Aktuální otázky vymezení závislé práce

Úvod

Institut závislé práce představuje jeden z nejdůležitějších pilířů pracovního práva, jehož význam překračuje rámec pouhého právního vymezení vztahů mezi zaměstnancem a za­městnavatelem. V teoretickém kontextu závislá práce reflektuje konceptualizaci moci, podřízenosti a kontroly v pracovněprávních vztazích. Zaměstnanec je vnímán jako slab­ší smluvní strana, což odůvodňuje poskytnutí zvýšené právní ochrany.[1] Tento princip je zakořeněn v historickém vývoji pracovního práva, kdy se právní úprava postupně přizpů­sobovala snaze eliminovat zneužívání pracovní síly v hierarchicky uspořádaných vztazích.[2] Klíčová otázka, kterou se teorie pracovního práva dlouhodobě zabývá, se však týká hranic tohoto institutu: Kdy se práce vykonávaná pro jinou osobu stává natolik závislou, že je nutné ji podřídit specifickému právnímu režimu?

Z praktického hlediska má vymezení závislé práce zásadní dopad na zaměstnavatele i zaměstnance. Pro zaměstnavatele představuje rámec, v němž musí zajišťovat ochranu zaměstnanců, dodržovat pracovněprávní předpisy a plnit povinnosti spojené například s pracovní dobou, ochranou před skončením pracovního poměru a dalšími aspekty pracov­ního práva. Naopak zaměstnanci závislá práce poskytuje jistoty, které by v rámci jiných právních vztahů – například u osoby samostatně výdělečně činné – nebyly zaručeny.[3] 

S nástupem nových forem práce, globalizací ekonomiky a digitalizací pracovního pro­ středí však pojetí závislé práce čelí rostoucím výzvám. Fenomény jako sdílená ekonomi­ka, švarcsystém nebo práce na dálku testují limity tradičních definičních znaků závislé práce a otevírají otázky, zda je stávající právní rámec dostatečně flexibilní pro ochranu pracovníků v měnícím se tržním prostředí.[4] Současně je třeba reflektovat, jak tyto změny ovlivňují rovnováhu mezi ochranou zaměstnanců a potřebou flexibility zaměstnavatelů. Tento článek si klade za cíl prozkoumat význam institutu závislé práce v kontextu sou­časných pracovněprávních výzev. Rád bych si položil otázku, do jaké míry se tento insti­tut s plynutím času mění, do jaké míry dochází k erozi jeho definičních znaků a jaký vliv tyto změny mají na úroveň ochrany, kterou pracovní právo zaměstnancům nabízí.

V článku postupně poukážu na tři aktuální oblasti, které s touto otázkou souvisí. Na závěr se pokusím nabídnout určité zobecnění, protože i když se zdánlivě jedná o tři ne­ související témata, vede jejich rozbor k podobným závěrům.

K atypickým formám výkonu práce

Pro české právo je charakteristické důsledné rozlišování mezi pracovněprávním a obchod­něprávním rámcem výkonu činnosti. Již novela ABGB z roku 1917 zavedla výrazné odli­šení smluvních typů – smlouvy o dílo a smlouvy služební. Smlouvu služební definovala větší míra závislosti pracovníka na zadavateli, což současně odůvodňovalo poskytnutí šir­ší právní ochrany. Tento historický přístup položil základy pro rozvoj pracovněprávních předpisů, které se zaměřují na zajištění ochrany osob vykonávajících práci v podřízeném vztahu.

Od roku 2012 zákoník práce v § 2 závislou práci definuje jako práci, která je vykonává­ na ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměst­navatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. V druhém odstavci k tomu dodává další podmínky výkonu závislé práce: že musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměst­navatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.[5]

Jedná se o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, která musí být vymezena v individuálních případech vždy s přihlédnutím ke specifikům činnosti, která je posuzo­vána. Největší pozornost bývá přitom věnována takzvaným obojetným činnostem, u nichž nelze a priori vyloučit jejich výkon i mimo pracovněprávní vztah a příslušné závěry je možno činit až po individuálním posouzení všech znaků konkrétního právního vztahu.[6] Zda jde, nebo nejde o závislou práci, je přitom mimořádně důležité proto, že závislá práce smí být vykonávána pouze v pracovněprávním vztahu, jinak by byla klasifikována jako nelegální práce.[7]

Bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že existenci závislé práce in­dikuje například začlenění do organizační struktury zaměstnavatele, ekonomická závis­lost na vyplacené odměně nebo poskytování pracovního oděvu.[8] V praxi je běžné, že na takzvaný švarcsystém bývá usuzováno, pokud dodavatel spolupracuje s jediným odběrate­lem, prezentuje se navenek jeho jménem, má zdarma k dispozici jeho výrobní prostředky a v případě dočasné pracovní neschopnosti takového dodavatele si sám odběratel zajistí zástup jinou fyzickou osobou.[9]

Pracovní právo však musí umět odpovědět i na otázku, jak naložit s činnostmi, pro které se místo na přímce mezi závislou prací a samostatnou výdělečnou činností hledá obtížněji. Jedná se typicky o činnost profesionálních sportovců v kolektivních sportech, jako na­ příklad fotbalisté nebo hokejisté, kteří jsou v podřízeném postavení vůči klubům. Jsou to osoby, které vykonávají sportovní činnost osobně, jsou povinny dodržovat různé pokyny dokonce i mimo zápasy a tréninky, realizují svoji činnost coby členové týmu a jsou na svém angažmá ekonomicky závislí.[10]

Přestože se tedy může zdát, že znaky závislé činnosti jsou naplněny, nevydalo se naše právo cestou Slovenska a řady jiných zemí, které v tomto směru přijaly zvláštní právní úpravu, a Nejvyšší správní soud již před více než deseti lety dovodil, že činnost sportovce je možno vykonávat jako živnostenské podnikání nebo jako nezávislé povolání.[11]

Takový závěr je možná pochopitelnou reflexí skutečnosti, že požadavky platného pra­covního práva jsou v mnoha aspektech jen těžko slučitelné se specifiky činnosti profesio­nálního sportu, na které by přitom mohlo být velmi obtížné rezignovat. Z hlediska definice závislé práce je tento závěr přesto překvapivý a problematický.[12]

Do jisté míry protichůdné závěry bývají činěny v oblasti práce přes digitální platformy (označovaná často též jako sdílená ekonomika nebo tzv. gig economy).[13] Použijeme­-li jako příklad řidiče jezdící pod značkou Uber, řada typických znaků závislé práce u nich není splněna: řídí zpravidla vlastní vůz, sami si určují, od kdy do kdy budou pracovat, a pří­ padnou odpovědnost za újmu způsobenou zákazníkovi nesou sami.[14] Zahraniční judika­tura přesto akcentuje spíše kontrolu, kterou Uber nad svými řidiči vykonává, a například ve Velké Británii tamní nejvyšší soud dospěl k závěru, že spolupráce Uberu a jeho řidičů obsahuje tolik příkazů a zákazů, že by řidičům měla náležet část pracovněprávní ochra­ny náležející tzv. limb (b) workers.[15] Česká republika patří mezi země, které nemají mezi zaměstnanci a osobami samostatně výdělečně činnými žádnou mezikategorii, a lze tak považovat za pravděpodobné, že by i zde mohla být závislá práce shledána.

V takových případech je asi logická snaha o sektorovou regulaci, ta však může působit i kontraproduktivně. Na evropské úrovni v současnosti finalizují přípravy směrnice o plat­ formové práci. Její návrh původně obsahoval i vyvratitelnou právní domněnku, že se u čin­nosti zprostředkované přes digitální platformu jedná o závislou práci. K její aktivaci sta­ čilo splnění dvou podmínek z výčtu uvedeného ve směrnici, jako je například určení výše odměny platformou nebo existence dozoru nad výkonem práce.[16] Jakkoli se jedná jen o domněnku, stále by tím byly digitální platformy citelně znevýhodněny oproti jiným formám podnikání. Celá iniciativa tak nakonec vedla k opačnému účinku: zřejmě i díky tlakům ze strany provozovatelů platforem nakonec došlo k citelnému oslabení textu směr­ nice, kdy nakonec má být vymezení, zda jde o závislou práci, ponecháno na členských stá­ tech. Je tak nakonec možné, že směrnice očekávání, která do ní byla vkládána, nesplní.

