Limity digitalizace korporátního rozhodování

Přesto dnes lze v právním řádu nalézt řadu nových institutů, které umožňují přenést nové technologie do právní praxe. Ani právo obchodních korporací nezůstává pozadu, a proto postupně reaguje na nové technologické a civilizační možnosti.

Každá inovace s sebou explicitně či implicitně přináší potenciální zefektivnění procesů. V právu obchodních korporací se v této souvislosti můžeme zaměřit zejména na procesy řízení a správy těchto korporací. V tomto textu nejprve představíme některé základní koncepty digitalizace těchto procesů a následně se podíváme na to, jaký prostor je zde pro zvýšení efektivity korporátního rozhodování s pomocí umělé inteligence.

Jako klíčový institut pro využití nových technologií při rozhodování v obchodních společnostech se ukázalo být rozhodování per rollam. Tato možnost hlasování se pak liší dle typu korporace. V této práci se budeme zabývat především akciovými společnostmi a společnostmi s ručením omezeným. V případě společnosti s ručením omezeným je tato forma hlasování možná vždy, není-li to vyloučeno ve společenské smlouvě.[1] Naopak v případě akciové společnosti je toto možné pouze tehdy, kdy to připouštějí její stanovy.[2] Pro účely plynulosti textu bude ve zbytku eseje označení „společník“ zahrnovat jak společníka společnosti s ručením omezeným, tak akcionáře akciové společnosti. Stejně tak pojem „společenská smlouva“ v následujících odstavcích reprezentuje nejen společenskou smlouvu společnosti s ručením omezeným, ale i stanovy akciové společnosti.

Nejjednodušeji lze institut rozhodování per rollam definovat jako rozhodování mimo valnou hromadu.[3] Tento institut prošel v posledních letech výraznou proměnou, která odráží obecný trend digitalizace práva obchodních korporací. Zatímco dříve byl tento způsob rozhodování spojován s pomalým a administrativně náročným oběhem listinných dokumentů, dnes se stává flexibilním nástrojem moderní digitální komunikace. Klíčovým prvkem zůstává návrh rozhodnutí rozesílaný společníkům, avšak právní úprava a praxe již nepočítají pouze s fyzickým doručováním. Naopak se klade důraz na využití technických prostředků, které umožňují společníkům reagovat rychle a s nízkými transakčními náklady. Díky tomu se postupně stírá rozdíl mezi klasickým zasedáním valné hromady a korespondenčním hlasováním.

Klíčovým se institut rozhodování per rollam ukázal být zejména během nedávných pandemických let, kdy v rámci tzv. „lex covid“[4] došlo k umožnění hlasování mimo zasedání i orgánům právnických osob, jejichž společenská smlouva tento postup nepřipouští.

Zatímco zpočátku bylo na tento institut nahlíženo jako na sekundární nástroj určený spíše pro rozhodování jednoduchých záležitostí, s postupem času se stává čím dál plnohodnotnějším instrumentem pro řízení korporací. Tento posun potvrzuje i recentní judikatura, kdy například Vrchní soud v Praze[5] dovodil, že právo kvalifikovaného společníka na svolání valné hromady lze platně naplnit i formou hlasování per rollam. Pokud jednatel v reakci na žádost společníků iniciuje toto korespondenční hlasování o totožném programu, je jejich nárok na projednání věci vyčerpán a společníci již nejsou oprávněni svolat fyzické zasedání sami. Jakékoli následné svolání valné hromady společníky je v takovém případě považováno za zjevně neopodstatněné, což znamená, že náklady s tím spojené nenese korporace, ale sami tito společníci.

S tím úzce souvisí otázka identifikace společníků a náhrady tradičního podpisu v online prostředí. Právo zde muselo reagovat na potřebu zajistit dostatečnou míru jistoty ohledně totožnosti hlasující osoby. Do popředí se proto dostávají nástroje jako elektronické podpisy, vícefaktorové ověřování či unikátní přístupové kódy. Zákon současně umožňuje, aby společenská smlouva stanovila konkrétní technické standardy, které musí být při výkonu práv dodrženy.

V praxi jsou tedy vedle klasické pošty používány tři hlavní elektronické varianty hlasování. První z nich je hlasování prostřednictvím běžné e-mailové služby. Vzhledem k nízké míře jistoty ohledně totožnosti odesílatele je však vhodné e-mailem odesílaný dokument opatřit kvalifikovaným elektronickým podpisem. Také je zde problematická důkazní situace ohledně doručování. Druhou, legislativně ukotvenou variantou je využití datové schránky, která proces ověření identity i doručení výrazně zjednodušuje. Třetí možností je využití specializovaných platforem. Pro ověření totožnosti je zde v praxi klíčová zejména bankovní identita.[6]

