Pět otázek pro Pavla Staňka

Jak hodnotí Česká asociace věřitelů nejnovější vládní návrh novely insolvenčního zákona, který má mimo jiné odstranit limit minimálního uspokojení věřitelů?

Na rozdíl od předchozí novely insolvenčního zákona z léta minulého roku, kterou jsme v zásadě uvítali, neboť konečně pomohla stabilizovat trh subjektů zajišťujících pro dlužníky zpracování a podání návrhu na oddlužení, tuto novelu již tedy rozhodně nevítáme. Máme za to, že není pro dnešní dobu připravena tak, aby se dala bez dalšího aplikovat. Její hlavní problém vidíme v tom, že může výrazně posunout hranice vnímání dluhů a potřeby je splácet. Ve svém důsledku může snížit nejen vymahatelnost již existujících dluhů, ale samozřejmě může do budoucna snížit i morálku dlužníků při vytváření dluhů nových a jejich následném splácení, respektive spíše nesplácení. Vnímáme to jako morální hazard, který může významně otřást odedávným pravidlem, že dluhy se mají platit.

Podle názoru vlády má novela otevřít oddlužení většímu množství dlužníků, kteří chtějí své dluhy splácet, a tím současně zvýšit šance věřitelů na získání svých pohledávek. Naplní se podle Vás tento předpoklad?

Obávám se, že nikoli. Údaje Exekutorské komory ukazují, že je zde velké množství dlužníků, kteří mají více exekucí, a úspěšnost exekučního vymáhání je v jejich případě velmi malá. Pakliže by tito lidé skutečně měli zájem a schopnost své dluhy splácet, pak by tak patrně činili již nyní, což se ovšem příliš neděje.

Z části je to samozřejmě dáno tím, že ti lidé skutečně nemají potřebné finanční prostředky. Takoví dlužníci by potom v případě přijetí dané novely asi logicky využili novou sedmiletou variantu oddlužení, která by jim umožnila osvobodit se od dluhů, aniž by museli věřitelům cokoli splatit. To ale pro věřitele přece nemůže znamenat žádný přínos.

Další, a ne zcela bezvýznamnou část dlužníků, pak zřejmě budou představovat lidé, kteří by splácet sice mohli, ale záměrně tak nečiní. Obávám se, že stejný přístup, jako mají dnes ke splácení dluhů v exekuci, by měli i v rámci oddlužení. Patrně by tedy rovněž využili sedmileté varianty, při které by nebylo nutné věřitelům splatit ani korunu, a snažili se o optimalizaci výše svých příjmů tak, aby skutečně nezaplatili o mnoho více. O tom, že někteří dlužníci opravdu účelově upravují výši svých příjmů, máme jasné signály již nyní, jen s tím rozdílem, že dnes musejí kalkulovat alespoň s těmi povinnými 30 procenty dluhu, které musí splatit, aby oddlužení bylo úspěšné. Nově by mohli kalkulovat s nulou. I v tomto případě je tedy nasnadě, že by si věřitel oproti současnému stavu nijak zvlášť nepolepšil.

Kromě toho je nutné si uvědomit, že podle aktuálních údajů je 16 procent oddlužení ukončeno splacením celého dluhu a více než 42 procent dlužníků pak v horizontu 5 let dokáže splatit více než polovinu. Novela ovšem vedle tzv. nulové varianty zavádí také novou tříletou variantu, k jejímuž úspěšnému ukončení stačí splatit 50 procent dluhu. Lidé, kteří doposud spláceli více, by tedy pravděpodobně nově zůstali pouze u těch potřebných 50 procent, což pro věřitele také nepřináší žádnou výhodu, právě naopak.

Kterých skupin věřitelů by se podle Vás tato změna dotkla nejvíce?

