Zejména se zaměřuji na to, zda obhájce pouze musí vzít na vědomí, že obviněný chce sjednat dohodu o vině a trestu se státním zástupcem, nebo zda je nezbytné, aby vyjádřil svůj odlišný názor v případech, kdy je schopen se znalostí věci zdůvodnit, že uzavření této dohody není v zájmu jeho klienta.
V článku reaguji na příspěvek JUDr. Tomáše Sokola uveřejněný v Bulletinu advokacie č. 3/2023 a nazvaný Dohoda o vině a trestu jako kvadratura kruhu. Autor v něm nejdříve rozebral protikladné názory na možnost uzavírání dohody o vině a trestu. Uvedl, že dle jedné části odborné veřejnosti je možné uzavřít tuto dohodu, jen pokud výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný, tedy po splnění podmínek dle § 175a tr. řádu. Další odborníci ale usuzují, že ze stejné legislativní úpravy lze dojít k závěru, že tuto dohodu lze uzavřít již dříve. V závěru doktor Sokol uvedl, že „pokud někdo může zcela svobodně rozhodnout o svém osudu tak, že odmítne lékařskou péči a raději zemře, nevidím naprosto žádný důvod, proč by nemohl podobným způsobem rozhodnout o tom, jaký bude jeho další osud v trestním řízení“.[1]
Lze zahájit jednání o dohodě o vině a trestu dle poznatků obviněného?
Možnosti pro uzavírání dohody o vině a trestu (dále také „DOVT“) jsou legislativně upraveny v § 175a odst. 1 větě první tr. řádu: „Jestliže výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný, může státní zástupce zahájit jednání o dohodě o vině a trestu na návrh obviněného nebo i bez takového návrhu.“ Proto de lege lata jakýkoli jiný výklad, který umožňuje nebo doporučuje sjednání dohody o vině a trestu v průběhu vyšetřování nebo na jeho počátku, v době, kdy nejsou známy výsledky vyšetřování, není v souladu s § 175a tr. řádu.
Autoři Beckova komentáře k trestnímu řádu uvedli: „Obviněný a obhájce před sjednáním dohody o vině a trestu musejí mít možnost seznámit se se všemi důkazy svědčícími v jejich neprospěch, aby věděli, jak závažné usvědčující důkazy orgány činné v přípravném řízení vyhledaly a zajistily, nakolik je pozice obviněného v případném hlavním líčení za takové důkazní situace beznadějná ve vztahu k možnému zprošťujícímu rozsudku. Tím se zajišťuje, aby obviněný mohl učinit skutečně kvalifikovaný informovaný souhlas s dohodou o vině a trestu, a to nejen pokud jde o otázky viny, ale též výběru druhu trestu a jeho výměry, výroku o náhradě škody, odčinění nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení, či výroku o ochranném opatření. Není možno části spisu skrývat, důležité informace, které mohou ovlivnit rozhodování obviněného, zda přistoupí na sjednání dohody o vině a trestu, zamlčovat, zamlžovat, či dokonce pouze jimi hrozit, aniž by byly obsaženy ve spise.“[2]
S výše uvedeným názorem se ztotožňuji, protože se opírá o § 175a odst. 1 větu první tr. řádu a po splnění zde uvedených podmínek může obviněný podle výsledků vyšetřování kvalifikovaně souhlasit s jednáním o dohodě o vině a trestu. To by však neměl učinit na počátku vyšetřování, kdy má k dispozici zásadně jen usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž jsou jen nebo převážně pouze důkazy a další skutečnosti v jeho neprospěch, zjištěné šetřením dle § 158 a násl. tr. řádu.
Není-li vyhověno žádosti obhajoby o nahlédnutí do spisu, je obviněný výrazně znevýhodněn před orgány činnými v přípravném řízení, neboť na rozdíl od nich nezná obsah spisu. V důsledku toho nezná usvědčující důkazy, které vyhledaly policejní orgány postupem před zahájením trestního stíhání. V této situaci, kdy obviněný z usnesení o zahájení trestního stíhání zná jen důkazy ve svůj neprospěch, tak netuší, jaké budou výsledky vyšetřování. Proto by neměl souhlasit s jednáním o dohodě o vině a trestu, a to ani když mu to navrhuje státní zástupce a nezřídka také policejní orgán. Takový souhlas s jednáním o DOVT by měl dát až poté, co budou ve vyšetřování provedeny všechny dostupné důkazy, tedy budou známy výsledky vyšetřování, které by odůvodňovaly podání obžaloby a v hlavním líčení by znemožňovaly, aby soud dospěl ke zprošťujícímu rozsudku. To plyne z § 175a odst. 1 tr. řádu, i z citovaného Beckova komentáře k trestnímu řádu.