Využití efektivity hlasování per rollam prostřednictvím nástrojů uvedených výše komplikuje skutečnost, že v některých případech zákonodárce vyžaduje pro platnost hlasu úředně ověřený podpis. To nastává v situacích, kdy zákon vyžaduje, aby rozhodnutí valné hromady bylo osvědčeno veřejnou listinou.[7]

Významnou roli v tomto procesu hrají také internetové stránky korporace, které se z původně převážně marketingového nástroje postupně proměnily v jakousi digitální úřední desku. Povinnost uveřejňovat informace na webu neslouží pouze k oznámení konání valné hromady, ale také k distribuci podkladů a zveřejňování výsledků hlasování. Právě okamžik zveřejnění výsledků na internetových stránkách může být rozhodující pro běh lhůt, ve kterých se společníci mohou domáhat neplatnosti přijatých rozhodnutí.[8] Klíčovým prvkem pro individuální posouzení této problematiky je opět obsah společenské smlouvy.

Digitalizace korporátního rozhodování otevírá prostor pro vizionářské úvahy. Často skloňované téma nahrazování lidské práce umělou inteligencí nás přivádí k zásadní otázce, zda a do jaké míry dokáže umělá inteligence, konkrétně určitý agent, suplovat roli společníka v procesech, které jsou pro budoucnost korporace strategicky určující.

Pro tento účel si nejprve definujme, co takový agent je. Lze říci, že jde o cokoliv, co vnímá okolní prostředí prostřednictvím senzorů a ovlivňuje ho prostřednictvím akčních členů.[9] Jednoduše lze tyto pojmy ukázat na agentovi, jehož cílem je odeslat e-mail na základě určitých dat. Jako vnímání okolí si lze představit čtení digitálních dokumentů, jako akční člen poté samotné odeslání e-mailu. Dále v této eseji budeme pro tento koncept používat pojem „agent“.

První problém, který se zde naskytne, je fakt, že agent nemá právní osobnost. V tomto kontextu tedy nelze uvažovat o tom, že by se takový agent stal plnohodnotným společníkem. O čem ale již uvažovat lze, je situace, kdy jeden nebo více společníků či akcionářů na agenta rozhodovací pravomoc přenesou. A právě těmto scénářům se budeme věnovat dále.

Aby se agent mohl na rozhodnutí podílet, je třeba rozlišit dva možné scénáře, ve kterých by tak mohl činit. Prvním z nich je individuální vůle společníka, který tímto fakticky zajistí, aby se agent určitým způsobem podílel na jeho rozhodnutí. Zde ale opět narážíme na limit absence právní osobnosti u agenta, a proto můžeme rovnou vyloučit formální zastoupení na základě plné moci. Druhou variantou je pak možnost hlasování agenta přímo ve společenské smlouvě. Zde se jako hlavní limit jeví obecná zásada veřejného pořádku a dobrých mravů.

Při bližším pohledu na první variantu se nabízí více možností realizace v praxi. Tou nejjednodušší je ta, kdy se společník bude s agentem pouze radit a na základě jeho doporučení poté učiní rozhodnutí. Toto je ostatně model, který v businessovém prostředí funguje už řadu let. Příkladem může být systém Aladdin společnosti BlackRock, který analyzuje miliony datových bodů a simuluje rizika. Jeho výstupem jsou doporučení adresována lidem, kteří na jejich základě poté rozhodují. Ostatně samotné dokumenty společnosti BlackRock potvrzují, že systém Aladdin slouží jako analytický podklad pro rozhodování na valných hromadách.[10]

V tomto případě však nelze hovořit o automatizovaném rozhodování, a proto se dále zaměříme na možnost, jak by agent mohl po analýze relevantních informací učinit hlasování přímo sám. Jak již bylo řečeno výše, zplnomocnit non-subjekt k hlasování nelze.

A právě zde je vhodné vrátit se k institutu per rollam. Ten otevírá praktickou cestu, jak agentovi umožnit, aby již nebyl pouhým rádcem, ale automatizovaným systémem, který bude „sám“ hlasovat. Zvláště důležitý a pro automatizaci usnadňující je zákonem standardizovaná forma návrhu při hlasování na valné hromadě, tedy požadavek, aby návrh rozhodnutí byl formulován tak, aby s ním bylo možné bez dalšího vyjádřit jednoznačný souhlas či nesouhlas odpovědí „souhlasím“ či „nesouhlasím“.[11]

Podívejme se zpět na jednotlivé možnosti digitalizovaného hlasování per rollam. Hlasování agenta prostřednictvím e-mailu – včetně případného automatizovaného opatření dokumentu kvalifikovaným elektronickým podpisem – se nejeví jako zásadně problematické. U datových schránek je situace díky existenci oficiálního aplikačního rozhraní[12] obdobně jednoduchá. Komplikovanější situace může nastat u specializovaných portálů, kde se mohou objevit jednak technické problémy ve formě verifikace lidského uživatele, ale i právní komplikace v podobě explicitního zákazu automatizace v podmínkách užívání platformy. Právních limitů bez ohledu na zvolenou technickou metodu bude dále samozřejmě ještě velké množství, zde lze uvést například teoretický zákaz takového postupu ve společenské smlouvě.

