Pět otázek pro Danu Ondrejovou

Zůstaly některé oblasti závazkového práva takříkajíc nedotčeny rekodifikací?

Některé oblasti závazkového práva doznaly zcela zásadních změn (např. zajišťovací převod práva, započtení, darovací smlouva), jiné menších či zanedbatelných (např. ručení). Některé instituty závazkového práva byly převzaty ze staré právní úpravy téměř doslovně (například finanční, dříve bankovní, záruka), u jiných došlo ke spojení dřívější občanskoprávní a obchodněprávní úpravy (např. smluvní pokuta, uznání dluhu), další byly dříve toliko judikovány a dnes jsou výslovně zakotveny v zákoně (např. předsmluvní odpovědnost). Řada institutů je zcela nových (ve vztahu k předchozí právní úpravě) – např. neúměrné zkrácení, lichva, závdavek, obchodní potvrzovací dopis, postoupení smlouvy, převzetí majetku a řada dalších.

Když to shrnu, prakticky ve všech oblastech závazkového práva k nějakým změnám došlo – u některých k výraznějším, u některých spíše k formulačním či zanedbatelným. Vzhledem k tomu, že v oblasti obecné části závazkového práva, která se aplikuje při uzavírání smluvních typů i inominátních smluv, došlo ke změnám zásadnějším, lze zjednodušeně konstatovat, že změny zasáhly de facto všechny oblasti závazkového práva.

Nový zákoník klade velký důraz na ochranu slabší strany. Mohou se do tohoto postavení dostat veřejné subjekty?

Veřejnost má za to, že slabší smluvní stranou (viz § 433 odst. 1 OZ) může být toliko spotřebitel. Tak tomu však není. Slabší smluvní stranou může být také podnikatel (včetně obchodní společnosti či družstva), spolek, obec či kraj (ve výjimečných případech také stát). Rozhodující je, jaké je jeho faktické postavení při kontraktaci (ekonomická nerovnováha, právní vzdělání, zkušenosti apod.). Slabší smluvní stranou bude veřejný subjekt například v situaci, kdy nebude moci žádným způsobem ovlivnit obsah smlouvy či celý kontraktační proces (typicky se silným podnikatelem v případě uzavírání tzv. adhezní smlouvy, tím spíše za situace, kdy například malá obec nebude mít na výběr mezi více smluvními partnery). Bude-li veřejný subjekt označen za slabší smluvní stranu, přinese mu to řadu zvýhodnění – například nesmí být v její neprospěch sjednána kratší nebo delší promlčecí lhůta, nemůže být limitována na právu na náhradu škody, v případě uzavření tzv. adhezní smlouvy je chráněna proti různým druhům ustanovení včetně nezbytnosti být seznámena s významem doložky včleňující obchodní podmínky apod.

Obsahoval zákoník po vstupu v platnost v oblasti závazkového práva nějaké zásadnější mezery?

Občanský zákoník obsahoval mezery nejen po jeho vstupu v platnost, ale také v účinnost a prakticky dodnes, neboť zatím nebyl zasažen žádnou novelizací. Oblastí, kde jsou v oblasti závazkového práva v občanském zákoníku nedostatky, je více než dost. Řada z nich je řešitelná výkladem (například záměna slov „dárce“ a „obdarovaný“ v § 2072 odst. 2 OZ nebo kolize mezi § 1878/2 a § 1994 věty druhé OZ), na řadu z nich se snaží nalézt odpovědi komentáře (bohužel není výjimkou, že zcela odlišné v rámci jedné komentářové řady, tím spíše v různých nakladatelstvích – typicky otázky, zda je zastoupení statutárním orgánem obchodní společnosti zastoupením zákonným či smluvním nebo otázka přechodných ustanovení) či jiná odborná literatura a na řadu z nich bude muset odpovědět až judikatura. Výlučně těmto problémovým otázkám se věnují jednodenní odborné semináře, takže málo problémů v oblasti závazkového práva opravdu není.

Podařilo se případně alespoň nejpalčivější problémy již vyřešit judikaturou?

Většina otázek týkajících se (nového) občanského zákoníku je v současné době řešena tzv. nižšími soudy, jejichž rozhodnutí nemají zásadní právní význam. Nejvyšší soud neměl doposud mnoho příležitostí vyjádřit se k těm otázkám, které „trápí“ oblast závazkového práva.

Prvním stěžejním rozhodnutím Nejvyššího soudu v této oblasti bylo rozhodnutí, kde Nejvyšší soud vyložil § 441 odst. 2 OZ tak, že ačkoliv zákon stanoví, že je-li pro právní jednání vyžadována zvláštní forma, musí být i plná moc udělena v takové formě, nezakládá nedodržení této formy (zde se jednalo o právní jednání ve formě veřejné listiny a plná moc byla udělena pouze s úředně ověřeným podpisem) automaticky neplatnost takto udělené plné moci.

Očekáváte v souvislosti s vytvářením nové judikatury výraznější změny u závazkového práva?

To bude záležet na přístupu soudů – tedy s jak moc překvapivou judikaturou přijdou.