Navrhovaná novela, která nedávno prošla připomínkovým řízením,[1] by zaváděla zdánlivě detailní a technickou úpravu občanského soudního řádu: u platebních rozkazů a elektronických platebních rozkazů v bagatelních věcech by umožnila jejich doručení tzv. „fikcí“: pokud by si žalovaný nevyzvedl platební rozkaz zaslaný na jeho adresu (zpravidla tedy na adresu, na níž má úředně hlášený trvalý pobyt[2]), považoval by se desátým dnem od uložení na poště za doručený.[3] Lhůta k podání odporu proti platebnímu rozkazu by v těchto případech byla prodloužena na 45 dní. Jako u všech platebních rozkazů by ale pochopitelně platilo, že pokud by odpor podán nebyl, platební rozkaz by nabyl účinků pravomocného rozsudku a stal by se tak exekučním titulem a konečným rozhodnutím ve věci.
Novela by ve skutečnosti měla zcela zásadní význam a to ve dvou směrech: významné odbřemenění soudů, zároveň však i omezení práv žalované strany. Je proto třeba vést diskusi tom, zda je toto omezení skutečně možnou výhodou vyváženo.
Důvodová zpráva novely konstatuje, že jejím cílem je „zjednodušení a zefektivnění průběhu soudních řízení, jejichž předmětem je spor o tzv. bagatelní plnění, a v důsledku toho urychlení průchodu spravedlnosti v těchto věcech“. Je nutno připustit, že v tomto směru by skutečně mohl nastat posun. Ve většině sporů o peněžité plnění dnes soudy na počátku řízení vydávají platební rozkaz. Valná část platebních rozkazů, ne-li většina, je však následně zrušena pro jejich nedoručitelnost.[4] Příčinou tohoto stavu je pravděpodobně jednak neochota dlužníků přebírat si soudní „obsílky“ a především pak statisíce osob, které ve skutečnosti pobývají na jiné adrese, než na adrese úředně hlášené jako trvalý pobyt.[5] Po zrušení platebního rozkazu je věc meritorně projednána a rozhodnuta. Vzhledem k tomu, že žalovaný nepřebírá poštu, rozhodnutí nakonec tak jako tak proběhne bez jeho účasti, často formou rozsudku pro zmeškání či rozhodnutí bez nařízení jednání. I poměrně jednoduché řízení bez účasti žalovaného však pochopitelně zabere čas soudu, jakož i žalobci.
Navrhovaná novela tak vychází z toho, že je odpovědností každého, aby byl připraven svá práva před soudem hájit – jinak řečeno z tradičního právního principu, podle něhož práva náleží bdělým. Úkolem soudu není „vodit účastníky řízení za ruku“ a poskytovat bezbřehou ochranu právům těch, kteří se o ně nezajímají. To je zcela legitimní východisko, které do velké míry skutečně definuje roli soudů v liberální společnosti. Je ale otázkou, zda v naznačeném směru navrhovaná novela nezachází příliš daleko a není tak na jedné straně nebezpečná svými možnými společenskými důsledky a na druhé straně právně problematická z hlediska narušení práva na spravedlivý proces. Před jejím přijetím je třeba obojí důkladně zvážit.
Odhlédneme-li od právního aspektu věci, je zřejmě největším nebezpečím navrhované úpravy značné rozšíření prostoru pro uplatňování pohledávek právně či důkazně nepodložených, nebo dokonce zcela fiktivních. Věnujme se však především právnímu hodnocení: jako jeho základ lze použít tradiční metodu ústavního práva, a sice test proporcionality. Mám totiž za to, že navrhovaná úprava právě z jeho hlediska nemusí obstát. V rámci testu je nejprve třeba posoudit, zda by se tato úprava dotkla některého ústavního práva a následně se ptát, zda tento zásah sleduje legitimní cíl a zda je úprava z hlediska tohoto cíle vhodná, potřebná a přiměřená.[6]
Je přitom zřejmé, že novelou by bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, které v kontextu civilního procesu v obecné rovině znamená právo každého, „aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích.“[7] Při vydání platebního rozkazu k takovému projednání vůbec nedochází – platební rozkaz vydává nejčastěji vyšší soudní úředník hned po zjištění, že jsou splněny podmínky řízení. Neřeší přitom otázku, zda je uplatněný nárok důkazně podložen a často bohužel ani otázku, zda nárok právně vyplývá z tvrzených skutečností – byť by to ust. § 172 o.s.ř. vyžadovalo. Platební rozkaz není třeba odůvodňovat a pro právní úvahy tak nebývá prostor. To všechno je v principu přípustné proto, že podáním odporu se platební rozkaz bez dalšího ruší – zůstává-li žalovanému právo podat odpor, zůstává mu zachováno i jeho právo, aby se v jeho věci konal řádný soudní proces. Chystaná novela však tomuto právu staví novou překážku: Ten, kdo nezachoval dostatečnou předběžnou opatrnost a nenahlásil úřadům změnu svého bydliště (stejně tak jako ten, kdo na úředně hlášené adrese nebydlí vědomě), na své právo na skutečné projednání věci soudem zkrátka většinou nedosáhne. V podstatě administrativní pochybení tedy přináší závažný právní následek. Je samozřejmě třeba brát v potaz, že tato situace by se týkala pouze tzv. bagatelních sporů, kde hodnota předmětu řízení nepřesahuje 10.000,- Kč. Na druhou stranu však nelze zapomínat, že společně s příslušenstvím a náklady řízení může být výsledná částka, kterou je žalovaný povinen zaplatit, několikanásobná. Ne pro každého je přitom „bagatelní“ částka zanedbatelná.