Odhlédneme-li na chvíli od práva obchodních korporací a zamyslíme-li se obecně nad platností právního jednání, které za nás učinil agent, měly bychom dojít k závěru, že v souladu se zásadou legální licence, pokud jsme projevili vůli, aby za nás agent učinil právní jednání, mělo by být toto agentem učiněné právní jednaní platné. Příkladem ze zahraničí může být nedávný případ britského vývojáře, jehož agent dostal přístup k platební kartě a „zmocnění“, aby jeho jménem vstupoval do právních vztahů. Agent se v tomto případě, mimo jiné, rozhodl zakoupit online kurz za 60 tisíc Kč.[13] Dalším praktickým příkladem, kdy agent jménem osoby takto vstupuje do právních vztahů, je tzv. algoritmické obchodování, při kterém dochází k obchodování s finančními nástroji s omezeným lidským zásahem nebo bez něj.[14]

V právu obchodních korporací však narážíme na celou řadu úskalí. Hlavním z nich je otázka, zda takové převedení rozhodování nemůže být v rozporu s povinnostmi, které pro společníka vyplývají z principu péče řádného hospodáře, především pak z užšího principu loajality.[15]

Princip loajality zavazuje společníka chovat se ke korporaci čestně, aktivně přispívat k naplnění jejího účelu a zdržet se jakéhokoli jednání, které by jí mohlo škodit. Intenzita této povinnosti se liší podle typu společnosti. Tato zásada působí jednak na horizontální úrovni mezi společníky navzájem, jednak na úrovni vertikální mezi jednotlivými společníky a korporací.[16]

Je třeba poznamenat, že síla této zásady není ve všech případech stejná. Odvíjí se především od dvou faktorů. Zaprvé záleží na konkrétním typu korporace. Nejsilnější je u osobních společností, zatímco u kapitálových společností, zejména akciových, se soustředí především na její pasivní složku, tedy zákaz poškozování zájmů korporace. Zadruhé je určující míra toho, jak silně může společník svým hlasem ovlivnit rozhodnutí. Zatímco v případě malých korporací, kde má každý hlas typicky poměrně významnou váhu, je vyžadována vyšší míra loajality, u větších korporací s typicky velkým počtem akcionářů a menší individuální možností ovlivnit rozhodnutí je tato míra nižší. Samozřejmě bude ale vysoká míra loajality požadována i v případě společníka velké obchodní korporace, který disponuje velkým hlasovacím podílem a vice versa.[17]

Následkem porušení povinností vyplývajících z principu loajality může v tomto kontextu, mimo jiné, být vyslovení neplatnosti usnesení orgánu korporace či povinnost porušujícího společníka nahradit vzniklou újmu.[18]

Pokud tedy chceme posuzovat, jak může společník využít agenta k hlasování, musíme vždy zohlednit meze dané právě principem loajality, případně principem péče řádného hospodáře v širším smyslu. Abychom mohli posoudit, jak moc velkou kontrolu a přehled o rozhodování agenta má sám společník, a tedy jak moc si je jistý tím, že agent dokáže učinit rozhodnutí v souladu se zásadou loajality, musíme si agenty rozdělit do dvou kategorií.

První kategorií jsou transparentní agenti. Toto jsou algoritmy, u kterých člověk dokáže pochopit nejen to, jak fungují technicky, ale i proč udělaly konkrétní rozhodnutí. Typickým příkladem jsou agenti založení na pravidlech (podmínky typu if-else), rozhodovací stromy či symbolická regrese.

Druhou kategorií jsou tzv. černé skříňky. Jedná se o velmi složité systémy, jejichž vnitřní procesy jsou pro člověka neprůhledné. Rozumíme sice matematice v pozadí, ale operací je tak velké množství, že člověk nedokáže simulovat celý proces rozhodování. Zástupci této kategorie jsou například hluboké neuronové sítě či velké jazykové modely.[19]

V případě transparentních agentů si tedy společník může předem detailně prostudovat, jak se v konkrétních situacích agent rozhodne. Pokud tak učiní, nebo pokud agenta dokonce sám vyvine, lze dovodit, že prvek agenta při rozhodování sám o sobě není v rozporu s povinností loajality společníka, neboť agent bude vnímán spíše jako nástroj. Nevýhodou transparentních agentů je bohužel to, že nejsou zdaleka tak výkonní a univerzální jako „černé skříňky“. Vývoj a následná implementace transparentního agenta do komplexnějšího rozhodovacího procesu by v praxi byly velice náročné a spíše neefektivní.