Dříve než státní zástupce vyzve obviněného k jednání o DOVT, měl by posoudit, zda policejní orgán opatřil ve vyšetřování všechny nezbytné důkazy, a vyhodnotit je v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud státní zástupce navrhuje jednání o DOVT na počátku vyšetřování, pak své vnitřní přesvědčení může prokázat jen na základě šetření, tzn. postupu před zahájením trestního stíhání dle hlavy deváté, nikoli podle výsledků vyšetřování dle hlavy desáté, jak mu ukládá § 175a odst. 1 tr. řádu.
K odlišným názorům na sjednání DOVT
JUDr. Sokol uvedl: „Podle mého názoru je především třeba k hodnocení podmínek pro uzavření DOVT přistupovat méně formálně, protože nejde ani tak o to, zda jsou důkazy provedeny procesně relevantním způsobem, ale zda existují informace (poznatky, indicie), které mají orgány činné v trestním řízení k dispozici a na jejichž základě se, kromě jiného, již formuluje vyšetřovací plán. Takže si lze také učinit představu o možném dalším průběhu a očekávaném výsledku trestního stíhání. Díky tomu si i vytvořit dostatečný podklad pro případné jednání o DOVT. Samozřejmě, že jde o vysoce individuální záležitost, ale opět je třeba připomenout, že v řadě trestních věcí obě strany disponují celou řadou informací, které nejsou formulovány nebo prezentovány ve formě procesních důkazů. Ale z pohledu těchto zainteresovaných osob mají dostatečnou váhu a přesvědčivost.“[3]
Otázkou je, na základě jakých informací může obhájce na počátku nebo v průběhu trestního stíhání provést analýzu situace a dovodit, do jaké míry je pravděpodobné prokázání trestného činu, pro který je obviněný stíhán. V praxi má obhajoba po obvinění klienta k dispozici zásadně jen usnesení o zahájení trestního stíhání, někdy i záznam o jeho podání vysvětlení, a kromě toho reakci obviněného na obvinění. Ať již obviněný trestnou činnost popsanou v usnesení před obhájcem popírá, nebo doznává, nemůže obhájce posoudit situaci bez znalosti spisu.
Pokud policejní orgán ani státní zástupce neumožní obhájci nahlédnutí do spisu, tak nemůže analyzovat situaci, protože poznatky získané od obviněného může konfrontovat jen se sděleným obviněním, nikoli s důkazy a dalšími skutečnostmi obsaženými ve spisu v průběhu šetření konaného postupem před zahájením trestního stíhání. Na počátku trestního stíhání nemůže obhájce doporučit obviněnému uzavření dohody o vině a trestu, pokud nezná výsledky provedeného šetření, nýbrž pouze to, co z nich uvedl policejní orgán do usnesení o zahájení trestního stíhání, a to výběrově tak, aby byl schopen toto usnesení odůvodnit. Proto policejní orgán i dozorující státní zástupce v praxi většinou oddalují okamžik, kdy umožní obviněnému nebo jeho obhájci nahlédnutí do spisu, což umožní obhajobě dospět k odůvodněné analýze existující situace. Před nahlédnutím do spisu to však je možné jen výjimečně.
Netuším, jak by mohl obhájce spolehlivě zjistit, zda orgány činné v přípravném řízení mají k dispozici informace (poznatky, indicie), na jejichž základě se kromě jiného formuluje plán vyšetřování. Mnozí obhájci mají po desítkách let praxe bezproblémové vztahy s policejními orgány a státními zástupci. To však neznamená, že se jich mohou dotazovat na jejich poznatky a indicie. Bez znalosti spisu mohou vycházet jen z usnesení dle § 160 odst. 1 tr. řádu, z poznatků od klienta a z úkonů provedených v průběhu vyšetřování.
JUDr. Sokol uvádí, že „obviněný má či může mít možnost reálně posoudit svoji situaci“.[4] S tím lze souhlasit. Otázkou však je, jak může obhájce zjistit, zda obviněný posuzuje svoji situaci reálně, nebo jen podléhá pesimismu ze sděleného obvinění, v němž vesměs nejsou uvedeny skutečnosti v jeho prospěch, nýbrž jen skutečnosti, které jej usvědčují. Mnozí obvinění jsou schopni posoudit svoji situaci, problém je však v tom, že bez znalosti obsahu spisu obhájce neví, zda toto posouzení od obviněného je pravdivé, vymyšlené nebo účelově zkreslené.
