Rozhovor: Petr Chytil - Insolvenční řízení a jeho proměny v době koronavirové - I. část

V posledních týdnech jsme zaznamenali poměrně velké legislativní turbulence. Velkých změn doznala i oblast insolvencí. Mezi ty nejzásadnější, které Lex Covid pro oblast insolvencí přinesl, můžeme zařadit např. zákaz podávání insolvenčních návrhů věřiteli do konce srpna nebo odložení povinnosti managementu podat insolvenční návrh, pokud jejich společnost splňuje kritéria úpadku. Budou tyto změny pro společnosti opravdu účinným nástrojem k překonání krize?

Pro některé právnické osoby ano, pro jiné nikoliv. Účelem suspendace insolvenčních návrhů je zamezení nadbytečných insolvenčních řízení se subjekty, které definici úpadku naplní pouze dočasně a v souvislosti s krizí, ale jinak jsou schopni se udržet v dobré hospodářské kondici. U těchto pak existuje předpoklad, že po odpadnutí restriktivních opatření se jejich podnikání postupně vrátí do normálu. V krizovém obobí se však i tyto společnosti mohou ocitnout ve zranitelné pozici, ve které by za normálních okolností jejich statutární orgán musel (resp. měl) reagovat podáním dlužnického insolvenčního návrhu. Na tuto situaci podle mého názoru zákonodárce správně zareagoval.

Pokud by suspendace nebyla, čelily by insolvenční soudy zřejmě poměrně silné vlně zbytečných insolvenčních návrhů. A to i u společností, které jinak mohou dlouhodobě fungovat. Statutární orgány společností by stály před kritickou volbou zda dostát svým povinnostem a insolvenční návrh podat (i u mimo krizi dobře fungujícího podniku) či s výhledem na lepší časy nepodat (ale riskovat osobní odpovědnost). Lex covid tak statutárním orgánům společností dočasně odebírá jednu ze starostí.

Pro značné množství společností však bude opatření pouhým odsunutím problému na dobu kdy bude suspendace insolvenčních návrhů ukončena. Zákonodárce totiž zvolil poměrně striktní variantu, podle které budou ihned po ukončení suspendace platit stejně přísná kritéria úpadku jako dříve. Datem ukončení suspendace tak vzniká ostrá hrana, podle které by se měly v insolvenčním řízení teoreticky ocitnout všechny právnické osoby, které budou stále formálně v úpadku a jejichž statutární orgán řádně splní svou povinnost. Podle mého názoru by bylo vhodné zvážit například zavedení určitého například meziobdobí po ukončení suspendace, ve kterém by byla kritéria úpadku dočasně změkčena.

Opatření přijatá v rámci Lex Covid v každém případě nejsou v EU ojedinělá. Obdobnou cestou jde například Německo, které také sáhlo k suspendaci insolvenčních návrhů. Pokud se český zákonodárce umí kvalitně inspirovat v zahraničí, je to obvykle ku prospěchu věci.

Zákon zavedl také institut tzv. mimořádného moratoria. O co přesně se jedná a co firmám tento institut poskytuje?

Pokusím se shrnout ty nejpodstatnější body. Mimořádné moratorium je určeno pro podnikající dlužníky a má zjednodušeně řečeno fungovat jako ochranný “deštník” proti věřitelům. Vymezené individuální kroky věřitelů vůči dlužníkovi totiž nejsou po vyhlášení mimořádného moratoria v insolvenčním rejstříku možné vůbec nebo jen za ztížených podmínek. To se týká možnosti uplatnění a nabytí práva na uspokojení ze zajištění, provedení exekuce a ukončení smluv na dodávky energií, surovin, zboží a služeb. Dlužník oproti tomu může upřednostnit závazky bezprostředně související se zachováním provozu podniku vzniklé po vyhlášení mimořádného moratoria před dříve splatnými závazky.

Tuto ochranu však dlužník nedostává zadarmo. Vzhledem k uplatnění § 111 InsZ se totiž dlužník se musí držet přesných pravidel při nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který by do ní mohl náležet, jako kdyby bylo zahájeno insolvenční řízení. Současně se uplatní odpovědnost statutárního orgánu za škodu nebo jinou újmu, kterou věřitelům během mimořádného moratoria způsobí porušením svých povinností, mj. za předložení nepravdivých informací v návrhu na mimořádné moratorium. Za škodu navíc ručí všichni členové statutárního orgánu společně a nerozdílně. Podání návrhu na mimořádné moratorium by tak měli dlužníci pečlivě zvážit.

Ačkoliv není návrhem na mimořádné moratorium zahájeno insolvenční řízení, některé účinky jsou obdobné. Toto opatření tak do určité míry doplňuje suspendaci insolvenčních návrhů a své uplatnění najde například u dlužníků, u kterých může hrozit realizace zástavy ze zajištěných aktiv ze strany některého z věřitelů. Oproti standardní verzi moratoria přitom není třeba nadpolovičního souhlasu věřitelů, což je velmi zásadní rozdíl který by měl umožnit širší užití mimořádného moratoria.

Nepovedou výše uvedené změny k tomu, že z věřitelů se stanou dlužníci?

Osobně si nemyslím, že by měla opatření přijatá v rámci Lex Covid nějak zásadně přispět k druhotné platební neschopnosti, spíše naopak. Myšlenka suspendace i mimořádného moratoria totiž vychází ze snahy zabránit zbytečným úpadkům společností a insolvenčním řízením, na čemž věřitelé obvykle tratí nejvíce. Pokud bude díky přijatým opatřením úpadek odvrácen, dostane dlužník šanci hospodářskou situaci obrátit k lepšímu a své závazky později uhradit, což by mělo být pro věřitele pozitivní.

Uvedená opatření jsou ale samozřejmě dvojsečná neboť mimo jiné umožňují oddálit řešení úpadku dlužníka. To u některých dlužníků napomůže k řešení hospodářské situace, u jiných to to však bude znamenat prohloubení problémů a možné budoucí snížení uspokojení věřitelů a tím i zvýšení pravděpodobnosti jejich tzv. druhotné platební neschopnosti.

Toho si byl zákonodárce při přijetí Lex Covid vědom a snažil se tyto dopady zmírnit například tím, že v mimořádném moratoriu se oproti standardnímu moratoriu neuplatní zákaz započtení. Současně platí, že suspendace insolvenčních návrhů nebrání věřitelům vymáhat své pohledávky mimo insolvenční řízení.

Pokud na opatření přijatá v rámci Lex Covid nahlížím širší perspektivou, nacházím více pozitiv než negativ. Problém tzv. druhotné platební neschopnosti se nicméně v důsledku krize samozřejmě objeví. Nejde však o jeho odstranění, ale zmírnění. Přeci jen nemůžete v krizi chránit za jakoukoliv cenu každého.

Lze již v praxi pozorovat nárůst insolvenčních případů?

Současný stav lze z hlediska počtu insolvenčních případů zřejmě považovat za klid před bouří, a to jak u právnických, tak i fyzických osob. Suspendace povinnosti podat insolvenční návrh sice omezila počet insolvenčních návrhů u právnických osob, netýká se však oddlužení u fyzických osob. U těchto osob je tak dočasně možné sledovat vývoj počtu insolvenčních návrhů v souvislosti s krizí o něco lépe, přinejmenším před ukončením suspendace. Prozatím se však žádný velký nárůst insolvenčních návrhů (resp. návrhů na povolení oddlužení) u fyzických osob nekoná. Důvodem je zřejmě to, že v současné situaci teprve dochází spíše k zadlužování určité části populace a řešení dluhů přijde na řadu až později. Pozitivní ale je, že oproti předchozí krizi máme zdravější legislativní rámec, mimo jiné díky regulaci spotřebitelských úvěrů či pro-dlužnicky orientovanému oddlužení, které by mělo mnohým dravým věřitelům ubírat motivaci poskytovat nezajištěné zápůjčky. Tyto opatření mohou do určité míry snížit míru zadlužení obyvatelstva v důsledku aktuální krize.

Co byste doporučil statutárním orgánům právnických osob v souvislosti s aktuální krizí?

Omezím se pouze na obecnou rovinu. Jsme v době, která přináší vyšší míru rizika neplnění druhé smluvní strany a více než kdykoliv platí, že je vhodné si svou právní pozici ve smluvním vztahu co možná nejvíce posílit. Podle specifik dané situace využít například institut výhrady vlastnictví, insolvenční doložky, zálohové platby či vhodné zajištění. I samotný výběr obchodního partnera by měl být pečlivější. Společnostem které toto ještě neprovádí, ačkoliv by měly, lze doporučit pravidelný monitoring insolvenčního rejstříku svých dlužníků. Problémy je vhodné řešit včas, což platí pro pozici dlužníka i věřitele a v případě nutnosti je vhodné vyhledat odbornou pomoc, neboť každý případ je nutný posuzovat individuálně, což v insolvenčních věcech platí dvojnásob.