Vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace z výkonu funkce

Co se úpravy péče řádného hospodáře v režimu „starého“ obchodního zákoníku týče, lze odkázat na jeho notoricky známé ustanovení § 194 odst. 5.[1] Právě toto ustanovení, byť v průběhu času dostálo určitých změn, normovalo základní povinnosti, s nimiž byl výkon funkce člena statutárního orgánu spojen. Rekodifikace soukromého práva pak „obecný“ standard péče řádného hospodáře přenesla do ustanovení § 159 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, navíc jeho účinky rozšířila na všechny členy volených orgánů právnických osob.[2] Pro obchodní korporace pak kromě tohoto ustanovení platí i úprava pravidla podnikatelského úsudku (business judgement rule) obsažená v § 51 odst. 1 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“), jež blíže rozvíjí dvě ze tří zákonem stanovených kritérií péče řádného hospodáře – požadavek potřebných znalostí a požadavek pečlivého jednání.[3]

Lze tak tvrdit, že po rekodifikaci je právní úprava týkající se péče řádného hospodáře obsáhlejší. Kromě tohoto je však možno učinit závěr, že nová právní úprava usiluje o důslednější sankcionování situací, kdy je povinnost statutárních orgánů obchodních společností jednat s péčí řádného hospodáře porušena. Tomu odpovídá mj. i úprava obsažená v § 62 a násl. ZOK reagující právě na tyto situace.

Jednou ze sankcí, kterou s sebou může porušení pravidel jednání člena statutárního orgánu přinést, je vyloučení z této funkce rozhodnutím soudu. Pro úplnost dlužno podotknout, že výslovnou regulací v ustanoveních § 63 a násl. ZOK se nová právní úprava hlásí k úpravě, která není v evropském měřítku ojedinělá; i důvodová zpráva[4] v tomto ohledu odkazuje na anglický Company Directors Disqualification Act 1986.[5]

Ač je porušení péče řádného hospodáře společným předpokladem vyloučení člena statutárního orgánu z této funkce, obsahuje ZOK dva rozdílné režimy, za nichž lze k tomuto kroku přistoupit. Jejich rozlišovacím kritériem je skutečnost, zda jednání člena statutárního orgánu vedlo k úpadku, či nikoli, resp. zda je existence úpadku společnosti jednou z podmínek, jichž se hypotéza příslušné právní normy dovolává.

ZOK totiž na jedné straně rozlišuje mezi vyloučením z výkonu funkce v důsledku úpadku obchodní korporace (§ 63 a § 64 ZOK) a vyloučením v důsledku opakovaného závažného porušení péče řádného hospodáře, aniž by tím byl obchodní korporaci způsoben úpadek (§ 65 ZOK).

Dlužno však podotknout, že v praxi bude patrně ve větším měřítku využíván pouze první z těchto režimů. Málokterý společník bude ochoten tolerovat opakované porušování péče řádného hospodáře členy statutárních orgánů společnosti. V takové situaci bude patrně tento společník již mnohem dříve usilovat o odvolání takových členů na valné hromadě namísto zahájení dlouhého, nákladného a co je dosti možná nejdůležitější – veřejného řízení. Na daném závěru pak dle mého názoru nic nemění ani skutečnost, že řízení dle ustanovení § 65 ZOK je soud oprávněn zahájit z úřední povinnosti. Za prvé, obecné soudy zpravidla nebudou mít dostatek informací o každodenním chodu obchodní korporace, pročež bude obtížné učinit závěr o opakovaném a závažném porušení péče řádného hospodáře. A za druhé, s přihlédnutím k vytížení jednotlivých soudů a soudců lze do jisté míry pochybovat o jejich motivaci k uskutečnění takového kroku.

V praxi tak lze ve vyšší míře očekávat toliko řízení o vyloučení člena statutárního orgánu upadnuvší obchodní korporace, tedy řízení dle ustanovení § 63 a § 64 ZOK. K tomu bude moci dojít za kumulativního splnění následujících podmínek:

a) insolvenční soud[6] v souladu s § 136 InsZ rozhodne o tom, že obchodní korporace je v úpadku,

b) příčinou či jednou z příčin úpadku obchodní korporace byl způsob, jakým dotčený člen statutárního orgánu vykonával svou funkci, a

c) tento výkon funkce byl v rozporu s péčí řádného hospodáře.[7]

Je však na místě zmínit, že aplikační praxe prozatím vede k důvodným pochybnostem o efektivitě takové právní úpravy. Byť mají počty podaných insolvenčních návrhů vůči obchodním společnostem ve střednědobém horizontu spíše sestupnou tendenci, dosahuje jejich počet i nyní cca 2.500 ročně a většina z nich končí zjištěním úpadku.[8] Matematicky tak lze dospět k závěru, že počínaje účinností ZOK byl úpadek zjištěn řádově u tisíců společností.

Navzdory tomuto bylo na základě informací poskytnutých dle z. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, u jednotlivých insolvenčních soudů zjištěno, že u některých z nich řízení dle ustanovení § 63 a násl. ZOK ještě nikdy zahájeno nebylo. Některé soudy z tohoto srovnání vychází o trochu lépe, i u nich se však počty zahájených řízení pohybují řádově v jednotkách případů.