V § 175a tr. řádu se neuvádí možnost, aby státní zástupce zahájil jednání o DOVT jen na základě výsledku prověřování, nýbrž až na základě výsledků vyšetřování. Pokud se při úvahách o DOVT, stejně jako i v metodickém pokynu Nejvyššího státního zastupitelství, vychází jen z výsledků první fáze přípravného řízení, potom to je v rozporu s § 175a odst. 1 tr. řádu.
JUDr. Sokol při polemice se mnou uvedl: „Věcně správná je reakce autora, podle níž, pokud se státní zástupci zaměřují na DOVT na počátku vyšetřování, potom (v rozporu s § 175a odst. 1 tr. řádu) nevycházejí z výsledků vyšetřování, nýbrž jen z poznatků z první fáze přípravného řízení, tedy z šetření konaného před zahájením trestního stíhání. Podle autora ovšem § 175a odst. 1 tr. řádu neopravňuje státního zástupce k zahájení jednání o DOVT jen na základě výsledku prověřování, nýbrž až podle výsledků vyšetřování. S tím už bych souhlasit nemohl. Znamená to, že pokud prověřování neproběhlo, není možné až do doby, kdy je důkazní situace známa z výsledků vyšetřování, DOVT uzavřít.“[5]
Takto autor citovaného názoru nesouhlasí nejen se mnou, nýbrž ani s § 175a odst. 1 větou první tr. řádu, dle něhož lze zahájit jednání o DOVT, jestliže výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný. Podstatné je, že tato právní úprava nedává státnímu zástupci možnost zahájit jednání o DOVT s obviněným pouze po posouzení postupu před zahájením trestního stíhání dle § 158 a násl. tr. řádu, o němž obhajoba, na rozdíl od orgánů činných v přípravném řízení, není informována. Ust. § 175a odst. 1 tr. řádu neopravňuje k zahájení jednání o DOVT na základě výsledku prověřování, nýbrž až podle výsledků vyšetřování.
Pokud se neuskutečnilo prověřování, není důvod, aby obviněný zahájil jednání o DOVT se státním zástupcem. V usnesení dle § 160 odst. 1 tr. řádu se nejednou u trestného činu proti životu a zdraví uvádí, že „k obvinění osoby XY došlo po jejím zadržení na místě činu s nožem v ruce…“, nebo u majetkového trestného činu „k obvinění ZŽ došlo poté, co byl zadržen s věcmi odcizenými osobě AB“. V těchto i v mnoha dalších případech, kdy dochází ke sdělení obvinění podezřelé osobě krátce po jejím zadržení, bez postupu dle hlavy deváté trestního řádu, by neměl obhájce doporučit obviněnému jednání o DOVT, protože nemusí být pachatelem, jak předpokládá policejní orgán, nýbrž svědkem, který se náhodně vyskytl na místě činu. V těchto případech je nepochybné, že se skutek stal, i to, že tento skutek je trestným činem, avšak nelze dostatečně odůvodnit podezření, že jej spáchal obviněný, i když jej policejní orgány podle prvotních poznatků považují za nezpochybnitelné. Proto obhájce nemůže doporučit obviněnému bez znalosti spisu pořízeného v průběhu prověřování, aby jednal se státním zástupcem o DOVT, protože nejsou splněny podmínky uvedené v § 175a odst. 1 tr. řádu. Obhájce také nemůže souhlasit s názorem obviněného, který chce iniciovat jednání se státním zástupcem za účelem sjednání této dohody.
Jaká je úloha obhájce při vyvažování rovnosti stran?
Autoři publikace Advokátní právo[6] uvedli, že ve věcech trestních stojí v průběhu vyšetřování na jedné straně státní zástupce a policejní orgán se všemi represivními složkami, včetně odborných útvarů, a na druhé straně obviněný (osoba, proti níž se řízení vede), jehož jedinou oporou je obhájce. Formální rovnost stran, jak vyplývá z trestního řádu, však faktickou rovností není, zejména přihlédneme-li k informační asymetrii provázející předprocesní i procesní část trestního řízení. Zásada uvedená v § 2 odst. 5 tr. řádu, dle níž orgány činné v trestním řízení objasňují i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede, je spíše proklamací než praxí, se kterou se advokáti pravidelně setkávají. Proto je úloha obhájce při vyvažování rovnosti stran mimořádně důležitá.