V odborné literatuře zaznívají i názory, že definice závislé práce je v dnešní době již nadbytečná.[17] Osobně bych se bál toho, že její zrušení by mohlo v praxi vést jen k dalšímu rozšíření švarcsystému a situací, v nichž na smlouvu uzavřenou mezi dodavatelem a odbě­ratelem jen těžko půjde nahlížet jinak než jako na zastřený pracovněprávní vztah. Považu­ji však za důležité, abychom při interpretování jednotlivých definičních znaků přihlíželi k tomu, jak se vymezení závislé práce proměňuje. Nahlédneme­-li do zahraniční literatury, zjistíme, že velká jména pracovněprávní teorie jako profesor Davidov za řešení považují účelový přístup (purposive approach) k vymezení závislé práce, kdy hlavním znakem by mělo být to, že zaměstnavatel vykonává kontrolu nad zaměstnancem, který je vůči němu v podřízeném postavení.[18] Tato kontrola však může mít i jinou podobu, než jak to známe z tradičních profesí, a řešením je tedy jistá flexibilita v náhledu na jednotlivé definiční znaky.

Článek byl publikován v časopise Právník č. 5/2025. Pokračování je dostupné zde.

---

[1] Srov. PICHRT, J. Závislá práce – nedávná minulost a současnost. In: PICHRT, J. a kol. Pracovní právo. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 75 an.

[2] Srov. též WITZ, K. Československé pracovní právo. Praha: Orbis, 1957, s. 18–21.

[3] Srov. též TOMŠEJ, J. Zákoník práce v praxi. 5. vydání. Praha: Grada Publishing, 2023, s. 14–18.

[4] Srov. např. MIRANDA BOTO, J. M. – BRAMESHUBER, E. a kol. Collective bargaining and the gig economy, London: Bloomsbury, 2023.

[5] K reflexi a genezi této definice srov. např. PICHRT, J. Závislá práce – nedávná minulost a současnost. In: PICHRT, J. a kol. Pracovní právo. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 75 an., viz též BEZOUŠKA, P. Závislá práce. Právní rozhledy. 2008, č. 16.

[6] Srov. též TKADLEC, M. Posuzování závislé práce a její limity. Právní rozhledy. 2022, č. 13–14.

[7] K tomu srov. též PRUNNER, P. Praktické problémy při rozpoznávání švarcsystému. Právní rozhledy. 2023, č. 17.

[8] Odkázat lze např. na rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 2 Afs 84/2017, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 1 Ads 385/2018, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 5 Ads 208/2019, nebo ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 10 Ads 235/2021.

[9] TOMŠEJ, J. Zákoník práce v praxi. 5. vydání. Praha: Grada Publishing, 2023, s. 14–18.

[10] K problematice srov. zejména PICHRT, J. a kol. Sport a (nejen) pracovní právo. Praha: Wolters Kluwer, 2015.

[11] Srov. zejména rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 2 Afs 16/2011, nebo ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 2 Afs 22/2012.

[12] Srov. též např. BENEŠ, M. Právní postavení sportovce v kolektivních sportech. Právní rozhledy. 2024, č. 15–16.

[13] Srov. k tomu zejména TKADLEC, M. Postavení zaměstnance v měnícím se světě závislé práce. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2024.

[14] TOMŠEJ, J. Právní status řidičů Uberu: nehas, co tě nepálí? In: PICHRT, J. – MORÁVEK, J. a kol. Sdílená ekonomika – sdílený právní problém? Praha: Wolters Kluwer, 2017.

[15] Rozsudek Nejvyššího soudu Velké Británie ve věci Uber BV v Aslam [2021] UKSC 5.

[16] Podrobněji k tomu srov. TOMŠEJ, J. K vymezení pojmu závislé práce v kontextu práce přes digitální platformu. In: PICHRT, J. – TOMŠEJ, J. a kol. Nad vymezením závislé práce. Praha: Wolters Kluwer, 2023, s. 55–63.

[17] TKADLEC, M. Postavení zaměstnance v měnícím se světě závislé práce. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2024, s. 110–114.

[18] DAVIDOV, G. Purposive approach to labour law. Oxford: Oxford University Press, 2017.