Proto se dále musíme zabývat právě agenty, kteří jsou „černými skřínkami“. Ti jsou velmi výkonní a mají daleko obecnější použitelnost. Současný vývoj tedy ukazuje, že pokud se nějací agenti budou potenciálně v budoucnu podílet na rozhodování, budou to právě tito. Z našeho pohledu mají ale jeden zásadní problém, a to ten, že společník nemůže nikdy dopředu s jistotou říci, jak se agent rozhodne. Princip loajality vyžaduje, aby společník jednal vědomě v zájmu celku. Pokud ale společník netuší, proč agent hlasoval určitým způsobem, případně ani nedokáže předvídat, jak bude hlasovat, nerezignuje tímto na svou roli společníka korporace? Toto „nevědomé“ hlasování by tedy teoreticky mohlo být soudy interpretováno jako určitá lhostejnost k osudu společnosti, která je v rozporu s principem loajality.

Samotné využití „černých skřínek“ je tedy z technologického pohledu poměrně vybízivé, nicméně z pohledu práva je zde velká otázka, jak bude v praxi posuzováno. Proto je dobré se zamyslet, jakým způsobem lze zvýšit šanci na úspěch v případném soudním sporu. Nabízí se ještě jedno alternativní řešení, a to „obalit“[20] „černou skřínku“ druhým transparentním agentem, který bude filtrovat a usměrňovat obsah finálního rozhodnutí. Lze si to představit například jako kombinaci výkonného velkého jazykového modelu analyzujícího tisíce stran tržních dat, konkurence a finančních výkazů, jehož výstup následně dostane a evaluuje transparentní agent mající v sobě pevně naprogramovaná pravidla vycházející z korporátního práva a společenské smlouvy konkrétní korporace. Domnívám se, že tímto řešením se lze reálně přiblížit k naplnění principu loajality.

Vzhledem ke shora uvedenému tedy lze učinit dílčí závěr, a to ten, že u méně vlivných společníků by pravděpodobně využití „obalené černé skřínky“ k automatizovanému hlasování nemělo být z hlediska práva výrazně problematické. Naopak, v případě velkých společníků, jejichž vůle má na směřování korporace zásadní vliv, a je zde tedy vyžadován i zvýšený princip loajality, by soud mohl takové automatizované hlasování shledat neloajálním.

Zamyslíme-li se nad dalšími možnými limitujícími faktory, nesmíme zapomenout na vázanost společníka mlčenlivostí a ochranou obchodního tajemství. Faktem totiž je, že většina agentů, kteří jsou v praxi používáni, není uzavřenými systémy s plnou kontrolou nad tokem informací, ale nástroji, které pro své fungování vyžadují odesílání dat externím subjektům, čímž společník de facto ztrácí možnost kontrolovat šíření důvěrných informací. Konkrétněji řečeno, tito agenti, zejména velké jazykové modely, nejsou provozováni lokálně, nýbrž v cloudovém prostředí třetích stran. To ilustruje například kauza společnosti Samsung, která musela svým zaměstnancům zakázat používání některých velkých jazykových modelů poté, co vyšlo najevo, že inženýři do jednoho z těchto modelů vložili citlivý zdrojový kód a zápisy z interních porad, čímž tyto informace zpřístupnili třetí straně (provozovateli modelu) a potenciálně i dalším uživatelům tohoto modelu.[21]

Ustálená judikatura se v tomto ohledu vyjadřuje jasně. Ze zásady loajality vyvozuje, že společník nesmí zpřístupnit třetím osobám žádné informace, které se dozvěděl na základě svého postavení společníka. Také přiznává zástupci společníka právo k požadování interních důvěrných informací o společnosti za podmínky, že tento zástupce bude vázán stejnou mlčenlivostí jako sám společník.[22]

Vzhledem k tomu, že bez přístupu k informacím může agent jen těžko udělat správné informované rozhodnutí, musíme zapřemýšlet o způsobu, jak problém spojený s mlčenlivostí vyřešit. Nejpřímější variantou je zajistit, aby byl agent kompletně nasazen na infrastruktuře provozované samotným společníkem. Toto zpravidla v případě jednodušších agentů nebude zásadní problém. Například jeden z jazykových modelů[23] od společnosti Mistral je možné lokálně nasadit i na svůj osobní notebook. Ovšem i v případě tohoto modelu už je zapotřebí určitý výkonný hardware, zejména pak grafická karta.

