Institut dočasné ochrany v kontextu aktuální situace válečného konfliktu na Ukrajině

V roce 2001 byla na poli Evropské unie přijata Směrnice Rady č. 2001/55/ES, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „Směrnice“)[1].

Směrnice reagovala na konflikt v bývalé Jugoslávii v období devadesátých let, neboť toho času do států EU proudilo velké množství prchajících lidí, kteří se nemohli vrátit do své domoviny. Evropská unie tehdy naznala, že je zapotřebí připravit se i do budoucna na obdobné případy tak, aby se těmto osobám poskytla určitá míra ochrany a zároveň aby byly státy schopny pružně a ve vzájemné shodě reagovat na vysoký příliv prchajících osob, s nímž se nebude schopen vypořádat zavedený azylový systém členských států.

Dočasnou ochranou se podle čl. 2 písm. a) Směrnice rozumí „řízení výjimečné povahy, které v případě hromadného přílivu nebo bezprostředně hrozícího hromadného přílivu vysídlených osob ze třetích zemí, které se nemohou vrátit do země původu, poskytuje okamžitou a dočasnou ochranu těmto osobám, zejména pokud zároveň existuje riziko, že azylový systém nebude schopen vypořádat se s tímto přílivem bez nepříznivých účinků na jeho vlastní účinné fungování a na zájmy těchto osob a dalších osob žádajících o ochranu.“

V prvé řadě je zapotřebí uvést, že je nutné rozlišovat mezi instituty dočasné ochrany a mezinárodní ochrany. Mezinárodní ochrana je přímo navázána na azylový systém členských států, kdy se každá žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany posuzuje individuálně. Oproti tomu dočasná ochrana je unikátním institutem, který se aktivuje až ve chvíli, kdy v důsledku vysokého přílivu lidí nebude azylový systém postačovat, neboť z důvodu vysokého počtu žádostí hrozí jeho kolaps.[2] Dočasná ochrana a mezinárodní ochrana tak existují vedle sebe. Poskytnutí dočasné ochrany osobě nikterak neznemožňuje kdykoliv si požádat o mezinárodní ochranu. Naopak, podání této žádosti jí musí být podle čl. 17 odst. 1 Směrnice kdykoli umožněno.

Směrnice nastavuje minimální normy pro poskytování dočasné ochrany, přičemž členským státům ponechává možnost přijmout pro osoby požívající dočasné ochrany právní úpravu příznivější.[3]

V České republice byla Směrnice do vnitrostátního právního řádu transponována zákonem o dočasné ochraně cizinců[4] (dále jen „Zákon“). Směrnice i Zákon byly donedávna pouze tzv. “spícími” právními předpisy, neboť k jejich uplatňování nedochází automaticky od stanoveného data, ale pro jejich aktivaci je zapotřebí vyhlášení dočasné ochrany rozhodnutím Rady EU. Do této doby jsou ustanovení v nich neaplikovatelná. Byť byla Směrnice přijata již v roce 2001 a Zákon v roce 2004, do letošního roku nikdy nedošlo k jejich aktivaci. Až nyní probíhající ozbrojený konflikt na Ukrajině vyvolal potřebu uvést v život tato natolik potřebná ustanovení.

Dne 4. března 2022 vydala Rada EU Prováděcí rozhodnutí 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu čl. 5 Směrnice, a kterým se zavádí dočasná ochrana (dále jen „Rozhodnutí“).[5]

V návaznosti na vydání Rozhodnutí předložilo vládě

• Ministerstvo vnitra návrh zákona o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Návrh zákona MV“)[6],
• Ministerstvo práce a sociálních věcí návrh zákona o opatřeních v oblasti zaměstnanosti a oblasti sociálního zabezpečení v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Návrh zákona MPS“)[7],
• Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy návrh zákona o zvláštních pravidlech v oblasti školství v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Návrh zákona MŠ“)[8].