Nejvyšší kontrolní úřad jako garant transparentnosti veřejného hospodaření: kontrola veřejnoprávních médií a úvahy de lege ferenda (II. část)

Úvodem k druhé části

První část tohoto článku se věnovala ústavnímu zakotvení Nejvyššího kontrolního úřadu (dále jen „NKÚ“ nebo „Úřad“), povaze jeho nezávislosti a rozsahu kontrolní působnosti vymezené čl. 97 Ústavy. Zvláštní pozornost byla přitom věnována zásadnímu limitu jeho činnosti, totiž absenci exekutivních pravomocí: Úřad dokáže pochybení autoritativně zjistit a popsat, nemá však nástroje k vynucení nápravy, neboť jeho kontrolní závěry jsou primárně informativní a doporučující povahy.

Na vybraných kontrolních akcích – hospodaření Ministerstva obrany s nemovitým majetkem a obrněnou technikou, modernizace dálnice D1, výstavba dálnice D35 a souhrnná zpráva o investiční politice státu z června 2026 – bylo dále ukázáno, že zjištěné nedostatky nemají povahu ojedinělých excesů, ale opakovaného systémového selhání, na které veřejná správa dlouhodobě nedokáže reagovat.

Druhá část na tento závěr navazuje. Nejprve rozebírá aktuální legislativní vývoj z přelomu let 2025 a 2026, tedy ústavní novelu, která má kontrolní působnost NKÚ rozšířit na hospodaření České televize a Českého rozhlasu, a její souvislost se zrušením koncesionářských poplatků a s napojením veřejnoprávních médií přímo na státní rozpočet. Poté nabízí několik úvah de lege ferenda o žádoucí podobě právní úpravy a pokouší se roli Úřadu celkově zhodnotit.

Aktuální legislativní vývoj – kontrola veřejnoprávních médií jako průlom?

Nejvýznamnějším aktuálním tématem spojeným s NKÚ je probíhající legislativní proces směřující k rozšíření jeho kontrolní působnosti na hospodaření České televize a Českého rozhlasu. Ústavní rozšíření této pravomoci NKÚ navrhli senátoři poprvé již v květnu 2025, Poslanecká sněmovna jej však do říjnových voleb nestihla projednat. Senát proto novelu předložil znovu a v listopadu 2025 ji schválil hlasy 48 z 54 přítomných senátorů, k tomu senátor Smoljak připomněl, že novela byla přijata v souvislosti s letošním zvýšením televizních a rozhlasových poplatků, (které chce ale nynější vládní koalice paradoxně zrušit).[2] Současně ale vládní koalice ANO, SPD a Motoristů si zavedení kontroly NKÚ nad veřejnoprávními médii zahrnula dokonce do programového prohlášení. [3]

Nové znění Ústavy by mělo znít takto: *„*Nejvyšší kontrolní úřad dále vykonává kontrolu hospodaření právnických osob zřízených zákonem poskytujících veřejnou službu v oblasti televizního a rozhlasového vysílání.“[4]

Sněmovna novelu v prvním čtení sice podpořila a přikázala ji výborům, původní deklarovaná shoda se však během projednávání začala rychle rozpadat. Samotná myšlenka nezávislého auditu totiž tvrdě narazila na paralelní politický spor o budoucnost koncesionářských poplatků a celkový model financování médií veřejné služby. Zatímco koalice argumentuje nutností rozkrýt údajné nepravosti a odmítá řešit financování ČT a ČRo bez předchozí kontroly NKÚ, opozice začala bít na poplach. Varovala, že se z původně neutrálního požadavku na transparentnost stala zástěrka pro politický nátlak, jehož skutečným cílem je zpochybnit hospodaření obou stanic a připravit půdu pro jejich finanční podrobení.[5]

Předloha má kontrolnímu Úřadu svěřit prověřování hospodaření právnických osob, které zřizuje zákon a které poskytují veřejnou službu v televizním a rozhlasovém vysílání. Jde přitom o průlom historického dosahu, ČT a ČRo dosud nejsou kontrolovány nezávislým orgánem – mají jen vnitřní kontrolu, a NKÚ je dosud kontrolovat nemůže.