Z hlediska testu proporcionality ovšem může být i takový zásah do práva na spravedlivý proces teoreticky ospravedlněn. Shora zmíněné cíle efektivity soudního řízení a ulehčení soudům od přetížení jednoduchými pohledávkami jsou zcela jistě legitimní. Novela by přitom byla zjevně způsobilá k naplnění těchto cílů přispět. Pro soudce musí být navíc lákavou představou možnost úspory času stráveného nad stovkami poměrně rutinních pohledávkových případů. Podmínka vhodnosti zásahu do základního práva v rámci testu proporcionality je tak splněna: zásah je způsobilý naplnit legitimní cíl. Mnohem spornější je však problém potřebnosti novely ve smyslu testu proporcionality: skutečně nelze cíle dosáhnout při méně intenzivním zásahu do práv žalovaných? Je tak otázku, zda by případnou změnu nemělo doprovázet například přesnější vymezení podmínek pro vydání platebního rozkazu či otevření více možností jeho zpětného přezkumu. I na obecnější rovině pak lze uvažovat, zda nelze hledat jiné cesty, jak řešit problém s nekontaktními dlužníky – např. skrze úpravu podmínek zápisu trvalého pobytu na „ohlašovně“, lepším provázáním mezi jednotlivými registry osob používanými orgány veřejné moci atp. Stejně tak lze uvažovat, zda je získaná výhoda ve skutečnosti přiměřená v užším slova smyslu (třetí krok testu proporcionality) a zda tedy získané výhody převažují: zkráceně, zjednodušeně a poněkud jednostranně řečeno: je skutečně žádoucím takové právní prostředí, kde je možné soudně „přiklepnout“ pohledávku sice velmi snadno a rychle, avšak téměř nezávisle na její skutečné existenci?
V každém případě lze závěrem konstatovat, že pro soudy, věřitele i tvrzené dlužníky by případné přijetí novely znamenalo poměrně důležitou změnu. Vyplatí se proto sledovat, jaký bude její osud.
[1] Jde o materiál ministerstva spravedlnosti č.j. 888/2014-LO-SP dostupný online na https://apps.odok.cz/kpl-detail?pid=RACK9ZRCZNVS.
[2] Viz ust. § 46b písm. a) o.s.ř.
[3] Viz ust. § 49 odst. 4 o.s.ř.
[4] Nejnovější statistická data poskytovaná Ministerstvem spravedlnosti jsou za rok 2011. Vyplývá z nich, že z vydaných platebních rozkazů jich bylo zrušeno cca 23 %. Viz Statistický přehled soudních agend za rok 2011 vypracovaný Ministerstvem spravedlnosti dostupný online na http://cslav.justice.cz/InfoData/servlet/FileServlet?tabulka=ccav_dokument_sestavy&sloupec=obsah_dokumentu_pdf&where=id_dokumentu=474581&typSloupce=pdf&fileName=null, s. 112. Důvodová zpráva k novela pak uvádí, že pro nedoručení je dle dat dostupných ministerstvu rušeno 50 % platebních rozkazů (s. 4). Jakožto účastníkovi právní praxe se mi i druhé uvedené procento jeví jako potenciálně podhodnocené, neboť mám za to, že rušené platební rozkazy tvoří většinu, jiná statistická data však k dispozici nejsou. Tím spíše by pochopitelně problém, který má novela řešit, byl problémem závažným.
[5] Značně populární je v tomto směru hlášení trvalého pobytu na „ohlašovně“ – na adrese obecního úřadu.
[6] Viz např. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12.10.1994 sp.zn. Pl.ÚS 4/94.
[7] Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Diskuze k článku ()