Pět otázek pro Barboru Kubíkovou

Na co se mohou účastníci konference PVVS v rámci Vaší přednášky těšit?

Přiblížím několik praktických problémů, s nimiž se potýkají obecní úřady v pozici správců místních poplatků. Ráda bych se věnovala zejména problematice nezletilých poplatníků, vybraným nefunkčním či z jiných důvodů nepoužívaným ustanovením zákona o místních poplatcích a také znovuzavedenému promíjení poplatků.

Co je podle Vás největší problematikou praxe místních poplatků?

Přehlíží-li zákonodárce předvídatelné problémy přijímané právní úpravy, případně se právníci přou o výklad, těžko čekat bezchybnou správu místních poplatků od neprávníků – úředníků, kteří mají zejména v malých obcích na starost množství agend.

Dlouho se nedařilo změnit právní úpravu tak, aby děti nemohly pykat za své nezodpovědné rodiče, kteří za ně nezaplatili poplatek „za komunální odpad“. Dokonce i po roce 2012 však některé obecní úřady dál vyměřovaly poplatek dětem, protože to prý jinak nešlo („neumožňoval to účetní program“). Nyní je již situace právně jasná, obce však váhají, jak poplatek správně vyměřit společně a nerozdílně zákonným zástupcům. Také zatím nevíme jistě, zda se podařilo zastavit všechny exekuce „proti dětem“ nařízené na základě nevykonatelných platebních výměrů. (Pokud totiž správce daně doručil platební výměry zákonnému zástupci dítěte, o němž mohl a měl předpokládat, že jeho zájem odporuje zájmu dítěte, nemá vykonatelný exekuční titul.)

Jaké jsou v současnosti nástroje pro vymáhání poplatků?

Obecní úřad je oprávněn vymáhat nedoplatky na poplatcích sám daňovou exekucí, může podat návrh na nařízení exekuce prostřednictvím soudního exekutora (soudní výkon rozhodnutí již není možný), může (musí) nedoplatek uplatnit v insolvenčním řízení nebo jej přihlásit do veřejné dražby. Setkala jsem se však i se snahou obcí tyto veřejnoprávní pohledávky prostě „prodat“.

S ohledem na standardní výši místních poplatků (zejména za komunální odpad) by obecní úřad automatickým vymáháním prostřednictvím soudního exekutora mohl poměrně snadno porušit povinnost zvolit způsob vymáhání tak, aby výše nákladů, které ponese poplatník, nebyla ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku.

Veřejný ochránce práv proto vítá, vede-li exekuci obecní úřad sám. Pokud však nedoplatek nelze vymoci přikázáním pohledávky z účtu u banky nebo srážkami ze mzdy, neočekává, že provede exekuci prodejem movitých věcí. Za nepřípustné však rozhodně považuje využití advokáta k podání návrhu na nařízení exekuce u soudního exekutora (lépe řečeno, náklady takového právního zastoupení nepovažuje za uznatelné).

Jak je to s efektivitou vymáhání těchto poplatků?

To přesně nevím. Pro odlehčení, jeden finanční úřad si kdysi pochvaloval báječný vedlejší efekt soupisu (při daňové exekuci prodejem movitých věcí) provedeného v neděli před mší.

Jaké jsou dle Vás “nejabsurdnější” a naopak “nejúčelnější” místní poplatky?

Žádný z místních poplatků v principu nepovažuji za absurdní, byť některé představují spíše daň. Záleží tak spíše na správné aplikaci, a to i při samotném zavedení poplatku. Téměř všechny obce využívají poplatek ze psů a poplatek „za komunálním odpad“. Poplatek za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na vodovod nebo kanalizaci je sice spíše výjimkou, neznamená to však, že ho někdy není zapotřebí.

Zlobí mě některé podivné duplicity, například až trojnásobná faktická platba za odpad u slovenských studentů (součást kolejného, protože koleje odpad likvidují v jiném režimu, místní poplatek, případně také obdobný poplatek „doma“ na Slovensku). Také jsem dosud zcela „neporozuměla“ kombinaci nájemného za užívání obecních pozemků s místním poplatkem za užívání veřejného prostranství. To ale obce umějí „vyřešit“ osvobozením takových nájemců (a zpoplatněním těch soukromých). Jinou praktickou absurditu (a nezákonnost) představuje nepřiznání snížené sazby poplatku ze psů ovdovělým důchodcům, pokud mají současně nárok na starobní a vdovský/vdovecký důchod.