Pět otázek pro Jakuba Haraštu

1) Tématem Vašeho příspěvku na konferenci Právo ve veřejné správě je „Elektronické zpřístupňování práva“. Co si vlastně pod tím představit?

Někdo si pod tím představí dostupnost sbírky zákonů na internetu, někdo si představí právní informační systémy přístupné online nebo třeba přístup ke kompletní databázi judikatury nejvyšších článků soudní soustavy. Já osobně si pod tím představuji v první fázi autoritativní publikaci právních předpisů online ve formě, která bude dostupná a srozumitelná běžnému občanovi. V současné době je oficiální publikační platformou stále Sbírka zákonů vydávaná tiskem a to je vše. Vzhledem k tomu, že máme rok 2015 a internet je v podstatě všudypřítomný, považuji to za velmi problematické. Možnosti komunikace práva se podstatně změnily a kromě opakovaných diskuzí na téma projektu eSbírky se téměř nic neděje. A ani ty diskuze již v současné době nevypadají optimisticky.

2) V dnešní době se nenajde téměř žádný právník, který by nevyužíval právních informačních systémů. V čem je kouzlo jejich úspěchu?

Kouzlo jejich úspěchu tkví primárně ve vysoké náročnosti toho, co dělají. Tvůrci jednotlivých systémů připravují konsolidovaná znění předpisů, což je práce, kterou by jinak museli dělat právníci sami – a to je naprosto nemyslitelné. Stát, který by měl právní předpisy publikovat ve srozumitelné podobě, to nedělá, a proto se našla komerční alternativa. Samozřejmě existuje i další přidaná hodnota, kterou tyto systémy mají – vytváření právního hypertextu s vazbami na existující komentářovou literaturu nebo na judikaturu je náročný úkol. Netvrdím, že by všechny tyto funkce měl plnit stát, ale pokud by tyto informace byly publikovány v adekvátní podobě, vše by bylo výrazně jednodušší. Podle mého jsou tvůrci systémů v současné době do značné míry jednoocí mezi slepými. Na víc jim prostě nezbývá kapacita – tak náročný úkol v současné době plní.

3) Stát je (dokonce i Ústavním soudem) kritizován za neschopnost plnit svůj úkol zpřístupňovat právo veřejnosti tak, aby bylo dostupné a srozumitelné všem. Jakou cestou by se v tomto ohledu mohla a měla Česká republika ubírat?

Situace, kterou Ústavní soud opakovaně kritizoval, je nedůstojná demokratického právního státu a je též dlouhodobě neudržitelná. Je v zásadě jedno, jakou cestou se Česká republika vydá. Může – konečně – zprovoznit vyhlašování předpisů online, může vytvářet konsolidovaná znění s možností importu do různých otevřených nebo proprietárních formátů, může se vydat cestou vytvoření sémantické sítě a provazování právních předpisů s judikaturou atd. Čím větší zásah do současného stavu, tím komplexnější je samozřejmě potřeba přístup. V případě tvorby sémantické sítě je kupříkladu nutné sjednotit a celkově zkultivovat citování rozhodnutí soudy, aby se tato činnost dala vykonávat automatizovaně. Automatizovat se dnes již, do určité míry, dá i vyhodnocování polarity citací, tedy jestli se soudce vůči rozhodnutí, které cituje, vymezuje či s ním souhlasí. Očekávat toto vše od státu, jak jsem již řekl, asi nejde – ale aspoň té autoritativní publikace předpisů bychom se, doufám, dočkat mohli. A pokud bude existovat dostatečné množství otevřených metadat, usnadní to práci i tvůrcům systémů.

4) Nabízí se srovnání s EUR-Lexem. Je obdobná platforma myslitelná i u nás?

Podle mého rozhodně. EUR-Lex ani omylem nestojí na nedosažitelném piedestalu dokonalosti. Existují u nás subjekty, které jsou se strukturou EUR-Lexu poměrně dobře obeznámeny – o metadatovou bázi EUR-Lexu se v současné době stará česká společnost! Podobná platforma tedy rozhodně myslitelná je, dokonce by dle mého názoru byla, vzhledem k nižšímu objemu produkovaných dokumentů, jednodušší na vytvoření, než je EUR-Lex. Navíc i EUR-Lex, a obecně publikace práva v EU, se vyvíjí. Nejvyšší soud pracuje v ČR na zavádění jednotného evropského identifikátoru ECLI (European Case Law Identifier) – pokud se ho podaří implementovat i s navazujícím systémem vyhledávání, půjde dle mého o obrovské zjednodušení přístupu k právu napříč členskými státy EU. Diskutuje se i navázání na odborné články a komentáře skrze jednotný identifikátor ELI (European Legislation Identifier). Všechny tyto aktivity posouvají EUR-Lex dále kupředu, ale přitom nejsou navázané pouze na něj a dají se používat i v jiných existujících systémech. Jak jsem řekl, ani EUR-Lex není zcela bez chyb, např. jeho struktura je, i přes existující standardy, do určité míry neprůhledná – často se jich totiž nedrží. Vyčerpávající dokumentace také neexistuje, a tak má EUR-Lex často značné požadavky na uživatele, ke kterým není příliš uživatelsky přívětivým. I zde je tedy prostor ke zlepšení.

5) Přispěje elektronické zpřístupňování práva k povědomí české laické veřejnosti o právu? Komu konkrétně má být k prospěchu?

Pokud se udělá pořádně, pak určitě přispěje. Orientovat se ve změti předpisů, kterými jednou za čas projde „legislativní smršť“, není jednoduché. V současné době je veškerá legislativa veřejně přístupná na různých portálech (stejnopisy Sbírky zákonů MVČR, portál veřejné správy na portal.gov), ale chybí jejich autoritativní vyhlašování, chybí přehledné konsolidované verze s posunem časových znění, chybí provázání na existující judikaturu, která předpisy vykládá. Přitom rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na stránkách Nejvyššího správního soudu, stejně tak je dostupná judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Data jsou k dispozici, jen v současné době chybí dostatečně robustní metadatová struktura, která by umožňovala jejich snadné využití. Data tedy máme, ale nejsou dostatečně uspořádaná tak, aby byla bez expertních znalostí srozumitelná.