Menu

Články

Obtížně prokazatelná výše škody a určení výše škody úvahou soudu

ČlánkyObčanské právoMichal Jakoubek07.04.2020
Michal Jakoubek07.04.2020

Tématem tohoto článku je obecný rozbor situace, kdy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu není v silách žalobce přesně vyčíslit náhradu škody (skutečné škody či ušlého zisku) vzniklé v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného a s tím související povinnost soudů stanovit v takovém případě výši škody úvahou, jakož i nemožnost zatížit žalobce nesplnitelným důkazním břemenem, to vše s využitím závěrů vyplývajících z judikatury Ústavního soudu.

Byť se níže rozebírané nálezy Ústavního soudu týkají problematiky náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, vyplývají z nich obecné právní názory, které jsou obdobně použitelné na „obecnou“ náhradu škody, přičemž vzhledem k aktuální situaci a předpokládaným sporům o náhradu škody dle krizového zákona (a problémům s tím spojeným) je toto téma více než aktuální.   

Pro úspěšné uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody, ať už škody skutečné či ušlého zisku, je nezbytné, vzhledem k příslušným ustanovením občanského zákoníku[1], aby poškozený v řízení před soudem tvrdil a prokázal skutečnosti, ze kterých vyplývá, že se škůdce (žalovaný) dopustil protiprávního jednání (zejména porušením dobrých mravů, porušením zákona nebo smluvní povinnosti), že na straně poškozeného došlo ke vzniku škody a že tato škoda vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce (v případě subjektivní odpovědnosti za škodu rovněž zavinění škůdce, které se však v zásadě předpokládá). V praxi však může nastat, a často také nastává, situace, kdy žalobce přednese soudu taková skutková tvrzení a předloží takové důkazy k jejich prokázání, z nichž vyplývá naplnění předpokladů vzniku práva na náhradu škody, nicméně konkrétní skutkové okolnosti případu brání žalobci v přesném vyčíslení výše vzniklé škody. Nezřídka se pak stává, že žaloba žalobce je v takovém případě zamítnuta z důvodu neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního ohledně vzniku škody a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalovaného. Takovou situací se ve svém nedávném nálezu II. ÚS 141/19 ze dne 17. 1. 2020 zabýval rovněž Ústavní soud České republiky, přičemž s odkazem na svou dřívější judikaturu, kterou dále rozvinul a prohloubil, dospěl k závěru, že žalobci nelze upřít právo na náhradu škody toliko z důvodu, že prokázání přesné výše vzniklé škody je obtížné.

V daném případě se žalobce proti České republice domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu, jenž spočíval v (nesprávném) přerušení katastrálního řízení (z důvodu probíhajícího řízení o neplatnost vkladové listiny), následkem čehož trvalo katastrální řízení téměř 8 let. Žalobce se domáhal náhrady ušlého zisku, který mu měl vzniknout tím, že po dobu trvání katastrálního řízení nemohl předmětnou nemovitost pronajímat. Obecné soudy žalobu zamítly, a to zejména z toho důvodu, že žalobce neprokázal, že měl v úmyslu v době uzavírání kupní smlouvy nemovitost skutečně pronajímat, jakož ani to, že bylo reálné nemovitost pronajmout za jím tvrzenou cenu (ohledně této skutečnosti obecné soudy požadovaly předložení důkazu nájemní smlouvou, uzavřenou s konkrétním nájemcem připraveným takové nájemné hradit – žalobce předkládal znalecký posudek na obvyklé nájemné).

Ústavní soud s odkazem na svou dřívější judikaturu, zejména pak nález II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 dospěl k závěru, že nemožnost prokázat přesnou výši vzniklé škody nesmí bránit vzniku odpovědnostního vztahu, přičemž v situaci, kdy je prokázáno, že škoda vznikla, nicméně žalobce není schopen přesně určit a prokázat její výši, nemohou obecné soudy rozhodnout, že mu proto škoda nebude vůbec nahrazena nebo že mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou není příčinná souvislost. Ohledně otázky příčinné souvislosti pak stojí za pozornost již zmiňovaný nález Ústavního soudu ve věci II. ÚS 1430/13, ve kterém Ústavní soud (mimo jiné) nabádá ke striktnímu odlišování dvou podmínek vzniku odpovědnosti za škodu, a to právě příčinné souvislosti a škody jako takové a dospívá k závěru, že skutečnost, že nelze přesně určit a prokázat vznik škody automaticky neznamená, že mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou není příčinná souvislost, jinými slovy, absence najisto postavené výše škody nebrání soudům učinit závěr, že je dána příčinná souvislost mezi „nějakou“ škodou a protiprávním jednáním škůdce[2]. Podstatný je rovněž názor Ústavního soudu vyslovený v posledně zmíněném nálezu, dle kterého není možno (prokázané) protiprávní jednání škůdce klást k tíži poškozeného v tom případě, kdy nemožnost či obtížnost prokázat přesnou výši vzniklé škody pramení právě z onoho protiprávního jednání škůdce, jehož následkem měla škoda vzniknout[3] (typicky u ušlého zisku, kdy škůdce svým jednáním zmaří uzavření nějaké smlouvy a není proto možné najisto postavit, jaký by byl v konkrétním případě zisk z takového zmařeného obchodu).