Během jara 2026 nabral legislativní proces na jisté dynamice. Na konci dubna 2026 podpořil ústavní novelu sněmovní kontrolní a mediální výbor, čímž předloha hladce zamířila do druhého čtení. Výbory přitom odmítly pozměňovací návrhy části opozice (např. Pirátů), které by působnost Úřadu rovnou rozšířily i na další polostátní firmy. Zvítězil argument předkladatelů, že by takto široký zásah mohl zablokovat schválení současného kompromisně vyjednaného znění.[6]

Tento rychlý posun zároveň vyvolal odborné obavy z ohrožení svobody projevu. Z odpovědí NKÚ na informační žádosti z první poloviny roku 2026 totiž vyplynulo, že Úřad zatím nedisponuje žádnou specifickou metodikou ani testem proporcionality pro kontrolu subjektů, jejichž činnost – tedy redakční a programová nezávislost – je chráněna Ústavou. Hodlá tak při kontrolách uplatňovat svá standardní kritéria účelnosti, hospodárnosti a efektivity.[7] [8]

Zcela nový rozměr pak úsilí o kontrolu získalo v polovině června 2026. Vláda schválila mediální novelu, která ruší koncesionářské poplatky a veřejnoprávní média napojuje přímo na státní rozpočet se znatelně sníženým objemem financí. Ruku v ruce s tímto zásahem kabinet podpořil poslanecký návrh novely samotného zákona o NKÚ, která slouží jako nezbytný prováděcí předpis k ústavní změně, aby mohly audity reálně začít.[9]

Ačkoliv by samotné převedení financování na státní rozpočet zdánlivě umožnilo NKÚ částečnou kontrolu i bez zásahu do Ústavy, projednávaná ústavní novela zůstává (pravděpodobně) stále důležitá. Bez ní by totiž Úřad mohl prověřovat pouze to, jak média nakládají se státní dotací s ohledem na čl. 97 odst. 1 Ústavy. Ústavní změna jim naopak „rozváže ruce“ ke kontrole instituce jako celku, včetně nakládání s vlastním majetkem či příjmy z komerční a jiné činnosti.

Z širšího pohledu je ale současný vývoj dvousečnou zbraní. Na jedné straně platí, že instituce hospodařící s miliardami z veřejných zdrojů by měly podléhat nezávislé vnější kontrole – koneckonců ověřená transparentnost může veřejnoprávním médiím dlouhodobě spíše prospět a odzbrojit jejich kritiky. Na straně druhé je však do jisté míry alarmující kontext celého procesu. Kombinace skokového zrušení koncesionářských poplatků, naopak přímého napojení na státní rozpočet a zavedení kontroly Úřadem, který zdá se, že na určitá specifika mediálního prostředí není metodicky připraven, budí oprávněné podezření, že primárním cílem není péče o hospodárnost, ale vytvoření trvalého politického tlaku. Skutečným prubířským kamenem ústavní změny tak nebude samotné hlasování, ale až první kontrolní závěr NKÚ a to, zda auditoři dokážou oddělit „nehospodárnost“ od legitimních nákladů na kvalitní, a tudíž nutně drahou, nezávislou žurnalistiku.

Krátké úvahy de lege ferenda

Kontrolní praxe NKÚ i aktuálního legislativního vývoje otevírá prostor pro několik konkrétních úvah o žádoucích změnách právní úpravy. Nejzásadnějším krokem by bylo rozšíření čl. 97 Ústavy tak, aby NKÚ mohl kontrolovat hospodaření územních samosprávných celků v jejich samostatné působnosti a hospodaření právnických osob s rozhodující majetkovou účastí státu nebo územních samosprávných celků. Takovéto rozšíření by odpovídalo čl. 18 odst. 3 Limské deklarace, podle níž by auditu mělo podléhat veškeré nakládání s veřejnými prostředky.[10]

Aniž by byl narušen primárně doporučující charakter závěrů NKÚ, bylo by vhodné zákonem zakotvit povinnost kontrolovaných subjektů přijmout v přiměřené lhůtě měřitelný plán nápravných opatření a pravidelně o jeho plnění informovat NKÚ. Závažná a opakovaná negativní zjištění by mohla být zákonem stanovena jako přímý podnět pro zahájení správního řízení ze strany nadřízených orgánů, čímž by se výrazně zvýšila faktická váha kontrolních závěrů bez nutnosti přiznávat NKÚ přímé sankční pravomoci.

Bohužel veřejná správa jako taková v ČR čelí fragmentovanému systému kontroly, kde vedle NKÚ působí finanční úřady, krajské úřady, ministerstva i orgány EU. Tato roztříštěnost vede k duplicitám ale i k mezerám v kontrolním pokrytí. Žádoucím jevem by bylo zákonem stanovit mechanismy koordinace kontrol a sdílení informací mezi těmito subjekty, přičemž NKÚ by mohl plnit roli jistého koordinátora metodiky v oblastech, kde dochází k překrývání působností.

Závěrem

NKÚ plní v českém ústavním systému nezastupitelnou roli. Jeho síla nespočívá v exekutivní moci, ale v jisté institucionální autoritě – vnáší světlo do hospodaření státu a odhaluje, že chronicky špatné plánování či ignorování chyb nejsou jen ojedinělá selhání, ale strukturální problém celé veřejné správy.

