Kdo posuzuje žádost o azyl? Ústavní soud koriguje praxi obecných soudů při výkonu trestu vyhoštění

Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 15. ledna 2026, sp. zn. I. ÚS 1453/25 (dále jen „Nález“), zabýval případem cizince – státního občana Ukrajiny, který byl v roce 2025 bezprostředně po výkonu trestu odnětí svobody vyhoštěn z území České republiky na Ukrajinu, přestože krátce předtím (avšak ještě během výkonu trestu odnětí svobody) podal žádost o mezinárodní ochranu (azyl).

Podstatou věci bylo, zda obecné soudy postupovaly ústavně konformně, pokud samy posoudily, že podání stěžovatele nepředstavuje relevantní žádost o mezinárodní ochranu, a současně dovodily, že bylo podáno až v době výkonu trestu vyhoštění, a proto k němu nelze přihlížet. Ústavní soud se tak musel vyjádřit zejména k otázkám, kdo je v tomto směru oprávněn posoudit existenci a obsah žádosti o mezinárodní ochranu (resp. zda tyto může posoudit trestní soud jako předběžnou otázku), co znamená „výkon trestu vyhoštění“ v kontextu ustanovení § 350b trestního řádu[1] a jaké jsou limity soudního rozhodování v situaci, kdy do věci vstupuje pravomoc správního orgánu. Dospěl přitom k závěru, že postupem obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatele, zejména právo nebýt vyhoštěn jinak než v případech stanovených zákonem podle čl. 14 odst. 5 Listiny základních práv a svobod[2] (dále jen „LZPS“), právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 LZPS a zásada zákonnosti a zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 LZPS.

Stěžovateli končil trest odnětí svobody dne 18. ledna 2025 v 7:30 hodin, přičemž téhož dne v 10:00 hodin měl být vykonán trest vyhoštění na Ukrajinu, k čemuž také – i přesto, že již dne 17. ledna 2025 podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce žádost o udělení mezinárodní ochrany u Ministerstva vnitra – došlo.

Žádost byla sepsána rukou stěžovatele a obsahovala označení orgánu, kterému byla určena, v českém jazyce, označení místa sepisu a datum v ruském jazyce, nadpis „Žádost o mezinárodní ochranu“ v českém jazyce, uvedení důvodů žádosti v ruském jazyce, větu „Proto prosím o azyl.“ v českém jazyce a dále jméno, datum narození a podpis stěžovatele v latince. Kopie této žádosti byla opatřena podacím razítkem Ministerstva vnitra. Téhož dne (17. ledna 2025) stěžovatel podal rovněž návrh na odklad výkonu trestu vyhoštění ke krajskému soudu, a to právě s odkazem na podanou žádost o mezinárodní ochranu.[3]

Krajský soud návrh zamítl, když (ve stručnosti) uvedl, že přílohy nebyly přeloženy, a proto nebylo možné posoudit jejich obsah. Současně dospěl k závěru, že i pokud by se jednalo o žádost o mezinárodní ochranu, byla podána až v době výkonu trestu vyhoštění, a proto nemůže vyvolat zamýšlené účinky. Nadto ji označil za zjevně účelovou. Ačkoli si soud vyžádal stanovisko Ministerstva vnitra (v pátek 17. ledna 2025), rozhodl ještě před jeho obdržením (téhož dne – v pátek 17. ledna 2025). Vrchní soud následně zamítl proti tomuto usnesení včasně podanou stížnost, aniž by se však jakkoli vypořádal s konkrétními námitkami; v odůvodnění se omezil na to, že žádost o mezinárodní ochranu nemohla být míněna vážně a byla podána účelově, přičemž dokonce zpochybnil i samotnou vážnost podané stížnosti.

Ústavní soud tento postup shledal protiústavním. Připomněl především, že státní moc může být vykonávána pouze v mezích zákona a způsobem, který zákon stanoví, a že v případě trestu vyhoštění je třeba respektovat ústavní limit vyjádřený v čl. 14 odst. 5 LZPS. Zásadní pochybení krajského soudu spatřoval v tom, že si přisvojil pravomoc posoudit, zda podání stěžovatele představuje žádost o mezinárodní ochranu, a to jako předběžnou otázku v trestním řízení. Takové posouzení podle Ústavního soudu přísluší výlučně Ministerstvu vnitra. Tím, že soud tuto pravomoc svévolně nahradil, porušil zásadu zákonnosti i zákaz libovůle.