V případě těch úplně nejpokročilejších modelů je ale problém s tím, že v praxi není možné je na vlastní infrastrukturu nasadit. Jednak z toho důvodu, že to jejich vývojáři neumožňují, jednak proto, že jejich nasazení a udržitelné provozování vyžaduje investice do vlastní infrastruktury v řádech milionů dolarů. Pokud se rozhodneme používat pro rozhodování „černé skřínky“, abychom co nejvíce maximalizovali šanci vyhovění principu loajality, budeme se muset snažit využívat vždy právě ty nejvýkonnější a nejméně chybující agenty. Proto musíme zvážit i druhou variantu, v níž budeme používat agenty nasazené na infrastruktuře velkých technologických společností. Zde musíme klást zvýšený důraz na obsah smluv uzavřených mezi námi a těmito společnostmi, zejména na to, aby na sebe tato společnost vzala závazek mlčenlivosti ohledně sdílených údajů. V praxi to znamená, že pokud jsme odkázáni na infrastrukturu velkých technologických společností, je zásadní rozlišovat mezi spotřebitelskými a firemními režimy těchto nástrojů, protože jen ty firemní v současné době obvykle nabízejí smluvní záruky izolace dat.[24]

Kromě mlčenlivosti nesmíme ale přehlédnout další úskalí jako je specifický režim rozhodování na valné hromadě, který opět plyne ze zásady loajality. Jako příklad zde lze poukázat na rozsudek Spolkového soudního dvora ve věci Girmes z roku 1995, který je občas citován i tuzemskými soudy.[25] Spolkový soudní dvůr dovodil, že když neexistuje rozumná alternativa k záchraně korporace, může vzniknout pozitivní povinnost hlasovat pro navržené opatření. Někteří společníci zde nehlasovali pro návrh z toho důvodu, že se jim pro ně zdál ekonomicky nevýhodný, nebo že zkrátka byl proti jejich zájmům.[26] A právě toto je klíčový aspekt plynoucí ze zásady loajality, nad kterým se musíme zamyslet. V praxi je totiž složité vyvinout a vytrénovat agenta, který bude mít „cit“, díky kterému dokáže vyvážit zájem společníka, v jehož prospěch by měl rozhodovat, a zájem korporace a ostatních společníků plynoucí ze zásady loajality. Odborně se tento problém nazývá problém sladění (alignment problem), který se zabývá kódováním určitých (zejména lidských) hodnot a cílů do agentů.[27]

Výše jsme si rozebrali scénáře, jak mohou jednotliví společníci automatizovat své rozhodovací procesy, teď se ale pojďme podívat ještě dál, a to na scénář, kdy agent působí přímo uvnitř valné hromady vedle společníků.

Pokud se podíváme do historie, tak již v roce 2014 došlo k pokusu dosáhnout něčeho podobného, když společnost Deep Knowledge Ventures se sídlem v Hongkongu „jmenovala“ do svého představenstva (tedy nikoliv jako člena valné hromady) algoritmus VITAL (Validating Investment Tool for Advancing Life Sciences). Algoritmus měl radě sloužit jako objektivní analytický nástroj, který na základě zpracování velkých dat předpovídal úspěšnost investic do biotechnologií a pomáhal činit rozhodnutí zbavená lidských emocí.[28]

Pokud na to ale nahlédneme z pohledu práva, nebylo to nic tak revolučního. Algoritmus VITAL totiž nebyl jmenován jako plnohodnotný člen s hlasovacím právem, ale spíše jako pozorovatel či poradce. Hlavním důvodem je skutečnost, že současné právní řády většiny zemí (včetně Hongkongu) stále vycházejí z principu, že členem orgánu společnosti může být pouze entita opatřená právní osobností. VITAL tedy nejspíš nebyl a ani nemohl být právně vázán fiduciárními povinnostmi (v kontextu českého práva povinnostmi plynoucími z principu péče řádného hospodáře, potažmo z principu loajality), které nesou osoby, přestože mu vedení Deep Knowledge Ventures dalo fakticky právo veta, kdy prohlásilo, že neschválí žádnou investici bez potvrzení algoritmem.[29]

Příkladem výše jsme se opět vrátili k problematice chybějící právní osobnosti, která nás bude nepochybně pronásledovat při každé otázce spojené s působením agenta ve valné hromadě. Proto se pojďme dále pokusit najít určitý průsečík mezi futuristickým vizionářstvím a reálnými právními limity. Z tohoto pohledu se zde nabízí teoreticky možné využití agenta, a to pro rozhodování v případě tzv. deadlocku.

Deadlock je patová situace, která v prostředí obchodních korporací nastává v okamžiku, kdy je společnost paralyzována neschopností společníků či akcionářů přijmout klíčové rozhodnutí. Typicky k němu dochází u subjektů se dvěma společníky s rovným padesátiprocentním podílem, kteří zastávají protichůdné postoje a žádný z nich není ochoten ustoupit. V takovém stavu pak valná hromada není schopna odhlasovat zásadní kroky, což v konečném důsledku ohrožuje samotnou existenci a provozuschopnost korporace.[30]

Nalezení východiska z patových situací spočívá především v prevenci prostřednictvím ukotvení případného řešení ve společenské smlouvě, případně v dohodě mezi společníky. Tato ujednání mohou obsahovat mechanismy jako nezávislého mediátora či znalce, případně radikálnější doložky typu „ruská ruleta“ či „texaská přestřelka“, které vedou k vynucenému odkupu podílu jednoho ze společníků za tržní cenu. V nejzazším případě, kdy jsou vztahy nenávratně ochromeny a žádný smluvní mechanismus nezafunguje, nezbývá než podat návrh na zrušení společnosti soudem s následnou likvidací.[31]

Dalo by se tedy říct, že role agenta, který má obrovský potenciál tento spor rychle a efektivně vyřešit, se zde přímo nabízí. Teoreticky by nás mohlo napadnout zkrátka mechanismus rozhodování pomocí agenta zakotvit přímo do společenské smlouvy. Ovšem předtím, než takto učiníme, se musíme zamyslet nad samotnými limity dispozitivnosti.

