Když je jisté, že jeden z nich je pachatel, ale odsouzen není nikdo

Důkazy však neumožňují s potřebnou jistotou určit, kdo zasadil rozhodující úder, kdo držel zbraň nebo kdo způsobil právně relevantní následek. Veřejná intuice v podobné situaci často směřuje k jednoduchému závěru: jeden z nich to přece udělat musel, a proto nemohou odejít oba bez trestu. Trestní právo však nemůže stát pouze na této intuici. Jeho úkolem není potrestat někoho z okruhu možných pachatelů, ale prokázat individuální vinu konkrétní osoby. Právě zde se ukazuje rozdíl mezi podezřením a odsouzením.

Důkazní nouze není důkazní zkratka

Důkazní nouze není v trestním řízení ničím neobvyklým. Ne každý čin je zaznamenán kamerou, ne každá výpověď je spolehlivá a ne každý řetězec nepřímých důkazů je uzavřený. Trestní právo však musí trvat na tom, že pochybnost o osobě pachatele nelze nahradit pravděpodobností, dojmem ani úvahou, že „někdo z nich to být musel“. Zásada in dubio pro reo neznamená, že soud musí přijmout jakoukoli hypotetickou nebo účelově vytvořenou verzi ve prospěch obžalovaného. Nechrání pouhé fantazie. Chrání však důvodné pochybnosti, které po provedeném dokazování zůstávají rozumně možné.

Pokud tedy přetrvává reálná alternativa, že obžalovaný čin nespáchal a nebyl ani jeho spolupachatelem, organizátorem, návodcem nebo pomocníkem, nelze ji překlenout jen tím, že okruh možných pachatelů je malý. Právě naopak. Čím menší je okruh podezřelých, tím silnější může být pokušení snížit důkazní standard. To je však cesta k justičnímu omylu. Přítomnost na místě činu, známost s druhou osobou nebo podezřelé chování po skutku samy o sobě nedokazují individuální pachatelství.

Alternativní určení pachatele a jeho ústavní limit

Zvláštní problém představuje situace, kdy je jisté, že trestný čin spáchala jedna z několika konkrétních osob, ale nelze určit která. Nejde o samostatný zákonný institut českého trestního práva, ale o krajní důkazní situaci, v níž zvlášť zřetelně vystupuje požadavek individualizace viny.

Odsouzení nemůže stát na větě: „Pachatelem byl buď A, nebo B, a proto odsoudíme oba.“ Trestní odpovědnost je individuální. Trestní právo nezná odpovědnost za příslušnost k úzkému okruhu možných pachatelů. Zná odpovědnost za vlastní jednání, za úmyslné společné jednání, za organizátorství, návod nebo pomoc. Pokud se žádná z těchto forem neprokáže, nelze prázdné místo zaplnit úvahou, že by bylo společensky nespravedlivé oba zprostit.

Je přitom nutné rozlišovat nejistotu o právní kvalifikaci a nejistotu o osobě pachatele. Jiná situace nastává tehdy, je-li jisté, že konkrétní obžalovaný spáchal určitý čin, ale není bezpečně zřejmé, jak jej právně kvalifikovat. Zcela jiná situace nastává tehdy, pokud není jisté, zda právě tento obžalovaný trestný čin vůbec spáchal. Nejistota o právní kvalifikaci prokázaného jednání může být za určitých podmínek řešitelná. Nejistota o osobě pachatele však naráží přímo na jádro presumpce neviny.

Spolupachatelství a účastenství: skutečné, nikoli náhradní řešení

Důkazní nouze může vyvolávat snahu kvalifikovat jednání jako spolupachatelství. Tato cesta je legitimní, ale jen tehdy, jsou-li skutečně naplněny její zákonné podmínky. Spolupachatelem je ten, kdo trestný čin spáchal s jiným úmyslným společným jednáním. Není nutné, aby každý spolupachatel provedl všechny dílčí úkony stejně nebo ve stejný okamžik. Jeden může například poškozeného držet a druhý útočit. Další osoba může podle konkrétní role buď přímo participovat na společném provedení činu, nebo jej úmyslně usnadňovat například hlídáním či zajištěním úniku.

