Lze mezi podnikateli platně sjednat tzv. fikci doručení písemností?

Před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“) byla soudní judikatura ustálena v závěru, že právní domněnky a fikce mohou být platně založeny toliko zákonem, a nikoliv smluvním ujednáním stran. Po rekodifikaci se však názor odborné veřejnosti na tuto problematiku změnil a judikaturní závěry platné dle předchozí právní úpravy do jisté míry zpochybnil. Přesto, že ani po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku nebylo v daném směru zcela jasno, nejednotnost odborných výkladů ohledně přípustnosti smluvního sjednávání právních domněnek a fikcí bezesporu přispěla k jejich většímu využívání. Nedávným rozhodnutím Nejvyššího soudu se však situace změnila.

Sjednávání domněnek a právních fikcí dle platné právní úpravy

Přesto, že smluvní sjednání tzv. právní fikce doručení písemnosti mezi podnikateli bylo před účinností nového občanského zákoníku dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu považováno za nepřípustné, s účinností nového občanského zákoníku byly tyto judikaturní závěry mnohdy zpochybňovány. Dle stávající právní úpravy tak ještě do nedávna nebylo zcela jednoznačné, zda si právní fikci doručování písemností mohou smluvní strany platně sjednat, či nikoliv, jelikož po rekodifikaci nebylo dost dobře možné předpovědět, zda budou závěry soudní praxe z let 2008 až 2010 aplikovatelné i na stávající právní úpravu. Z toho důvodu si podnikatelé po rekodifikaci právní domněnky a fikce ve smlouvách často sjednávali, jelikož se bezesporu jedná o velice praktický institut s širokou využitelností. Zejména s ohledem na sjednávání tzv. fikcí doručení se jedná o velice efektivní nástroj k urychlení obchodního styku.

Nedávným rozhodnutím ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1287/2018, však Nejvyšší soud potvrdil závěry starší judikatury a definitivně tak vyvrátil dlouhotrvající spekulace o možnostech platného sjednání právních domněnek a fikcí, včetně fikce doručení. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že: „již v rozsudku ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2536/2007, Nejvyšší soud uzavřel, že právní domněnka je konstrukce, která může být založena pouze zákonem a jejímž důsledkem je za podmínek zákonem stanovených nutnost bezpodmínečně nebo podmínečně předpokládat existenci něčeho, o čem není jisté, že je, nebo dokonce je jisté, že není. V rozsudku ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5508/2007, pak shodně dovodil, že zákonem stanovená právní domněnka a fikce zavazuje soud, aby buď bezpodmínečně nebo podmínečně pokládal za dané něco, o čemž není jisté, že je, nebo dokonce je jisté, že není, a navázal úvahou, že konstrukce domněnek, jejich charakteru i následků, které jsou s nimi spojeny, přísluší toliko právu. Vysvětlil, že v procesním právu se neuplatňuje zásada „vše je dovoleno, co není zakázáno“; působí zde naopak zásada opačná, připouštějící možnost odchylných dohod jenom tam, kde to procesní právo umožňuje. Ujednání stran modifikující důkazní břemeno, tj. institut veřejnoprávního civilního práva procesního, by proto bylo možné pouze tehdy, pokud by takovou možnost občanský soudní řád připouštěl. S ohledem na to, že zákonná úprava předpokládající dohody o důkazním břemenu neexistuje, nelze takovou dohodu uzavřít.“

Praktické důsledky rozhodnutí Nejvyššího soudu

Dá se říct, že shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu vrátilo stav věcí do „starých kolejí“, tedy do doby před účinností nového občanského zákoníku. Smluvní sjednávání právních domněnek a fikcí tak již pravděpodobně přestane být mezi podnikateli široce využíváno, jelikož podobná ujednání budou stižena relativní neplatností. Zejména pak oblíbená ustanovení týkající se fikce doručení písemností, podle nichž bylo mezi stranami často smluvně sjednáváno, že písemnost se považuje za doručenou např. třetím nebo pátým dnem od jejího odeslání adresátovi, budou nyní v rozporu s judikaturními závěry Nejvyššího soudu a bude třeba je ze smluv buď vypustit, nebo vhodným způsobem upravit. Neznamená to však, že se fikce doručení mezi podnikateli již za žádných okolností nebude moci uplatnit. Její aplikace bude však omezena pouze na právní úpravu obsaženou v ustanovení § 570 a.n. občanského zákoníku, podle níž fikce doručení vůči nepřítomné osobě nastane např. v případě, kdy tato osoba dojití písemnosti vědomě zmaří. Nebude však možné se od zákonné právní úpravy platně odchýlit ujednáním stran.

Závěr

S ohledem na dosavadní vývoj rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je více než zřejmé, že smluvnímu sjednávání právních domněnek a fikcí již „odzvonilo“. Samozřejmě se může stát, že Nejvyšší soud v budoucnu svůj názor na danou problematiku změní, nejeví se to však v tuto chvíli jako velmi pravděpodobné. Proto nelze než doporučit provést revizi veškerých smluv, ve kterých došlo ke sjednání nevyvratitelné právní domněnky či fikce (vč. fikce doručení) a vhodným způsobem je upravit tak, aby nemohla být v budoucnu napadána jejich platnost a byla dostatečným způsobem zachována právní jistota.