Pochopitelně by bylo možno namítnout, že zjištění úpadku nemusí automaticky vést k vyloučení člena statutárního orgánu z výkonu funkce, neboť se v souladu s výše uvedeným jedná pouze o jednu z podmínek, při jejichž splnění lze člena statutárního orgánu vyloučit z výkonu funkce. Je však třeba uvést (a osoby přicházející s insolvenčními řízeními pravidelně do styku toto jistě potvrdí), že členové statutárních orgánů mnohdy nečiní potřebné kroky k odvrácení úpadku, čemuž následně bohužel odpovídá i mizivá míra uspokojení nezajištěných věřitelů. Na základě tohoto by bylo možno učinit závěr, že předpoklady pro zahájení řízení dle ustanovení § 63 ZOK byly splněny. Jak však vidno, v praxi k tomuto postupu zpravidla nedochází.

Důvodem k tomu může být i dříve nejasná vazba mezi příslušnými ustanoveními ZOK a insolvenčního zákona a z tohoto plynoucí procesní souvislosti. Příkladem může být insolvenční řízení vedené pod sp. zn. MSPH 94 INS 6856/2013 u Městského soudu v Praze. V rámci tohoto řízení se jeden z věřitelů domáhal vyloučení člena statutárního orgánu z výkonu funkce, přičemž insolvenční soud tuto otázku chybně posuzoval přímo v rámci insolvenčního řízení.[9] Nápravu tak zjednal až Vrchní soud v Praze[10], který zároveň nastínil, jaká procesní pravidla je na takováto řízení třeba aplikovat.[11]

Z tohoto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a jiných dosud publikovaných názorů vyplývá, že řízení o vyloučení člena statutárního orgánu z výkonu funkce je samostatným nesporným řízením, a sice řízením ve statusových věcech právnických osob; i v situaci, kdy se jedná o vyloučení člena statutárního orgánu upadnuvší obchodní korporace (tedy dle § 63 a § 64 ZOK) ho proto nelze vést v rámci insolvenčního řízení a nejedná se o incidenční spor ve smyslu ustanovení § 159 InsZ.

Věcně příslušné k takovému řízení jsou krajské soudy, místní příslušnost pak závisí na tom, zda se bude jednat o řízení dle ustanovení § 63 a § 64 ZOK, či o řízení dle ustanovení § 65 ZOK (viz výše). Zatímco v prvém případě je již z dikce ZOK zřejmé, že se bude jednat o insolvenční soud (§ 63 a § 64 ZOK ve spojení s § 2 písm. b) insolvenčního zákona), v druhém pak o soud místa, u něhož je obchodní korporace zapsána v obchodním rejstříku (§ 86 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „ZŘS“).

Účastníky takového řízení jsou pak osoba, jejíž případné vyloučení z výkonu funkce tvoří předmět řízení, dotčená obchodní korporace, v nichž je tato osoba členem statutárního orgánu, a dále případný navrhovatel. Soud bude v takových případech zpravidla provádět dokazování, pročež bude muset nařídit jednání (§ 89 ZŘS a contrario).

Závěrem tak lze uvést, že možnost vyloučit člena statutárního orgánu z výkonu funkce je jistě vítanou novotou, jejíž zavedení, doufejme, zvýší tlak na řádný výkon funkce člena statutárního orgánu. Zároveň je však třeba podotknout, že tato právní úprava bude efektivní pouze v situaci, kdy bude náležitým způsobem vymáhána. K tomu zatím, bohužel, příliš často nedochází.

---

[1] Dané ustanovení, byť bylo zařazeno do úpravy týkající se představenstva akciové společnosti, se na základě ustanovení § 135 odst. 2 aplikovalo i na jednatele společnosti s ručeným omezením.

[2] LASÁK, Jan in LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Praha: C. H. Beck, 2014. str. 816.

[3] ŠTENGLOVÁ, Ivana; HAVEL, Bohumil in ŠTENGLOVÁ, Ivana; HAVEL, Bohumil; CILEČEK, Filip a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. str. 135.

[4] Důvodová zpráva k ZOK [online]. Ministerstvo spravedlnosti [cit. 8. 3. 2017]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-k-ZOK.pdf

[5] Company Director Disqualification Act 1986 [online]. The National Archives [cit. 8. 3. 2017]. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/1986/46/contents

[6] Viz definice obsažená v § 2 písm. b) zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů.

[7] ČECH, Petr; ŠUK, Petr. Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní). Praha: Bova Polygon, 2016. str. 139.

[8] Vývoj insolvencí v České republice v roce 2016 [online]. Creditreform [cit. 9. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.creditreform.cz/fileadmin/user_upload/CR-International/local_documents/cz/Presseartikel/TZ_Insolvence_2016.pdf

[9] Viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2016, č. j. 94 INS 6856/2013-B-52. Dostupné z: https://isir.justice.cz/isir/doc/dokument.PDF?id=23051279

[10] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2016, č. j. 4 VSPH 1269/2016-B-63. Dostupné z: https://isir.justice.cz/isir/doc/dokument.PDF?id=24985775

[11] Byť se tyto úvahy v odborné literatuře objevily již mnohem dříve – viz ŠUK, Petr in ŠTENGLOVÁ, HAVEL, CILEČEK, op. cit., str. 159.