Další zásadní pochybení spočívalo ve výkladu pojmu „výkon trestu vyhoštění“. Ústavní soud odmítl závěr obecných soudů, podle něhož je výkon trestu vyhoštění zahájen již jeho nařízením. Naopak zdůraznil, že rozhodující je až jeho faktická realizace. Stěžovatel tak podal žádost o mezinárodní ochranu ještě před zahájením výkonu trestu vyhoštění, a nebylo proto možné jeho žádost odmítnout z důvodu její tvrzené opožděnosti.

Ústavní soud rovněž vytkl krajskému soudu procesní postup, kdy rozhodl bez dostatečných podkladů, aniž by vyčkal na vyjádření Ministerstva vnitra, a nezvážil jiné procesní nástroje, které mu právní řád poskytuje.[4] Vrchní soud pak tato pochybení nejen nenapravil, ale svým nedostatečným a fakticky nepřezkoumatelným odůvodněním je dále prohloubil, čímž porušil požadavky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 LZPS.

Význam Nálezu dle mého názoru přesahuje konkrétní projednávaný případ. Ústavní soud v něm totiž poměrně pregnantně vymezil hranice mezi pravomocí soudů a správních orgánů v situacích, kdy se trestní řízení prolíná s řízením o udělení mezinárodní ochrany. Závěr, podle něhož soud není v tomto případě oprávněn nahrazovat posouzení správního orgánu ani jako předběžnou otázku, představuje důležité upřesnění aplikační praxe, která byla v tomto směru dosud nejistá.

Stejně tak má zásadní význam výklad pojmu „výkon trestu vyhoštění“. Pokud by byl přijat výklad obecných soudů, vedlo by to dle mého názoru k faktickému popření práva cizince požádat o mezinárodní ochranu a navazující odklad trestu vyhoštění. Ústavní soud Nálezem tomuto restriktivnímu a ve svém důsledku protiústavnímu výkladu do budoucna (snad) zabránil.

Z širšího pohledu lze Nález vnímat také jako připomenutí základních principů právního státu v situacích, které jsou společensky citlivé a často zatížené silnými hodnotovými soudy. Případy cizinců odsouzených za závažnou trestnou činnost přirozeně vyvolávají tlak na rychlé a přísné řešení, včetně bezodkladného výkonu trestu vyhoštění. Právě v těchto situacích však musíme důsledně trvat na dodržení zákonných postupů a ústavních garancí. Jak ostatně Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, ochrana základních práv nesmí být selektivní a nesmí se odvíjet od toho, jak je konkrétní osoba vnímána veřejností.

Nutno zdůraznit, že Nález nepředstavuje obhajobu jednání stěžovatele ani zpochybnění legitimity trestu vyhoštění jako takového. Jeho podstatou je zdůraznění, že i při výkonu represivních pravomocí je stát vázán právem a nesmí svévolně překračovat meze svých kompetencí. Pokud by bylo přípustné, aby soudy nahrazovaly činnost správních orgánů, ignorovaly relevantní důkazy a rozhodovaly bez dostatečných podkladů, docházelo by k narušení základních principů trestního řízení a práva na spravedlivý proces.

Praktický dopad Nálezu lze dle mého názoru očekávat zejména v tom, že soudy budou nuceny důsledněji respektovat kompetenční hranice a věnovat větší pozornost procesním aspektům rozhodování v obdobných případech. Současně lze předpokládat, že Nález bude mít význam i pro budoucí rozhodování v kontextu pokračující migrace spojené (nejen) s válečným konfliktem na území Ukrajiny, kdy se otázky mezinárodní ochrany a vyhoštění budou i nadále prolínat.

V konečném důsledku tak Nález představuje nejen korekci konkrétního pochybení obecných soudů, ale i důležité systémové připomenutí, že legitimita výkonu veřejné moci stojí a padá s dodržováním pravidel, která si sama stanovila.

[1] Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů

[2] Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů

[3] Tyto informace jsou mi známy neboť jsem se osobně podílel na obhajobě stěžovatele.

[4] Např. institut vyhošťovací vazby ve smyslu ustanovení § 350c TŘ.