Ochrana embrya a plodu v trestním a občanském právu

Úvod

Embryo a plod můžeme primárně chápat jako označení pro dvě časově oddělená a na sebe navazující vývojová stádia člověka v době od početí do porodu. Na první pohled jednoduché vymezení s sebou ovšem přináší řadu doposud nezodpovězených otázek, které se týkají rovněž určení právního statusu člověka před narozením, který je pro tyto účely často souhrnně označován jako nenarozené dítě nebo nasciturus (zejména oblast občanského práva). Toto praktické označení však s sebou může přinášet výkladové problémy za situace, kdy má výslovné odlišení embrya a plodu nejen biologický, ale také (právně) regulativní význam.

Mým záměrem bude ukázat, že se stejným problémem se setkáme rovněž v České republice, kde je nutné chápat právní postavení embrya a plodu do značné míry izolovaně, a to nejen při zohlednění rozdílnosti jejich povahy a stádia biologického vývoje, ale také právní oblasti, ve které se při interpretaci a aplikaci právních norem pohybujeme. V této souvislosti se při vymezení právního statusu člověka před narozením, respektive možností jeho právní ochrany, zaměřím zejména na oblast trestního a občanského práva. Reflektovat však budu rovněž některé zvláštní právní předpisy, na které je obecnou právní úpravou odkazováno.

1. Ústavněprávní východiska

Přestože se budu v tomto článku zabývat veřejnoprávní a soukromoprávní ochranou embrya a plodu, není možné opomenout ústavněprávní východiska, která závazně určují, kdo je a není osobou, tedy nositelem lidských práv. Již v úvodu jsem naznačil, že ve vztahu k člověku před narozením neexistuje na tuto otázku jednoduchá odpověď, kterou bychom dovodili prostým jazykovým výkladem jednoho ustanovení zákona. Zcela zásadní roli však nepochybně sehrává vymezení nositelů práva na život. Svojí povahou se totiž jedná o jedno z nejdůležitějších práv, které zajišťuje přežití člověka a stává se tak nutnou podmínkou pro garanci a ochranu dalších lidských práv a základních svobod. Vedle lidské důstojnosti je proto můžeme považovat za východisko moderního systému lidskoprávní ochrany.[1]

V českém právním řádu je právo na život vymezeno v čl. 6 odst. 1 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“), ve kterém je stanoveno, že: „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.“ V rámci současného právního diskurzu se v zásadě nesetkáme s názory, které by z pozitivněprávního hlediska zpochybňovaly status právního subjektu fyzických osob od narození až do smrti.[2] Výjimkou nejsou ani případy osob v kómatu či takových, které jsou v důsledku těžké nemoci či poúrazového stavu odkázány na intenzivní péči zdravotnického personálu nebo technologie, které nahrazují funkci některých životně důležitých orgánů. Ohledně právního postavení embrya a plodu, mezi kterými Listina nerozlišuje, však doposud panují nejasnosti.

Není totiž jasné, zda bylo záměrem ústavodárce vztáhnout čl. 6 odst. 1 věty první také na období prenatálního vývoje, a to kvůli nejasnému vymezení okruhu oprávněných subjektů.[3] Řešení nám neposkytuje ani druhá věta citovaného ustanovení, protože není jasné, zda se jedná o výslovné vztažení práva na život rovněž na jednotlivce před narozením, nebo pouhý morální apel k ochraně začínajícího života jako ústavní hodnoty.[4]

p.p1 { margin: 0.0px 0.0px 0.0px 0.0px; font: 11.0px Helvetica } span.s1 { font: 7.0px Helvetica }