Občanský zákoník přinesl zásadní změnu v oblasti pojetí náhrady újmy na zdraví, v souvislosti s níž byla současně s účinností občanského zákoníku od 1. 1. 2014 zrušena vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška č. 440/2001 Sb.“), podle níž se do konce roku 2013 stanovovala výše náhrady újmy v podobě bolesti a ztížení společenského uplatnění, jak v případě obecné občanskoprávní náhrady, tak v případě náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění u pracovních úrazů a nemocí z povolání.
Vyhláška č. 440/2001 Sb. byla založena na principu stanovení bodového ohodnocení jednotlivých typů poškození zdraví, jejichž výčet byl obsažen v přílohách č. 1-4 vyhlášky, přičemž hodnota jednoho bodu činila 120,- Kč. Bodové ohodnocení bylo uváděno v lékařském posudku společně s uvedením postupu lékaře, demonstrujícím, jak lékař ke svému závěru došel, a případným návrhem na mimořádné zvýšení bodového ohodnocení nad limit. Rozhodování o konečné výši nároku, jakož i o přiměřeném zvýšení odškodnění ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, pak bylo ponecháno k dispozici soudu.
Poté, co byla vyhláška č. 440/2001 Sb. s účinností nového občanského zákoníku bez náhrady zrušena, nastalo pro oblast náhrady nemajetkové újmy na zdraví v pracovněprávních vztazích poměrně složité období, neboť nebylo zřejmé, jakým způsobem postupovat při posuzování výše náhrady – zda se řídit obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku, či nároky posuzovat podle již zrušené vyhlášky, na niž odkazoval zákoník práce.
Zákoník práce totiž v době vstupu občanského zákoníku v účinnost upravoval problematiku náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění v § 372 ve spojitosti s § 394 odst. 2, v němž bylo výslovně zakotveno použití vyhlášky č. 440/2001 Sb., tedy podzákonného předpisu, který již neexistoval: „Do doby nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění se postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb.“ Občanský zákoník na straně druhé v ust. § 2958 stanovil pouze základní kritérium hodnocení, kterým je princip plného a spravedlivého odškodnění. Podle uvedeného ustanovení tak škůdce při ublížení na zdraví odčiní újmu poškozeného peněžitou náhradou plně vyvažující vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy. V případě, že poškozenému vznikne v důsledku poškození zdraví též překážka lepší budoucnosti, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění, přičemž není-li možné výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Řešení této svízelné situace přineslo s účinností od 26. 10. 2015 nové nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen „nařízení vlády č. 276/2015 Sb.“), které provádí nové ustanovení § 271c zákoníku práce.
Nařízení vlády č. 276/2015 Sb. se vrátilo ke klasickému bodovému systému po vzoru vyhlášky č. 440/2001 Sb., přičemž hodnota jednoho bodu byla navýšena na 250,- Kč a zároveň se navýšilo bodové ohodnocení většiny pracovních úrazů a nemocí z povolání. Obdobně jako ve vyhlášce č. 440/2001 Sb. se uplatnilo pravidlo, že v případě poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, které není uvedeno ve výčtu v přílohách nařízení, se bodové ohodnocení bolesti určí podle počtu bodů poškození zdraví uvedeného v příloze nařízení, které je s ním povahou, rozsahem, tíží a dopadem na bolest nejvíce srovnatelné. Obdobné pravidlo se uplatní i pro bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění, u něhož se vychází z poškození zdraví uvedeného v příloze, nejvíce srovnatelného povahou, rozsahem, prognózou poškození zdraví, anatomickými a funkčními omezeními a jejich dopadem na uspokojování životních, pracovních, vzdělávacích a sociálních potřeb poškozeného a jeho další uplatnění v životě (viz. § 4 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.).
Nařízení vlády č. 276/2015 Sb. tedy definitivně vyřešilo spornou otázku, jakým způsobem určovat náhradu újmy za pracovní úrazy a nemoci z povolání. Nicméně i přes jednoznačnou aktuální úpravu náhrady újmy za bolest a ztížení společenského uplatnění spočívající ve využití nařízení vlády, je nutné poukázat na skutečnost, že úprava nastolená nařízením vlády je přeci jen do určité míry stále ovlivňována působením občanského zákoníku a nového pojetí posuzování náhrady újmy na zdraví.
Tato skutečnost je zřejmá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, který se i v oblasti pracovněprávní náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění zřetelně přiklání k rekodifikovanému občanskoprávnímu pojetí náhrady újmy na zdraví, oproštěnému od sazeb stanovených podzákonným právním předpisem. Uvedený přístup lze zaznamenat zejména v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, v němž byla posuzována otázka náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění v důsledku pracovního úrazu, který byl způsoben ještě v době účinnosti vyhlášky č. 440/2001 Sb.
