O černé a bílé hubě

Vždyť již první ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, § 140, vražda, ve svém třetím odstavci stanoví, že „kdo jiného úmyslně usmrtí pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání“, ten bude potrestán trestem odnětí svobody na dvanáct až dvacet let, nebo dokonce trestem doživotním.

Proč používám pojem politické korektnosti, a ne rasově motivované trestné činnosti? Protože v řadě případů orgány činné v trestním řízení nemají pro úvahy nad možným rasovým motivem k dispozici jiný důkaz, než verbální projevy obviněného v průběhu útoku. Málokdy má obžaloba to štěstí, že je z napadení afrického turisty obviněn holohlavý, hákovými kříži potetovaný účastník všech nacionalistických demonstrací evidovaných policií, řvoucí při útoku to svoje „Čechy Čechům“.

Častěji jde o napadení, případně rvačky spíše běžné, ze života. Jen ta slova, urážky jsou takové jiné. Notně šťavnaté a zcela nekorektní. Dokládají ovšem skutečně úmysl pachatele?

Co je to politická korektnost? Označuje se jí (dle Wikipedie) tendence nebo hnutí, které se prosazovaly zejména v USA ve druhé polovině 20. století a ovlivnily i neamerický svět. Pronikání politické korektnosti do veřejného prostoru je předmětem rozsáhlé kritiky, zejména pro její provázanost s novolevicovou ideologií, ohrožování tradičních svobod a rysy censury.

Z další charakteristiky tohoto pojmu ve Wikipedii vyplývá, že se jedná „o úsilí záměrným ovlivňováním jazyka odstranit některá tradiční označení nebo pojmy (koncepty), které jsou svázány s nepříznivými konotacemi a stereotypy, a proto mohou být určitými lidmi vnímány jako urážlivé nebo mohou posilovat utlačovatele v nadřazených a diskriminujících postojích. Obvykle jde o nahrazení zatížených slov novými, eufemističtějšími, se stejným základním denotačním významem. Někdy jde o použití přiléhavějšího nebo obecněji platného označení”.

Zkrátka, politická korektnost je matkou oněch pojmových změn v jazyce, jako třeba Cikán-Rom, Eskymák-Inuita, Křováci-Sanové, ale také, a ve světě asi nejčastěji, černoch/ barevný/ Afroameričan/ africký Američan.

Asi všichni, ovlivněni citlivostí na „neslušné“ výrazy, cítíme, že dát druhému pěstí s výkřikem „zatracený cikáne!“ je opravdu jiná káva, než učinit totéž se zvoláním „zatracený róme!“.

Má však hledisko politické korektnosti shora definované, tedy volba výrazu v pohnutém okamžiku, hrát samo o sobě roli v právní kvalifikaci trestného činu? Případně jak pádnou?

Poslyšte příběh, který se stal.

V restauraci „Jízdárna“, kde se v tuto dobu konala myslivecká zábava, řekl obžalovaný u výčepu opakovaně poškozenému „ty černá hubo“, na což se poškozený zeptal, proč mu to říká. Obžalovaný na to reagoval tak, že poškozeného udeřil sklenicí do obličejové části hlavy, načež se poškozený začal bránit, obžalovaného také udeřil, chytil jej, oba spadli na zem, kde se dále vzájemně napadali, poškozený poté kolenem držel obžalovaného na zemi a záhy na to je od sebe oddělil svědek…

Právě s odkazem na shora uvedenou vyslovenou urážku státní zastupitelství případ žalovalo jako útok rasově motivovaný. Soudu nalézacímu se však takový argument zdál málo pádný a rasovou motivaci za prokázanou nevzal, což státní zástupce řešil odvoláním v neprospěch obžalovaného.

Odvolací senát v této souvislosti dal soudu I. stupně za pravdu a odkázal na starší případ řešený jiným senátem (Vrchní soud v Praze, sp. zn. 8 To 57/2015), kde pasáž rozboru námi zkoumaného jevu je velmi plastická:

_„V rámci nastolené problematiky je třeba vidět, že verbální projevy pachatelů deliktů násilné či výtržnické povahy obecně není namístě příliš přeceňovat, zvlášť pokud jsou proneseny ve zlobném afektu nebo pokud je pachatel pod vlivem alkoholu. Pokud tedy obžalovaný v důsledku požití alkoholu vyvolal konflikt slovy „ty černá hubo“, nelze z tohoto jeho slovního výroku bez dalšího dovodit rasový motiv následného fyzického útoku. Nadávka jako taková ještě nepředstavuje pohnutku. Tmavší barva pleti romského etnika je markantní viditelný znak, přičemž lze pokládat za notorietu, že jakékoliv markantní fyzické rysy bývají právě v afektu syceném požitým alkoholem terčem dehonestace (nadávky např. do „zrzounů“, „brejlounů“, _„tlusťochů“, „cikánů“ apod.), aniž by urážející osoba obecně vůči osobám s těmito fyzickými znaky pociťovala jakoukoliv nenávist či předsudky.“

Moc se mi ta úvaha líbí. Vychází ze života, odpovídá takzvanému zdravému rozumu, přitom nijak nedevalvuje nezbytnou ochranu menšin v trestním zákoníku. Myslím, že soudy by neměly být ve svých rozhodnutích aktivistické, příliš hodnotově výrazné nad rámec, který jim určil zákonodárce zněním konkrétní normy. Jinak by totiž hrozilo, že se stále sílícím zavlékáním trestního práva do politiky by docházelo dokonce k pokusům kriminalizovat samotné idey, na kterých politická hnutí stojí. Zdůrazňuji, že samozřejmě takové ideové konstrukce, které odpovídají demokratickému právnímu státu. Ten má logicky ve spektru stran a hnutí i ty krajní, ať už na levici, nebo na pravé straně politického života. A jejich kriminalizace by nevedla k zániku takových názorů, ale k vytlačení kamsi do nelegálních, protisystémových a třeba i protistátních struktur.

A co dodal k citované úvaze ohledně rvačky shora popsané odvolací senát?

Zdůraznil, že ve spisovém materiálu nebyly zjištěny žádné projevy či postoje svědčící o rasové nesnášenlivosti či nenávisti obžalovaného, které by ukazovaly na jeho příslušnost či sympatie k některému z extremistických hnutí propagujících rasovou nesnášenlivost. Objasněno nebylo ovšem ani to, zda a jakým způsobem měl obtěžovat na uvedené zábavě jiné osoby, zejména ty rekrutující se rovněž z romského etnika.

Pohnutka obžalovaného k činu je za stávající důkazní situace stejně dobře vysvětlitelná jako záměr podnapilé a provokující osoby vyvolat konflikt a za každou cenu se poprat, což je pro vesnické zábavy, obzvláště v jejich závěrečných hodinách, téměř signifikantní. Na okraj těchto úvah není bez významu, že ani žádný ze svědků včetně poškozeného nevnímal tuto událost jako věc rasově motivovanou.

Co kdyby nadával do bílé huby? Nebo žluté? Byla by právní kvalifikace v obžalobě stejná?

Mimochodem, není vlastně nejpodivnější, že událost vnímal jinak poškozený, než se snažil následně prokázat státní zástupce?