde.

Institut prohlášení viny

Institut prohlášení viny je v českém trestním řízení novinkou, i když novinkou očekávanou. Již věcný záměr tr. řádu z roku 2004 návrh tohoto institutu obsahoval,[1] a to s velmi obdobnými parametry, jaké má dnes § 206a tr. řádu (tj. možnost soudu nepřijmout prohlášení, vyloučení odvolání atd.). V obdobném duchu pokračoval dokument Východiska a principy nového trestního řádu z roku 2015, který počítal se zavedením institutu uznání viny, s nímž by bylo spojeno obligatorní snížení horní hranice trestní sazby o jednu třetinu.[2]

Toto řešení (naštěstí) platná a účinná právní úprava nepřevzala a spojuje s prohlášením viny toliko možnost fakultativního mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jakkoli je toto řešení principiál­ně správné (automatické honorování obžalovaného není způsobilé rozlišit individuální rozměry každého případu a nebyl by k němu důvod např. tam, kde obžalovanému nic jiného než prohlášení viny nezbývá, ale jinak si žádné mimořádné snížení nezaslouží), máme pochybnosti o tom, jestli v praxi není ničím jiným než pomyslnou „Sirénou, lákající nic netušícího obviněného na útes“.

Postup dle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je zcela v rukou soudu, což indikuje, že by k němu neměla postačovat jen samotná skutečnost, že obžalovaný prohlásil vinu (k ní obligatorně soud musí přihlédnout jen při stanovení druhu a výměry trestu dle § 39 odst. 1 tr. zákoníku),[3] ale soud by měl zohlednit i další individuální okolnosti daného případu, které těžko mohou být diametrálně odlišné od těch, které by zvažoval při mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Soud je přitom u mimořádného snížení dle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku rovněž vázán „absolutní“ minimální spodní hranicí trestní sazby (limity) dle § 58 odst. 4 tr. zákoníku, a tedy je otázkou, zda může nastat situace, v níž by si nebylo možné po prohlášení viny obžalovaného tam, kde by pro to svědčily i další okolnosti, vystačit s obecným ust. § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Samostatná existence § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku tak svým způsobem vytváří falešnou iluzi, že v případě prohlášení viny má obžalovaný šanci na zvláštní beneficium při ukládání trestu, na něž by jinak nemohl dosáhnout. Řečeno jinak, ne každé přijaté prohlášení viny (§ 206c tr. řádu) bude automaticky znamenat posouzení dle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a beneficia z toho vyplývající.

Prohlášení viny má přitom velmi závažné procesní důsledky, spočívající prakticky ve znemožnění jakékoli účinné obhajoby v rozsahu tohoto prohlášení, neboť jak je jednou učiněno, mohou být procesní snahy obžalovaného směřovány již jen na ukládání právních následků trestného činu, a tak by k němu obžalovaný neměl být lákán kalkulem očekávání mimořádného snížení trestu odnětí svobody (v čemž může být, jak již uvedeno výše, snadno zklamán), a to ať již by šlo o kalkul chladný (nemá co ztratit), nebo o kalkul „horký“, plynoucí ze zvažování pro a proti uplatnění skutkové obhajoby, kterou obžalovaný k dispozici má. Jako vhodnější by se tak jevilo § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku vůbec nezavádět (tedy za současného stavu zrušit), aby se obžalovaný nemohl spoléhat na žádný falešný příslib, a tedy aby bylo minimalizováno riziko, že o tento postup bude usilovat i někdo jiný než obžalovaný, který je skutečně pachatelem a který má upřímnou, žádným zištným postranním úmyslem nemotivovanou snahu řízení zrychlit a usnadnit.

Z praktického hlediska spatřujeme u prohlášení v té podobě, v jaké je aktuálně upraveno, problém především v tom, zda soud jednou přijaté prohlášení viny může později vzhledem k dalšímu vývoji hlavního líčení (např. pochybnost o vině nabude soud až v souvislosti s dokazováním jiného skutku z důvodu, který by mohl svědčit i o nevině obžalovaného skutkem, ohledně nějž vinu prohlásil, s dokazováním okolností relevantních pro ukládání právního následku činu atd.) dodatečně odmítnout (nepřijmout). Expressis verbis upravuje tr. řád nemožnost vzít prohlášení viny zpět toliko vůči obžalovanému. Jsme proto názoru, že v případě, že soud následně zjistí skutečnosti, které by prohlášení viny zpochybňovaly, má možnost a současně i povinnost dodatečně prohlášení viny per analogiam k § 206c odst. 5 tr. řádu odmítnout (nepřijmout). Opačný závěr by byl v rozporu se zásadou materiální pravdy i volného hodnocení důkazů a nesloužil by žádnému, byť i jen přibližně významnému legitimnímu cíli. Samotným účelem prohlášení viny je, jak uvedeno výše, zrychlení a zjednodušení hlavního líčení. Tento účel nemůže nikdy převážit nad účelem zjištění pravdy a vyloučení odsouzení nevinného.

Institut nesporných skutečností

Institut nesporných skutečností vzhledem ke své, kulantně řečeno, značně kusé právní úpravě (a to poměrně nepochopitelně přesto, že u institutu prohlášení viny zákonodárce explicitně upravil řešení některých problémů, které mohou úplně stejně vzniknout i u institutu nesporných skutečností) vzbuzuje i celou řadu pochybností a aplikačních nejasností.

Za nejpalčivější považujeme čtyři otázky:

1. Může obžalovaný nebo státní zástupce vzít svůj souhlas s označením nějaké skutečnosti za nespornou zpět, ačkoli soud již rozhodl, že od jejího dokazování upustí?
2. Může sám soud poté, co takto rozhodl, své rozhodnutí změnit a dokazovat i původně nespornou skutečnost?
3. Může odvolací soud vyhovět námitce v odvolání, že skutečnost řádně označená za nespornou, o níž soud korektně rozhodl, že ji nebude dokazovat, se nestala či se stala jinak? A pokud ano, smí tak učinit na podkladě odvolání jen obžalovaného, nebo i státního zástupce či jiných stran řízení?
4. Může sám odvolací soud takovou skutečnost dokazovat, dospěje-li k závěru, že dokazována být měla?