K jeho komplexní nápravě je však nutná legislativní odvaha, která by z doporučení NKÚ učinila (nejenom) závazné impulsy ke změně. Místo toho se však NKÚ bohužel příliš často stává spíše obětí a rukojmím parlamentních půtek. Politici jeho zjištění využívají zcela selektivně, kontrolní zprávy slouží jako levná munice, ale jakmile je třeba odpracovat skutečnou nápravu, zájem zákonodárců rychle opadá. Tohoto jevu jsme si mohli (bohužel) povšimnout v posledních desetiletích. Tento alibismus degraduje instituci na pouhý nástroj politického boje, což zdá se hrubě popírá jeho ústavní smysl.

Probíhající spory o kontrolu veřejnoprávních médií či zprávy o selhání státních investic ukazují, že postavení NKÚ je vysoce aktuálním tématem. Domnívám se, že pokud však Parlament nepřestane vnímat Úřad pouze jako hromosvod politické kritiky a zdroj kompromitujících materiálů a nezačne jej považovat za respektovaného partnera při reformě kontroly hospodaření, zůstane jeho potenciál nadále nevyužit. Symptomatické je přitom to, do jaké role je nyní NKÚ tlačen právě v kauze veřejnoprávních médií – Úřad zde vystupuje spíše jako oběť celého procesu než jako jeho skutečný aktér, neboť jeho jméno a autorita slouží jako politická záštita pro zásadní změnu financování médií, jejíž důsledky bude muset ustát až zpětně, a to navíc (zdá se) bez metodiky pro kontrolu subjektů chráněných ústavní svobodou projevu.

NKÚ se tak nyní paradoxně ocitá v pozici garanta nezávislosti dřív, než mu k tomu Parlament vůbec dovybavil nástroje – a skutečným testem jeho nového postavení nebude legislativní proces samotný, ale až první kontrolní závěr, který ukáže, zda dokáže tuto roli obhájit, nebo zda se i on stane jen další kapitolou v dlouhé historii nedotažených reforem. 

---

[1] Článek vychází z diplomové práce autora na téma „Nejvyšší kontrolní úřad a jeho role v návaznosti na transparentnost hospodaření veřejné správy“, z roku 2025 obhájené na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Text je publikován ve dvou částech; toto je část druhá, navazující na část první.

[2] ČTK. Senát znovu navrhl právo úřadu prověřovat hospodaření ČT a ČRo. 26. listopadu 2025 [cit. 1. července 2026]. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-senat-znovu-navrhnul-pravo-uradu-proverovat-hospodareni-ct-a-cro-292562.

[3] Programové prohlášení vlády ČR, bod 14. Dostupné z: https://vlada.gov.cz/cz/vlada/programove-prohlaseni/programove-prohlaseni-vlady-224629/.

[4] Senátní návrh ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

[5] STEIN, Dominik.  *Shoda se rozpadá. Kontrola hospodaření ČT a ČRo ze strany NKÚ naráží na spor o poplatcích.*  25. března 2026 [cit. 1. července 2026]. Dostupné z: https://m.echo24.cz/a/HSDQ6/ceska-televize-rozhlas-verejnopravni-media-nku-hospodareni-kontrola-senat-snemovna-ustavni-novela-poplatky.

[6] RESPEKT. Kontrolní výbor podpořil ústavní pravomoc NKÚ dohlížet na televizi a rozhlas. Respekt.cz, 29. dubna 2026 [cit. 1. července 2026]. Dostupné z: https://www.respekt.cz/informacni-servis/kontrolni-vybor-podporil-ustavni-pravomoc-nku-dohlizet-na-televizi-a-rozhlas-2026-04-29-11-31.

[7] Jinak známy i jako principy tzv. 3E – ang. effectiveness, efficiency a economics.

[8] NKÚ. Poskytnuté informace dle zákona č. 106/1999 Sb. – Metodiky kontrol hospodaření České televize a Českého rozhlasu. NKU.cz, [cit. 1. července 2026]. Dostupné z: https://www.nku.cz/cz/otevreny-urad/poskytovani-informaci/poskytnute-informace-dle-zak-106/metodiky-kontrol-hospodareni-ceske-televize-a-ceskeho-rozhlasu-id15455/.

[9] VAŠÍNOVÁ, Jolana. Vláda schválila novelu, která ruší poplatky za veřejnoprávní média. ct24.cz, 15. června 2026 [cit. 1. července 2026]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/vlada-bude-jednat-o-zruseni-televiznich-a-rozhlasovych-poplatku-374579.

[10] Je samozřejmě otázkou, jestli je toto „kritérium“ v našich podmínkách vůbec možné někdy naplnit, případně se k tomu alespoň dílčími kroky přiblížit.