Informační databáze o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele

Jedná se o informační databázi, prostřednictvím níž se mohou podnikatelé – v dikci zákona „prodávající“ –, kterým vůči spotřebitelům vznikají pohledávky z úvěrů nebo jiné pohledávky na dlouhodobé nebo opětovné plnění, vzájemně informovat o identifikačních údajích spotřebitelů a o záležitostech, které vypovídají o bonitě, platební morálce a důvěryhodnosti spotřebitelů. Pro vzájemné informování a zpracování osobních údajů v registru přitom zásadně není zapotřebí souhlasu spotřebitele.

Byť je v § 20z odst. 1 uvedeno, že zřízení registru je „v zájmu prodávajících i spotřebitelů“, jde primárně o hospodářské zájmy podnikatelů. Registr přitom částečně kopíruje stávající registry (mezi jinými Bankovní registr klientských informací (BRKI) a Nebankovní registr klientských informací (NRKI)). Ale vedle existujícího, zběsilého shromažďování údajů prostřednictvím internetových gigantů jako Google, Facebook nebo Amazon legalizuje i vytvoření ryze českého registru spotřebitelů. Zákonodárce tímto prokázal ochraně spotřebitelů medvědí službu, neboť možnost výměny informací mezi prodávajícími je příliš rozsáhlá.

Zákon vychází z principu, že spotřebitel nemusí souhlasit se zpracováním svých osobních údajů. Spotřebiteli zůstává pouze právo podat ve vymezených případech námitku, ale to až poté, kdy jeho údaje již byly použity a on se o tom následně dozvěděl.

Důvodem pro zavedení tohoto registru je potřeba předejít podvodům ze strany spotřebitelů a pomoci podnikatelům posoudit solventnost (bonitu), platební morálku a spolehlivost spotřebitele, a to i pomocí vytvořených modelů, které vyhodnotí pravděpodobnost podvodného jednání anebo schopnost a ochotu spotřebitele splnit jeho smluvní závazky (§§ 20z odst. 2).

Zpracování údajů o spotřebiteli je v zásadě omezeno na dobu tří let. Po uplynutí této lhůty je však jejich použití a uložení v anonymizované formě možné bez omezení (§ 20z odst. 11). O funkčnosti této „anonymizace“ lze však důvodně pochybovat.

Je třeba doplnit, že se musí ještě prověřit soulad tohoto registru s právem na ochranu osobních údajů, obzvláště by bylo dobré zohlednit i expertízu Úřadu na ochranu osobních údajů. Ve výsledku však s sebou novela nese určitou pachuť: zákonodárce buďto neví, co dělá, anebo v případě, že ví, nabízí se dále otázka, proč to dělá. Každopádně, s ochranou práv spotřebitelů nemá tento registr nic společného.

Zdroj: BNT journal

Kontakt na autora: stephan.heidenhain@bnt.eu