Strany si mohou ujednat práva a povinnosti podle vlastní vůle, a to jak odchylně od zákona, tak i v otázkách zákonem neupravených, pokud to zákon výslovně nezapovídá. Limitem zde je pak tzv. test kogentnosti, v rámci nějž se posuzuje, zda takové ujednání neodporuje dobrým mravům či veřejnému pořádku.[32] Dobré mravy jsou souhrnem společenských, mravních a kulturních norem, které jsou historicky stabilní, odrážejí vývojové tendence, jsou sdíleny většinou společnosti a mají povahu základních hodnot.[33] Veřejný pořádek pak lze definovat jako soubor základních pravidel, jejichž striktní dodržování je podle panujícího přesvědčení v daném prostředí nezbytnou podmínkou pro stabilitu státu a společnosti. Významné je, že s tím, jak se vyvíjí společnost, se vyvíjí i obsah těchto neurčitých pojmů. V korporátním právu je pak důležité speciálně nahlížet na zásadu kogentnosti postavení osob, kam spadá například zákonná úprava způsobu, jak je za právnickou osobu projevována vůle.[34]

Zákon v současné chvíli neobsahuje konkrétnější úpravu (ani zákaz) konceptu agenta v řešení patové situace. Domnívám se, že zakotvení mechanismu řešení patové situace pomocí agenta nemůže být v rozporu ani se zásadou kogentnosti postavení osob, neboť by jinak nebyla možná ani úprava v současné době již využívaných mechanismů pro řešení patové situace. Z těchto důvodů tedy musíme jeho přípustnost posuzovat primárně s ohledem na veřejný pořádek a dobré mravy. Zda by soudy mechanismus využívající agenta shledaly souladným s principy výše, není v současné chvíli jasné. Argumentem pro rozpor s veřejným pořádkem může být obava, že dojde, pro fungování společnosti, k příliš nebezpečné delegaci rozhodovací moci na stroj. Argumentem ve prospěch přípustnosti naopak může být snaha dosáhnout efektivního, daty řízeného, fungování korporace, jejímž základem je autonomie vůle společníků využít k řešení nástroj ve formě agenta. Jak již ale bylo řečeno, obsah veřejného pořádku a dobrých mravů se postupně s vývojem společnosti také vyvíjí, a proto lze předpokládat, že s rozmachem umělé inteligence, který se stále zrychluje, budou právě tyto mantinely interpretovány stále benevolentněji, aby právo nebránilo využívání moderních nástrojů, které mohou paradoxně zajistit vyšší míru objektivity a stability než tradiční lidské rozhodování. K této myšlence se ještě vrátíme v závěru eseje.

Pokud bychom chtěli maximalizovat šanci na právní akceptovatelnost takového mechanismu, nabízí se nám zde možnost zakotvit tento mechanismu nikoli ve společenské smlouvě, nýbrž v dohodě mezi společníky (shareholders‘ agreement), která je mnohem flexibilnější. Mechanismus by zde mohl být implementován analogicky s použitím nezávislého znalce pro vyřešení patové situace, kdy se společníci zavážou nechat si zpracovat znalecký posudek a poté učinit veškerá opatření (zejména hlasování), aby jeho navrhované řešení bylo přijato a patová situace vyřešena.[35] Namísto znalce by zde tedy byl agent, který by posudek zpracoval. Pokud by se však společník rozhodl nedodržet závazek hlasovat, který pro něj plyne z této dohody, nelze se jeho hlasu domáhat, neboť taková dohoda má čistě obligační charakter mezi stranami. Pro zajištění vymahatelnosti se do dohod mezi společníky proto dávají alespoň smluvní pokuty.[36] To ale zároveň řeší i jakékoliv pochybnosti o tom, zda vůli při hlasování projevil subjekt práva, neboť v tomto případě konečné hlasování na valné hromadě činí vždy společník.

Pokud se opět vrátíme k zásadě loajality, domnívám se, že zde nemůže být porušena. Ve chvíli, kdy dojde k patové situaci, existují dvě strany, přičemž agent se pouze přikloní k jedné z nich. Za předpokladu, že tyto dvě strany jednají v souladu se zásadou loajality, nemůže být ani jeden z jejich názorů s touto zásadou v rozporu. Pokud názor jedné ze stran není v souladu se zásadou loajality a agent se k tomuto názoru přikloní, odpovědnost by měla nést strana, která názor propagovala.