Podstatné však je, že jednání jednotlivých osob tvoří funkční celek a je neseno společným úmyslem. Pouhá skutečnost, že dvě osoby byly na místě činu a jedna z nich útok provedla, spolupachatelství nezakládá. Chybí-li důkaz o společném záměru, koordinaci, vědomé součinnosti nebo významném příspěvku k provedení činu, nelze z neurčeného pachatelství vytvořit pachatelství společné.

Je proto nutné důsledně odlišovat dvě situace. V první nevíme, kdo zasadil rozhodující úder, ale víme, že oba útočníci jednali společně, poškozeného napadli ve vzájemné součinnosti a těžký následek byl zahrnut úmyslem každého z nich, alespoň ve formě srozumění s jeho způsobením. Ve druhé víme jen to, že na místě byli dva lidé, jeden z nich útočil a druhý mohl být svědkem, pasivním účastníkem konfliktu nebo osobou bez trestněprávně relevantního příspěvku. V první situaci může být spolupachatelství reálným řešením. Ve druhé by šlo o nepřípustnou konstrukci kolektivní viny.

Vedle spolupachatelství může přicházet v úvahu i účastenství. Organizátor, návodce nebo pomocník však odpovídají jen tehdy, je-li prokázáno jejich vlastní úmyslné jednání ve vztahu k trestnému činu hlavního pachatele. Funkční význam příspěvku sám o sobě ještě nerozhoduje, zda jde o spolupachatelství nebo pomoc. Rozhodující je, zda jednání tvořilo součást společného provedení trestného činu, nebo zda pouze úmyslně umožňovalo či usnadňovalo jednání hlavního pachatele.

Procesní paradoxy: mlčení a dvojí doznání

Když oba obvinění mlčí

Procesně nejméně příznivá pro stát je situace, kdy oba obvinění využijí práva nevypovídat a jiné důkazy nestačí k určení pachatele ani k prokázání společného jednání. Obviněný není povinen vypovídat ani aktivně pomáhat státu s vlastním odsouzením. Mlčení proto samo o sobě nesmí být použito jako důkaz viny. Soud nemůže říct: „Mlčí oba, tím jsou ještě podezřelejší, proto odsoudíme oba.“ Takový postup by obrátil důkazní břemeno. Místo aby stát prokazoval vinu, nutil by obviněné vysvětlovat svou nevinu.

Mlčení může být součástí procesní situace, ale nesmí nahradit chybějící důkaz. Pokud po provedeném dokazování zůstává důvodná pochybnost o tom, kdo útok provedl nebo zda druhý obviněný vědomě přispěl k jeho spáchání, musí být vyložena ve prospěch obžalovaného. Trestní právo nesmí trestat procesní pasivitu. Smí trestat pouze prokázanou vinu.

Když se oba přiznají

Na první pohled může působit jednodušeji opačná situace: oba se přiznají. Ani ta však nemusí důkazní problém odstranit. Doznání není automatickým důkazem pravdy. Musí být posuzováno v souvislosti s ostatními důkazy, s objektivními stopami, časovou osou, povahou zranění, motivací jednotlivých osob i věrohodností skutkové verze. Doznání navíc nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti objasnit všechny podstatné okolnosti případu.

Představme si, že A tvrdí: „Bodl jsem ho já.“ B však říká: „Ne, bodl jsem ho já.“ Forenzní důkazy neumožňují určit, kdo držel nůž, a není prokázáno, že šlo o společný útok. Taková dvojí doznání nemusí důkazní nouzi odstranit. Mohou ji naopak prohloubit. Soud musí zkoumat, zda jsou doznání věrohodná, zda jsou vzájemně slučitelná, zda je podporují objektivní důkazy, zda nejde o krytí skutečného pachatele nebo o účelově koordinovanou verzi a zda nelze bezpečně prokázat alespoň jinou formu trestné součinnosti. Trestní řízení nehledá dobrovolníka k potrestání. Hledá skutečného pachatele. Přiznání je důkaz, nikoli náhrada dokazování.