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3122/15 Ústavní soud v první řadě vyzvedl nutnost dbát při určování výše náhrady za ztížené společenské uplatnění přiměřenosti rozsahu přiznané náhrady a závažností poškození zdraví:
„Obecné soudy mají při posuzování konkrétních případů prostor k úvaze, v jakých případech a k jakému zvýšení přistoupí na základě § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., z hlediska ochrany ústavnosti však obecné soudy musejí dbát na to, aby přiznaná výše odškodnění ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi přiznanou výší (peněžní částkou) a poškozením zdraví jako způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti.“
Ústavní soud ve výše zmiňovaném nálezu taktéž zhodnotil úpravu stanovování náhrady újmy na zdraví dle sazeb stanovených vyhláškou ve srovnání s novou občanskoprávní úpravou založenou na volném uvážení soudu:
„V této souvislosti je třeba poukázat na zjevnou a dlouhodobou disproporci mezi základními sazbami odškodnění podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. a skutečným rozsahem újmy poškozených, a to zejména v typově závažnějších případech. Tato disproporce a celkově problematická konstrukce bodového hodnocení ostatně vedla ke zrušení vyhlášky tzv. novým občanským zákoníkem s účinností od 1. 1. 2014. Ve vztahu k úpravě povinnosti k odčinění újmy na zdraví podle občanského zákoníku následně došlo k celkové koncepční změně právní úpravy, která stanovení konkrétní výše zcela ponechává na posouzení soudu. Jako nezávazné vodítko byla následně Nejvyšším soudem vydána Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 obč. zák.), dostupná na www.nssoud.cz, která sice zavádí určitou podobu bodového hodnocení, avšak pouze pro oblast odčinění bolestí. Pro oblast ztížení společenského uplatnění metodika bodový systém zcela opouští a vymezuje obecný rámec vlivu na dosavadní aktivity a participace, přičemž vychází z Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví vypracované Světovou zdravotnickou organizací. Lze dodat, že z hlediska ochrany ústavnosti může být problematické i omezené bodové hodnocení podle metodiky Nejvyššího soudu, neboť při o odčinění újmy pojmově nelze rozhodovat na základě určitých tabulkově předvídaných bodových počtů, nýbrž výhradně vycházeje z dokazování a s náležitým zřetelem k okolnostem konkrétní věci, což dal ostatně s účinností od 1. 1. 2014 jasně najevo i zákonodárce.
Pro oblast odškodňování bolestí a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání bylo po zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb. s výrazným časovým odstupem na základě zmocňovacího ustanovení § 271c zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 10. 2015, přistoupeno k vydání prováděcího nařízení č. 276/2015 Sb. účinného od 26. 10. 2015, které pro oblast pracovních vztahů znovuzavádí systém bodového hodnocení, a to jak pro odčinění bolestí, tak i ztížení společenského uplatnění. Takový postup se nicméně z pohledu Ústavního soudu jeví jako problematický jednak tím, že prováděcí předpis přinejmenším ve vztahu k odčinění ztížení společenského uplatnění nerespektuje systém stanovení náhrady podle metodiky Nejvyššího soudu. Zejména však opomíjí výchozí premisu rekodifikovaného civilního soukromého práva, na níž staví rovněž metodika Nejvyššího soudu (srov. bod I. preambule), totiž že rozhodovací činnost soudů při stanovení konkrétních částek odčinění je třeba oprostit od vlivu moci výkonné, která není oprávněna limitovat soudy v přiznávání spravedlivé a dostatečné náhrady. Nařízení č. 276/2015 Sb. mimoto fixuje hodnotu 1 bodu na 250 Kč, avšak metodika Nejvyššího soudu odvozuje hodnotu bodu od průměrné mzdy.“
Závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3122/15 jsou opakovaně přijímány v další rozhodovací praxi soudů – zmínit lze příkladmo usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2912/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3193/2016.
Závěrem lze shrnout, že nařízení vlády č. 276/2015 Sb. ukončilo pochybnosti ohledně postupu při odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a to prostřednictvím návratu k osvědčenému bodovému systému po vzoru zrušené vyhlášky č. 440/2001 Sb. Rozhodovací praxe Ústavního soudu však poukazuje na to, že tento postup není ideální a opomíjí výchozí ideu rekodifikované soukromoprávní úpravy náhrady nemajetkové újmy na zdraví.
Diskuze k článku ()