Důležité je také zmínit, že zde dle mého názoru nejde o „delegaci moci na stroj“, ale pouze k využití efektivního nástroje, neboť pokud by například došlo k patové situaci a dle společenské smlouvy či dohody mezi společníky by měl přijít na řadu agent a jeho rozhodnutí, mohou společníci, pokud dojdou k shodnému závěru, že nemožnost najít společné řešení nakonec nechtějí řešit pomocí agenta, změnit tyto dokumenty projevem své nové vůle tak, aby v nich už mechanismus agenta nefiguroval.

Právě technická a procesní specifikace agenta představuje poslední, avšak zásadní výzvu pro jeho praktickou aplikaci. Aby mohl být takový mechanismus vnímán jako legitimní, musí být ve společenské smlouvě či v dohodě mezi společníky precizně definována nejen samotná entita agenta, tedy například konkrétní verze velkého jazykového modelu či specifický algoritmus, ale především mantinely vstupních dat, ze kterých bude při analýze patové situace vycházet. Klíčovým aspektem zůstává eliminace rizika algoritmické předpojatosti (bias)[37], jež by mohla neúměrně zvýhodňovat většinového společníka nebo specifický typ investiční strategie na úkor dlouhodobé stability korporace.

Na závěr si můžeme položit filozoficko-právní otázku. Téměř ve všech částech této eseje se řešilo, do jaké míry je možné použít agenta k podílení se na rozhodování v korporacích, aby tímto nedošlo k porušení principu loajality. Vizionářský pohled nás však nutí zamyslet se nad tím, zda v budoucnu naopak nebude v rozporu se zásadou loajality, pokud by společník činil rozhodnutí bez zapojení umělé inteligence. Pokud totiž umělá inteligence dosáhne schopnosti analyzovat tržní data, rizika a právní souvislosti s přesností a rychlostí, která řádově převyšuje lidské kognitivní kapacity, a zároveň se podaří eliminovat některé její nedostatky jako například halucinování nebo již zmíněnou předpojatost, může se vědomé ignorování tohoto nástroje jevit jako hazard s osudem korporace.[38]

Tato esej zvítězila v letošním 26. ročníku Essay Competition pořádané ve spolupráci ELSA ČR a A&O Shearman.

[1] § 175 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů.

[2] § 418 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů.

[3] Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 8 Cmo 143/2021-64

[4] § 19 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

[5] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 14 Cmo 311/2024.

[6] ČECH, Pavel. Digitalizace korporátního práva: Efektivita versus rizika. ARROWS advokátní kancelář [online]. 7. 8. 2025. Dostupné z: https://arws.cz/novinky-v-arrows/digitalizace-korporatniho-prava

[7]CILEČEK, Filip. § 654 [Pravidla rozhodování per rollam]. In: ŠTENGLOVÁ, Ivana a kol. Zákon o obchodních korporacích: Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1175–1176.

[8] DĚDIČ, Jan a Jan LASÁK. Rozhodování per rollam v akciové společnosti. Jurisprudence. 2020. Dostupné také z: https://www.jurisprudence.cz/cz/casopis/rozhodovani-per-rollam-v-akciove-spolecnosti.dm-447.pdf

[9] BARTÁK, Roman. Umělá inteligence I [online]. Praha: Katedra teoretické informatiky a matematické logiky MFF UK. Dostupné z: https://ktiml.mff.cuni.cz/~bartak/ui/

[10] BLACKROCK. Climate and Decarbonization Stewardship Guidelines [online]. New York: BlackRock, Inc., Dostupné z: https://www.blackrock.com/corporate/literature/publication/climate-and-decarbonization-stewardship-guidelines.pdf

[11] ZVÁRA, Michael. § 175 [Rozhodování per rollam]. In: LOKAJÍČEK, Jan a kol. Zákon o obchodních korporacích: Vybraná ustanovení. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024.

[12] DIGITÁLNÍ A INFORMAČNÍ AGENTURA. Aplikační rozhraní [online]. Informační systém datových schránek. Dostupné z: https://info.mojedatovaschranka.cz/info/cs/74.html

[13] KUNERTOVÁ, Bohumila. Dal AI přístup ke své platební kartě, aby mu vydělávala. Přihlásila ho na kurz za 60 tisíc. Novinky.cz [online]. 29. 1. 2026. Dostupné z: https://www.novinky.cz/clanek/internet-a-pc-ai-dal-ai-pristup-ke-sve-platebni-karte-aby-mu-vydelavala-prihlasila-ho-na-kurz-za-60-tisic-40559997

[14] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU.

[15] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2695/2018.

[16] ČERNÁ, Stanislava, Ivana ŠTENGLOVÁ, Irena PELIKÁNOVÁ a kol. Právo obchodních korporací. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021, s. 135–163.

[17] MARŠÍČKOVÁ, Linda. Nejen statutární orgány musí být loajální. EPRAVO.CZ [online]. 12. 3. 2015.