Jiná trestní odpovědnost ano, náhradní odsouzení ne

Samostatné skutky

Trestní právo není v podobných situacích zcela bezmocné. Pokud se nepodaří určit původce nejtěžšího následku, může v některých případech reagovat na jinou prokázanou trestnou činnost. Podle okolností může přicházet v úvahu nadržování, neposkytnutí pomoci, výtržnictví, nedovolené ozbrojování nebo jiný samostatně prokázaný trestný čin. Křivá výpověď může být relevantní pouze tehdy, vystupuje-li osoba v procesním postavení svědka, znalce nebo tlumočníka. Nelze jí nahrazovat neprokázanou vinu obviněného, který uplatňuje své právo na obhajobu. Vždy však jde o odpovědnost za to, co bylo skutečně prokázáno, nikoli za to, co se u hlavního skutku prokázat nepodařilo.

Nedbalost není náhradní kvalifikace

Podobná zkratka se může objevit i v úvaze, zda by při neobjasněném bodnutí nebylo možné odsoudit oba alespoň za usmrcení z nedbalosti. Takový postup by byl chybný. Usmrcení z nedbalosti podle § 143 trestního zákoníku předpokládá, že konkrétní osoba svým nedbalostním jednáním způsobila smrt. I zde je nutné prokázat konkrétní jednání, příčinnou souvislost a zavinění každého pachatele.

U nedbalostního trestného činu se navíc neposuzuje spolupachatelství ve smyslu § 23 trestního zákoníku. U každé osoby musí být samostatně prokázáno, že vlastním nedbalostním jednáním kauzálně přispěla ke smrti poškozeného. Ani zde proto nelze nahradit individualizaci pachatele pouhou úvahou, že jeden z přítomných musel jednat.

Nelze odsoudit oba jen proto, že jeden z nich pravděpodobně jednal a někdo zemřel. Navíc vědomé bodání nožem do těla zpravidla není typickou nedbalostní situací. Podle konkrétních okolností bude třeba zkoumat zejména úmyslné trestné činy, například vraždu, zabití, těžké ublížení na zdraví nebo ublížení na zdraví s následkem smrti. Rozhodující přitom bude, jaký následek pachatel zamýšlel nebo s jakým následkem byl alespoň srozuměn. Nedbalost tedy není „mírnější náhradní kvalifikací“ pro případ, kdy stát neprokáže, kdo úmyslně útočil.

Test důkazní individualizace pachatele

Dosavadní úvahy lze převést do praktického kontrolního rámce pro soudní rozhodování. Nejde o nový zákonný institut, ale o metodický test, který má zabránit tomu, aby se důkazní nouze proměnila v kolektivní podezření.

Jaké konkrétní jednání je osobě prokázáno?

Nestačí, že byla přítomna, měla motiv nebo se po činu chovala podezřele. Soud musí identifikovat konkrétní fyzický, psychický nebo organizační příspěvek: útok, držení poškozeného, obstarání zbraně, hlídání, příkaz, podněcování, zajištění úniku nebo jinou vědomou součinnost. Bez konkrétního jednání se trestní odpovědnost nebezpečně přibližuje odpovědnosti za podezřelou blízkost.

Je prokázán společný úmysl nebo vědomá účast?

Společný úmysl může vzniknout i spontánně. Nemusí být výsledkem předchozí dohody. Musí však být prokázáno, že osoby vědomě směřovaly ke společnému trestnému jednání nebo alespoň přijaly vzájemnou součinnost při jeho páchání. Útěk, koordinované zakrývání stop nebo aktivní snaha pomoci druhému mohou být významnými okolnostmi pro hodnocení důkazů. Samotné využití práva nevypovídat však nemůže nahrazovat důkaz společného úmyslu v době činu.

Šlo o spolupachatelství, pomoc, nebo jen přítomnost?

