Pět otázek pro Petra Šuka

V květnu se zúčastníte kongresu Právní prostor 2023, kde budete přednášet v rámci justičního bloku na téma „Ústavní soud na rozcestí“. Je známo, že jste kritikem fungování Ústavního soudu. Co podle Vás bude potřeba, aby se situace zlepšila? Mohly by pozitivní změny přijít s novým složením soudu nebo je potřeba změna justice jako takové?

Rozlišil bych dvě roviny – Ústavní soud a jeho soudce na straně jedné a nastavení systému, v němž funguje, na straně druhé. K Ústavnímu soudu i jeho soudcům chovám úctu i respekt, jaké této instituci strážící Ústavu náleží. Poukazuji-li na určité problematické aspekty, týkají se systému, v němž Ústavní soud funguje a jenž mu komplikuje naplňování jeho základního poslání. Nejde přitom o nic nového či objevného, to, že „císař je nahý“, vnímá velká část právnické obce.

Některá bolavá místa fungování Ústavního soudu jsem zmínil v rozhovoru pro Českou justici, podrobněji se jim budu věnovat i ve svém příspěvku na kongresu Právní prostor. Ne vše mohou vyléčit sami soudci Ústavního soudu, nicméně jejich zapojení je nezbytnou podmínkou pro jakékoliv změny.

Jak hodnotíte rozhodovací praxi Nejvyššího soudu? Má i Nejvyšší soud v tomto směru nějaké své rezervy, něco, co by bylo z Vašeho pohledu potřeba zlepšit, změnit?

Nejvyšší soud tíží podobné problémy jako soud Ústavní. I příčiny jsou podobné. Dovolím si místo podrobnější odpovědi odkázat na můj loňský rozhovor pro Právní prostor, jakož i na mé vystoupení na kongresu Právní prostor 2022. Věřím, že ke změnám v dovolacím řízení dojde, ale vše potřebuje svůj čas.

Dlouhodobě se diskutuje o špatné finanční situaci v justici. Se skutečností, že justice je podfinancovaná, nemůžeme snad už ani polemizovat. Jak vidíte budoucnost justice, pokud v tomto směru nedojde k nějaké (brzké) změně? Máme se čeho obávat?

Odpověď na obě Vaše otázky je jednoduchá. Černě. A ano, máme. Česká justice patří mezi nejlevnější v Evropě a peníze chybí skoro všude. Mnoho let. Momentálně největším problémem je zoufalé platové ohodnocení zaměstnanců soudů. Stát jim v průměru vyplácí za srovnatelnou práci o čtvrtinu méně než zaměstnancům moci výkonné či zákonodárné. Jde o neospravedlnitelný přístup. Už na podzim jsme varovali, že nedojde-li urychleně k nápravě, čeká soudy postupný kolaps. Od loňského léta probíhají jednání se zástupci vlády, jejichž výsledkem by mělo být narovnání platů soudních zaměstnanců. Trvá to sice na můj vkus příliš dlouho, ale v průběhu jara už snad bude jasno.

Co je vůbec příčinou takového stavu? Je to pouze problém justice, nebo jde o obecný problém financování a odměňování ve veřejném sektoru?

Soudní moc se jako jediná na tvorbě svého rozpočtu nijak nepodílí, je jí vždy předestřen ve stylu „o nás bez nás“. Už to samo o sobě je jednou z příčin hlubokého a dlouhodobého podfinancování soudů. Jde o jednu z největších vad stávajícího nastavení vztahů mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní, ohrožující systémovou nezávislost justice.

Často u veřejnosti slýcháme, že u českých soudů se „spravedlnosti nedobereme“. Je na tom něco pravdy?

V takto paušální podobě rozhodně ne. Samozřejmě zeptáte-li se těch, kdo právě prohráli svůj spor u soudu, dostanete pravděpodobně přesně takovou odpověď, jakou naznačujete. Je to lidsky pochopitelné. Z mého pohledu je významné, zda justici důvěřují subjekty, které si svůj pohled neutváří na základě jedné konkrétní kauzy. Advokáti věnující se litigacím či obhajobám v trestních věcech, větší podniky apod. Jejich pohled je totiž více objektivizován. A zpětná vazba, kterou dostáváme od nich, je povzbuzující. S rozpočtem, který dlouhodobě máme, je to skoro zázrak. Ano, nedaří se nám vše tak, jak bychom chtěli, ale obecně pracuje justice dobře. Respektive se o to snaží. Tak jako i v jiných oblastech lidské činnosti platí, že máme stále co zlepšovat; dokonalosti sice nelze dosáhnout, ale stojí za to o ni usilovat.