[18] SVOBODA, Tomáš. Povinnost korporátní loajality. Advokátní deník [online]. 5. 2. 2026. Dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2026/02/05/povinnost-korporacni-loajality/

[19] TAMAJKA, Martin. Transparent models vs. Black-box models. KInIT – Kempelen Institute of Intelligent Technologies [online]. 21. 7. 2022 . Dostupné z: https://kinit.sk/transparent-models-vs-black-box-models/, WHALEN, Ryan. Defining legal technology and its implications. International Journal of Law and Information Technology. 2022, roč. 30, č. 1, s. 47–67. Dostupné také z: https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=4077404

[20] MACPHERSON, Jonathan. What if AI agents weren’t black boxes? LinkedIn [online]. 6. 1. 2026. Dostupné z: https://www.linkedin.com/pulse/what-ai-agents-werent-black-boxes-jonathan-macpherson-urote/

[21] RAY, Siladitya. Samsung Bans ChatGPT And Other Chatbots For Employees After Sensitive Code Leak. Forbes [online]. 2. 5. 2023. Dostupné z: https://www.forbes.com/sites/siladityaray/2023/05/02/samsung-bans-chatgpt-and-other-chatbots-for-employees-after-sensitive-code-leak/

[22] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2708/2018.

[23] MISTRAL AI TEAM. Announcing Mistral 7B [online]. Mistral.ai. Dostupné z: https://mistral.ai/news/announcing-mistral-7b

[24] GOOGLE CLOUD. Privacy and Generative AI on Google Cloud [online]. Google, 2024. Dostupné z: https://services.google.com/fh/files/misc/genai_privacy_google_cloud.pdf

[25] Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 3168/11.

[26] LUTTER, Marcus. Das Girmes-Urteil. JuristenZeitung. 1995. Dostupné také z: https://www.jstor.org/stable/20823211

[27] JI, Jiaming, Tianyi QIU, Boyuan CHEN a kol. AI Alignment: A Comprehensive Survey [online]. 2023. Dostupné z: https://arxiv.org/abs/2310.19852

[28] Algorithm appointed board director. BBC News [online]. 16. 5. 2014. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/technology-27426942

[29] KOLE, Alissa. A New Governance Paradigm is Necessary for AI-Powered Boards. Harvard Law School Forum on Corporate Governance [online]. 21. 4. 2024. Dostupné z: https://corpgov.law.harvard.edu/2024/04/21/a-new-governance-paradigm-is-necessary-for-ai-powered-boards/

[30] FISCHER, Kristián. Deadlock aneb patové situace nejen v kapitálových společnostech. Advokátní deník [online]. 8. 6. 2023. Dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2023/06/08/deadlock-aneb-patove-situace-nejen-v-kapitalovych-spolecnostech/

[31] NĚMEC, Robert. Deadlock neboli patová situace. PRK Partners [online]. 13. 7. 2021. Dostupné z: https://www.prkpartners.com/cs/blog/deadlock-neboli-patova-situace-rozhovor-s-partnerem-pkr-partners-robertem-nemcem

[32] ELIÁŠ, Karel. K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer, stav k 7. 1. 2019. Evidenční číslo: LIT138122CZ.

[33] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96.

[34] ŠUK, Petr. Kogentnost a dispozitivita korporátního práva – hledání hranic. Ad Notam. 2019, Dostupné také z: https://www.nkcr.cz/casopis-ad-notam/detail/39_748-kogentnost-a-dispozitivita-korporatniho-prava-hledani-hranic

[35] FISCHER, Kristián. Deadlock aneb patové situace nejen v kapitálových společnostech. Advokátní deník [online]. 8. 6. 2023. Dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2023/06/08/deadlock-aneb-patove-situace-nejen-v-kapitalovych-spolecnostech/

[36] SCHNEIDEROVÁ, Kristýna a Kateřina KONÍČKOVÁ. Co je SHA smlouva a proč je dobré ji mít? Právní prostor [online]. 1. 11. 2022. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/obchodni-pravo/co-je-sha-smlouva-proc-je-dobre-ji-mit

[37] HANNA, Matthew G., Liron PANTANOWITZ, Brian JACKSON, Octavia PALMER, Shyam VISWESWARAN, Joshua PANTANOWITZ, Mustafa DEEBAJAH a Hooman H. RASHIDI. Artificial Intelligence on the Board of Directors: A Framework for Strategic Decision-Making. Advanced Engineering Informatics [online]. Elsevier, březen 2025. Dostupné z: https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0893395224002667

[38] MÖSLEIN, Florian. Robots in the Boardroom: Artificial Intelligence and Corporate Law. Dostupné také z: https://ius.uzh.ch/dam/jcr:6bf69baa-c31b-4a06-a840-ab0a02a461a0/Moeslein_Robots%20in%20the%20Boardroom_Artificial%20Intelligence%20and%20Corporate%20Law.pdf