Výše uvedený názor renomovaných autorů platí nejenom na počátku trestního stíhání, nýbrž i v jeho průběhu, a to zejména v případech, kdy obviněný projeví zájem o sjednání DOVT, ať již sám, nebo na návrh státního zástupce, příp. na základě doporučení policejního orgánu konajícího vyšetřování, který má stejně jako státní zástupce zájem na urychlení vyšetřování. Pokud se shodují pro obviněného nepříznivé názory orgánů činných v přípravném řízení, pak již na počátku či v průběhu vyšetřování může obviněný považovat důkazní situaci za beznadějnou. Proto by obviněný a jeho obhájce měli mít před jednáním o DOVT možnost seznámit se nejen se všemi důkazy svědčícími v jejich neprospěch, nýbrž i s důkazy ve prospěch, aby mohli posoudit důkazní situaci. Jen za tohoto předpokladu může obviněný navrhnout státnímu zástupci jednání o DOVT nebo souhlasit s takovým návrhem státního zástupce, i když ještě nejsou známy všechny výsledky vyšetřování. Pokud obhajoba nezná kromě důkazů v neprospěch i důkazy ve prospěch, nemůže obhájce podpořit názor obviněného, který chce navrhnout státnímu zástupci sjednání DOVT.
K uzavření DOVT a vztahu obhájce a obviněného
Podle názoru JUDr. Sokola „klient může dospět k závěru, že z celé řady důvodů, které ani nemusí sdělovat svému obhájci, protože není jeho povinností mu cokoli vysvětlovat, že pro něj bude výhodnější uzavřít DOVT“.[7] Dále autor opakovaně připomíná právo pacienta rozhodnout, zda se bude léčit nebo ne, a to včetně fatálního důsledku.[8] V této souvislosti pokládá otázku, proč by přes veškerá rizika DOVT, která je uzavírána dříve, nemělo být především právem obviněného rozhodnout se, jak dál ve své trestní věci postupovat.
Citovaný autor dále uvedl: „Za sebe již nyní mohu říci, že i s vědomím rizik, která jsou či mohou být spojena s DOVT uzavřenou v rané fázi trestního řízení, jsem přesvědčen, že prioritu by měla mít vůle obviněného. Samozřejmě vůle svobodná, neovlivněná nátlakem a projevená na základě informací, které obviněný považuje za dostatečné. V tom je zřejmě jedna z podstat problému. Tvrzení, že k DOVT nelze přistoupit dříve, než je, zjednodušeně řečeno, důkazní situace jasná, preferuje objektivně zjistitelnou situaci. Podle mne je ale zásadní to, jak na věc nahlíží obviněný. A samozřejmě i státní zástupce. Soud by měl, až na výjimky zjevně extrémních ujednání, tento fakt dohody respektovat. V této souvislosti poznamenávám, že zmíněná informovanost, anebo též informovaný souhlas s uzavřením DOVT, by se s jistou dávkou fantazie dala přirovnat k informovanému souhlasu, který je významným instrumentem ve zdravotnickém právu a ve zdravotnické praxi.“[9]
Podle autora citovaného názoru je podstatné, jak na věc nahlíží obviněný, a to i v případě, že důkazní situace není obhajobě jasná, třeba jen proto, že jí nebylo umožněno nahlédnutí do spisu, a proto neví, zda kromě důkazů v neprospěch obviněného, uvedených v usnesení dle § 160 odst. 1 tr. řádu, ve spisu jsou či naopak nejsou také důkazy ve prospěch obviněného. Proto považuje za možné, aby obviněný uzavřel DOVT se státním zástupcem dříve, než řízení dospěje do stadia alespoň základní sumarizace důkazů, přičemž nemá povinnost svému obhájci cokoli vysvětlovat, a to jen proto, že si to sám přeje.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
Pokračování článku si na Právním prostoru můžete přečíst zde.
[1] T. Sokol: Dohoda o vině a trestu jako kvadratura kruhu, Bulletin advokacie č. 3/2023, str. 21.
[2] P. Šámal a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s, Komentář, 7. vyd., C. H. Beck, Praha 2013, str. 2271.
[3] Op. cit. sub 1, str. 18 a násl.
[4] Tamtéž, str. 18.
[5] Tamtéž, str. 17-18.
[6] J. Svejkovský, A. Macková, M. Vychopeň a kol.: Advokátní právo, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2017, str. 164.
[7] Op. cit. sub 1, str. 15.
[8] Viz § 34 a násl. zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů.
[9] Op. cit. sub 1, str. 16.
Diskuze k článku ()