Tady záleží na tom, jak budeme chápat spojení „dotknout se nejvíce“. Zda ve smyslu výše finanční ztráty, nebo ve smyslu závažnosti komplikací pro daného věřitele. Z hlediska objemu finančních prostředků, o které by věřitelé mohli v rámci oddlužení přijít, by zřejmě nejvíce tratili tzv. institucionální oprávnění, tedy především poskytovatelé úvěrů. To by pro ně samozřejmě byla velmi nepříjemná situace. Lze nicméně očekávat, že, pokud by tuto situaci ustáli, začali by hledat způsob, jak si vzniklou ztrátu kompenzovat, a to asi celkem logicky prostým zvýšením ceny svých služeb.

Na druhé straně tady potom máme drobné věřitele, kteří v porovnání s institucionálními věřiteli nemají pohledávky tak závratné hodnoty, nicméně reálně pro ně může být ještě daleko obtížnější se s danou ztrátou vyrovnat. Mám tím na mysli jednotlivce, kteří třeba s dobrým úmyslem poskytli půjčku svému příbuznému či známému, vlastníky bytových jednotek, kteří doplácejí na neplatiče z řad svých sousedů, nebo třeba řemeslníka, který pro určitého zákazníka odvedl nějakou práci, a nedostal za ni zaplaceno. Takoví lidé by se potom mohli velmi snadno dostat do druhotné platební neschopnosti a sami skončit v postavení dlužníka.

Snahou návrhu je i řešit problematiku předlužení a dluhových pastí. Jaká opatření by podle Vás byla vhodnější k řešení této problematiky?

To je nepochybně klíčová otázka, kterou dlouhodobě diskutujeme s celou řadou subjektů, kterých se daná novela insolvenčního zákona dotýká. Bohužel jsme na ni zatím nenašli úplně jasnou odpověď. Věřitelé samozřejmě vnímají celospolečenskou potřebu tento problém vyřešit, neboť počet předlužených občanů je dnes v Česku skutečně neúměrný a nezdravý. Myslíme si nicméně, že v tomto směru také již v posledních letech byla podniknuta řada kroků, které by měly novým pádům do dluhových pastí zabránit. Tím nejvýznamnějším bylo určitě přijetí zákona o spotřebitelském úvěru, díky kterému se výrazně zredukoval počet subjektů poskytujících půjčky a nastavila se jasná pravidla.

Je samozřejmě pravdou, že taková opatření nepůsobí zpětně a že tedy osobám, které se v dluhové pasti již nacházejí, příliš nepomohou. Pro tyto občany je tedy potřeba nalézt nějaké jiné řešení, které by dle mého mělo být spíše jednorázové a nemělo zbytečně oklešťovat práva věřitelů do budoucna, neboť současní a budoucí dlužníci se již právě zadlužují za diametrálně odlišných, a pro ně výhodnějších podmínek.

V neposlední řadě si nemyslím, že by bylo správné náklady daného řešení stoprocentně přenášet na věřitele, jak zamýšlí předmětná novela insolvenčního zákona. Stát chce touto novelou řešit v principu sociální problém, a bylo by tudíž správné a hlavně spravedlivé, aby na tomto svém řešení také nějakým způsobem sám finančně participoval.

Podle zástupců z řad justice či insolvenčních správců by mohlo vést přijetí novely k zahlcení insolvenčních soudů. Je podle Vás mezi dlužníky skutečně tak vysoký zájem o oddlužení, že by mohlo dojít až k paralýze soudů? Např. v loňském roce bylo vyhlášeno nejméně osobních bankrotů za pět let.

Podle odhadů ministerstva má novela zpřístupnit oddlužení zhruba 600 až 650 tisícům nových osob. To je obrovské číslo. Ve výsledku by to jistě nakonec bylo daleko méně, nicméně sama justice již nyní bije na poplach, že na takový objem nové agendy není připravena, a to ani technicky, ani materiálně, ani personálně. S tím potom souvisí i další obava věřitelů, že v důsledku obrovského množství nových případů dojde k výrazné automatizaci celého procesu oddlužení, což by znamenalo, že soudům nezbude čas posuzovat přesné detaily každého jednoho případu tak, jak by to správně mělo být. A pak se do oddlužení bohužel mohou dostat i osoby, které do něj nevstupují s poctivými záměry a kterým by tedy tato cesta vůbec neměla být umožněna.