O legalitě, legitimitě a velikosti razítka

Na začátek se sluší podotknout, že Ústavní soud, jehož zřízení bylo (ostatně jako ve většině zemí, které mají specializované Ústavní soudy) reakcí na předchozí totalitní režim, je zcela neoddiskutovatelně klíčovou součástí našeho ústavního pořádku. Svou roli má sehrát například právě v takových chvílích, jaké jsme nedávno viděli v Rumunsku. Ano, objevila se celá řada kritiků, osočujících (zpravidla bez bližší znalosti reálií) rumunský Ústavní soud z popírání demokratických principů a vůle lidu. Těm, kteří spolu s rumunským politikem Georgem Simionem[2] tvrdí, že tzv. vůle lidu je natolik svatá, že – cituji – „i kdyby kandidoval sám ďábel a lidé ho zvolili, je to jejich odpovědnost“ a jejich vůli je třeba respektovat, protože demokracie, doporučuji četbu například Platóna. Již před téměř 2.500 lety ve své Ústavě napsal, že „přílišná svoboda nepřevrací se v nic jiného než v přílišné otroctví“, a že „tyranie nepovstává z jiné ústavy než z demokracie“[3]. Rozhodnutí rumunského Ústavního soudu vyvolává kontroverze. Samozřejmě. Ale přesně pro tyto situace byly ústavní soudy zřízeny. 

Současně platí, že Ústavní soud je ex definitione orgánem téměř (zdůrazňuji: téměř) omnipotentním[4]; má to zakódováno ve svých genech, je tím posledním institucionálním strážcem toho nejcennějšího, na čem náš právní řád spočívá. Je-li ultimátním ochráncem ústavnosti, nemá logicky již žádného svého hlídače. S výjimkou ústavodárce, jehož „výtvor“ stráží a jehož je současně sám výtvorem. Je přirozené, že rozhodování Ústavního soudu, jenž z definice může „mluvit“ (a také mluví) „do všeho“, vyvolává čas od času kontroverze, víří debaty a zvedá emoce. Patří to k němu stejně jako kouř k ohni. Jedna z nejhorších věcí, která se může takové instituci stát, je, že její činnost přestane kohokoliv zajímat. Obdobně jako politik[5] by se Ústavní soud nikdy neměl stát ani směšným, ani vysmívaným, ani opomíjeným. 

Nebezpečí, které Ústavnímu soudu (a spolu s ním nám všem, o nichž rozhoduje a jež kontroluje) hrozí, tkví v „extrémech“. Vyrůstají z kořene nezdrženlivosti, z touhy prosadit ve společnosti své vidění světa a jeho uspořádání (když už mám „to razítko“), z touhy – omlouvám se za ten nehezký obrat – „páchat dobro“. O co větší moc kdokoliv má, o to zdrženlivěji by s ní měl zacházet. Syndrom „mesiáše“ je kontraindikací pro funkci soudce Ústavního soudu a jeho absence by měla být podmínkou jmenování[6]. 

Tato touha vede na jedné straně k nadprodukci, k nutkání mluvit stále, pořád a vskutku do všeho[7], k nutkání napravovat každou – ať už skutečnou či domnělou – nepravost, a ke stírání hranice mezi neústavním, nezákonným a nesprávným. Ústavní soud, vycházející z teze „cokoliv je nesprávné, je i neústavní“, sám sebe devalvuje v jakéhosi „mikromanažera“ právního prostředí. Toho, kdo mluví stále, do všeho a ke všem, lidé přestanou časem poslouchat. Nejen proto, že ono obrovské množství slov nejde vstřebat, ale také proto, že je v něm nevyhnutelně spoustu balastu, rozporů, chyb a nepřesností. Kdo chce být všude, není nakonec nikde. 

Nutkavá potřeba Ústavního soudu mluvit do všeho a odmítajícího nakreslit jasnou hranici mezi nesprávným, případně nezákonným, a neústavním, současně vede k velmi problematické kohabitaci Nejvyššího soudu a soudu Ústavního. Potřebujeme vůbec nejvyšší soudy, máme-li instituci, jež (alespoň zdánlivě) rozumí všemu a mluví do všeho?

Na straně druhé pak svěřená pravomoc láká k dalšímu posilování své již tak mimořádně silné role, a k postupnému „tlačení na pilu“. Ze strážce ústavnosti se pak stává katalyzátor společenské debaty[8], který si pomocí teze o tzv. materiálním jádru Ústavy, resp. jakémsi nadústavním právu nezměnitelném ani ústavodárcem, osobuje právo rušit dokonce i ústavní zákony, který místo aby ústavu chránil, ji chce tvořit, měnit či rozšiřovat, a který obtížně hledá hranice jak mezi ústavností a politikou, tak i mezi mocí (ústavně)soudní a mocí zákonodárnou či dokonce ústavodárnou.

Tendence k oběma extrémům vidíme i u našeho Ústavního soudu. O nadprodukci Ústavního soudu bylo již řečeno a napsáno mnohé[9]. Ústavní soud však zatím svůj přístup nemění, spíše naopak. Jak mají lidé důvěřovat strážci ústavnosti, který otevřeně říká – 95 % mojí produkce vůbec nečtěte a neberte ji vážně, protože ani já ji nečtu a neberu vážně. Většinou. Někdy naopak ano. Hovořím o usneseních o odmítnutí ústavní stížnosti, o nichž ÚS zatvrzele tvrdí, že názory v nich vyslovenými není vázán[10]. Ústavní soud promine, ale Ústavní soud se mýlí. Jak plyne z jím (správně a trefně) dovozené koncepce normativity judikatury obecného soudnictví (o níž také Ústava výslovně neříká, že je obecně závazná), formuluje-li vrcholný soud určitý právní závěr, má veřejnost právo očekávat, že z něj bude v obdobných věcech (při posuzování téže otázky) buď vycházet, nebo že se od něj transparentně odchýlí zákonem předvídaným způsobem. Jestliže Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně označí určité právní závěry přijímané obecnými soudy za ústavně konformní, odpovídá požadavku právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo a principu formální spravedlnosti, aby sám Ústavní soud toto své posouzení nepomíjel[11]. Je-li stát sám vázán právem (právní stát), musí pravidla respektovat i jeho vrcholné orgány. Výklad článku 89 odst. 2 Ústavy, předestíraný Ústavním soudem, je chybný, odporuje kautelám dovozovaným samotným Ústavním soudem a je zničující pro právní kulturu i důvěru v právní systém jako takovou[12]. 

Jak mají lidé důvěřovat strážci ústavnosti, který odmítne ústavní stížnost pro opožděnost jen proto, že zjevně přehlédne či nezná zvláštní úpravu pro doručování obsaženou v insolvenčním zákonu[13]? Jak jsou zachována ústavní práva člověka, který se řídí právním názorem vysloveným v rozhodnutí Ústavního soudu[14], spolehne se na něj při volbě prostředků k ochraně svých práv, aby se nakonec od Ústavního soudu dozvěděl, že to číst neměl, protože to Ústavní soud nemyslel vážně[15]? Co si má myslet dovolatel, o jehož dovolání Nejvyšší soud rozhodne meritorně, shledávaje je přípustným i důvodným, když Ústavní soud v rozporu se svou mnohačetnou judikaturou[16] dovodí, že dovolání trpělo vadami a Nejvyšší soud je měl odmítnout[17]? Co si mají myslet účastníci dvou totožných řízeních, u nichž Ústavní soud v jedné věci s velkou mediální pompou (a o to slabším odůvodněním) dovodí, že ve věci rozhodl nezákonný soudce (senát) Nejvyššího soudu, a v druhé (skutkově, právně i personálně totožné věci) odmítne ústavní stížnost s tím, že rozhodoval senát (stále týž) určený v souladu s rozvrhem práce[18]? Či jak se vypořádat s názorem Ústavního soudu prosazujícím svébytnou preventivně-sankční funkci náhrady nehmotné újmy u zásahů do lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména člověka[19]? Již východisko tohoto nálezu, totiž že jde o otázku ústavního práva, vyvěrající ze samotného základního zákona této země, ukazuje nejasnost hranice mezi „nezákonným“ a „neústavním“. Některé z názorů vyslovených Ústavním soudem v tomto nálezu jsou přitom alarmující. Opravdu mají soudy pomíjet právní doktrínu, pokud se jim „nehodí do krámu“[20]? To plyne z naší Ústavy? Opravdu je irelevantní, jak vysoké jsou obvykle náhrady nehmotné újmy při zásazích do řádově významnějších práv (hodnot)[21]? A jak mají nyní civilní soudy přistupovat k nárokům z bezdůvodného obohacení, tedy institutu, který má sloužit (a slouží) k odčerpání majetkového prospěchu získaného neoprávněným zásahem do důstojnosti, cti, dobré pověsti a jména člověka, když Ústavní soud tento institut šmahem odmítl jen proto, že by to bylo složité? A má svébytnou preventivně-sankční funkci i náhrada škody?

Mohl bych pokračovat dobře známými rozpory a pochybeními v judikatuře týkající se rodinného práva, rozhodnutími dokládajícími neznalost unijních předpisů[22], rozhodnutími matoucími pravidla výkladu právních jednání a výkladu právních předpisů[23], nálezy nevypořádávajícími se s vlastní nálezovou prejudikaturou[24], nálezy ignorujícími § 23 zákona o Ústavním soudu atd. Jako ukázka důsledků ohromné nadprodukce to nicméně stačí.

Český ústavní soud čas od času překročí i hranice (v nichž by bylo moudré zůstávat) oddělující svět práva (a to i ústavního) a svět politiky, zákonodárné či dokonce ústavodárné moci. Opět bychom mohli přinést celou řadu příkladů, počínaje rušením ústavních zákonů[25], vychováváním zákonodárců[26] či přepisováním zákonů ke svému obrazu[27]. Občas se už ani netají tím, že ústavním právem je v této zemi to, co za ústavní právo prohlásí aktuální většina soudců Ústavního soudu, aniž by byla jakkoliv omezována dosavadní judikatorní činností ochránce ústavnosti[28].

Tato kombinace touhy mluvit stále, do všeho a velmi hlasitě, obrovského množství produkce mající logicky a nutně problematickou kvalitu[29] a nutkání páchat dobro (rozuměj napravovat každou – skutečnou či domnělou – nepravost, ať to stojí co to stojí[30]), hrozí vyústit buď v nivelizaci Ústavního soudu (většina společnosti jej přestane brát vážně), anebo – ještě hůř – v ústavní krizi, jež může nastat ve chvíli, kdy se politická reprezentace lidově řečeno naštve a v kabátu ústavodárce se pokusí Ústavní soud (výtvor ústavodárce) osekat. Opakované volání po revizi role Ústavního soudu zaznívá již řadu let[31]. Už od Platóna víme, že „dělati něco přes míru rádo se zvracívá v pravý opak“. 

Ani jeden z načrtnutých scénářů by si nikdo z nás neměl přát. Strážce ústavnosti potřebujeme, s ohledem na společenský vývoj asi ještě více než dříve. Potřebujeme ale Ústavní soud, jehož soudci jsou uměření, zdrženliví, moudří a umí rozpoznat, kdy jejich hlas zaznít má a kdy mají naopak mlčet a nechat ostatní „dělat svoji práci“. 

Když už tu cituji ze starověkých filosofických děl, skončím jednou z mých oblíbených myšlenek nejznámějšího Platónova žáka. Člověk má být ve všem uměřený. Jediné, v čem nemusí být uměřený, je uměřenost. Platí to i pro ústavní soudy.