Soud musí rozlišit, zda jednání osoby tvořilo součást společného provedení činu, zda úmyslně umožňovalo nebo usnadňovalo jednání hlavního pachatele, nebo zda šlo pouze o přítomnost bez trestněprávního významu. Ne každý, kdo je u činu, je spolupachatelem. A ne každá pasivita je pomocí.

Zůstávají důvodné pochybnosti o nevinné alternativě?

Pokud důkazy připouštějí reálnou možnost, že čin spáchal pouze druhý podezřelý, aniž by se první podílel na společném jednání, musí soud tuto alternativu racionálně vyhodnotit ve vztahu ke všem provedeným důkazům. Odsouzení je možné jen tehdy, pokud po takovém hodnocení nezůstávají důvodné pochybnosti o tom, že konkrétní obžalovaný nebyl pachatelem ani účastníkem. Nejde o vyloučení každé abstraktně představitelné varianty, ale o dosažení praktické jistoty ve vztahu k rozhodným skutkovým okolnostem.

Lze prokázat jiný samostatný trestný čin?

Jestliže nelze prokázat vraždu, těžké ublížení na zdraví nebo jiný hlavní útok, může být namístě posuzovat, zda nejsou prokázány jiné skutky: neposkytnutí pomoci, nadržování, výtržnictví nebo jiná forma jednání s vlastním skutkovým základem. Tato cesta však nesmí být náhradou za neprokázanou vinu. Smí postihnout jen to, co bylo skutečně prokázáno.

Úvahy de lege ferenda: povinnost výslovné individualizace

Řešením popsaného problému nemá být zavedení trestného činu „neobjasněné účasti na činu“ ani oslabení presumpce neviny. Taková cesta by vedla k trestání osob jen proto, že se ocitly v blízkosti pachatele nebo že se nepodařilo přesně zjistit, kdo způsobil následek. Smysluplnější by bylo procesní zdůraznění povinnosti individualizovaného odůvodnění v důkazně problematických věcech s více osobami. Nešlo by o vytvoření zcela nové zásady, ale o zvláštní konkretizaci požadavků, které již vyplývají z presumpce neviny, důkazního břemene státu a povinnosti přesvědčivě odůvodnit rozsudek.

Možná legislativní formulace by mohla znít: „Je-li obžalováno více osob a důkazy připouštějí, že rozhodující jednání mohl spáchat jen některý z nich, musí soud v odůvodnění rozsudku výslovně uvést, jaké konkrétní jednání přičítá každému obžalovanému, z jakých důkazů dovozuje jeho zavinění nebo formu účasti a jak vypořádal relevantní skutkové alternativy uplatněné obhajobou.“

Takové pravidlo by nebránilo odsouzení skutečných spolupachatelů nebo účastníků. Naopak by nutilo soud přesně popsat, v čem spočívá společné jednání, společný úmysl nebo vědomé usnadnění činu a proč nejde jen o kolektivní podezření.

Závěr

Situace, kdy je téměř jisté, že trestný čin spáchal jeden ze dvou lidí, ale nelze určit který, patří k nejtěžším zkouškám trestního práva. Veřejná intuice zde přirozeně volá po tom, aby nezůstal bez trestu nikdo. Trestní odpovědnost však nemůže být založena na příslušnosti k malému okruhu možných pachatelů.

Pokud stát neprokáže individuální vinu, společné jednání nebo konkrétní formu účasti, musí unést i společensky nepříjemný výsledek zproštění. Nejde o slabost práva, ale o hranici státní moci. Právní stát se pozná právě podle toho, že neodsoudí „alespoň někoho“. V trestním právu není rozhodující, kdo se jeví jako pravděpodobný pachatel, ale komu byla vina skutečně prokázána.

Oba autoři článku jsou státní zaměstnanci Finanční správy ČR. Shora uvedený text je vyjádřením soukromého názoru autorů, který se nemusí shodovat s právním názorem Finanční správy ČR, a tedy nemůže založit (nebo změnit) případnou správní praxi v dané oblasti.