Ústavní soud tedy v rozebíraném nálezu II. ÚS 141/19 nabádá soudy k tomu, aby v obdobných případech určovaly výši vzniklé škody podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu, přičemž musí vycházet z obvyklého běhu událostí a zejména se nesmějí dopouštět formalistického výkladu a kladení nesplnitelného důkazního břemene. V tomto směru pak Ústavní soud dále připomněl, že možnost prokázat určitou skutečnost nemůže být vázána výhradně na nějaký konkrétní důkazní prostředek, neboť obecně platí, že důkazním prostředkem může být jakýkoliv prostředek, jímž lze zjistit stav věci.

Apel Ústavního soudu na určování výše škody úvahou soudu má hmotněprávní podklad v ust. § 2955 občanského zákoníku[4], dle kterého platí, že při nemožnosti určení přesné výše škody má být výše škody určena úvahou soudu. Taková úvaha soudu však samozřejmě nemůže být libovolná, nýbrž musí mít racionální podklad ve skutečnostech zjištěných dokazováním a musí být splněny předpoklady možnosti užití uvážení. Aby soud mohl určit výši škody úvahou, musí být zejména prokázány všechny předpoklady vzniku odpovědnosti škůdce za škodu[5] (včetně škody, jejíž výše však může být nejistá[6]), neboť soud může rozhodovat toliko o výši nároku, nikoliv o jeho základu[7].

Ohledně způsobu určení výše škody pak předmětné ustanovení (shodně i Ústavní soud) požaduje po soudech spravedlivé uvážení jednotlivých okolností případu. Zákon tedy poskytuje soudu relativně širokou a neomezenou možnost zvažování jednotlivých okolností případu, nicméně při takové činnosti musí být vždy zachován požadavek rovnosti, legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování a rozhodnutí soudu musí být náležitě odůvodněno. Doktrínou je pak dovozováno[8], že základní okolností, kterou by měly soudy brát v potaz, je míra pravděpodobnosti vzniku škody. Výše přiznané náhrady škody by tedy měla vycházet ze skutečností zjištěných dokazováním, z nichž vyplyne, jaká výše škody je nejvíce pravděpodobná. Ze zjištěných skutečností budou často vyplývat určité mantinely, v nichž by se měla úvaha soudu pohybovat. Subjektivní okolnosti na straně škůdce či poškozeného by naopak neměly být pro účely ust. § 2955 občanského zákoníku zohledňovány[9] (což však nevylučuje aplikaci ust. § 2953 občanského zákoníku). Předmětné ustanovení je tedy nutno chápat jako snížení míry důkazu ohledně výše vzniklé škody, kdy soud dle tohoto ustanovení určí takovou výši škody, která je ze zjištěných okolností pravděpodobná, aniž by výše škody byla spolehlivě zjištěna, resp. zjištěna bez rozumných pochybností[10].

Závěrem lze tedy uvést, že soudy by se při rozhodování sporů o náhradu škody neměly dopouštět přepjatého formalismu a zamítat žaloby toliko z toho důvodu, že se žalobci nepodaří prokázat přesnou výši vzniklé škody, ačkoliv dostatečně prokázal naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, nýbrž by v takovém případě měly postupovat dle příslušných ustanovení občanského zákoníku (případně též občanského soudního řádu) a určit výši škody vlastní úvahou. Stejně tak by soudy – i ohledně samotných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu – neměly na žalobce klást nesplnitelná břemena tvrzení a důkazní.  

         


[1] Zejména pak ust. § 2909, § 2910 a § 2913 občanského zákoníku.

[2] K tomu rovněž Nejvyšší soud České republiky ve věci sp. zn. 28 Cdo 2490/2011.

[3] Obdobně též nález II. ÚS 321/98.

[4] Nelze-li výši náhrady škody přesně určit, určí ji podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu soud.

[5] Protiprávní jednání, vznik škody (jako takové), příčinná souvislost a případně též zavinění.

[6] Ohledně míry vlastního důkazu škody však není názor zcela jednotný.

[7] K tomu MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Praha: Leges, 2018. Komentátor. ISBN 978-80-7502-199-1, str. 974.

[8] MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Praha: Leges, 2018. Komentátor. ISBN 978-80-7502-199-1, str. 975 – 976.

[9] MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Praha: Leges, 2018. Komentátor. ISBN 978-80-7502-199-1, str. 975.

[10] K tomu ust. § 6 o.s.ř.

Michal Jakoubekprávní asistent, Šafra & partneři s.r.o., advokátní kancelář
50%
Hodnocení článku
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Přihlásit se
Zapomenuté heslo
Jěště nemáte svůj účet?
Založte si účet a získejte spoustu výhod
Elektronický časopis
Mám zájem o elektronický časopis
Mediální partneři
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři