Nezaplacená pohledávka: Žaloba nebo trestní oznámení?

Klasickou cestou je vymáhání pohledávky v běžném civilním soudním řízení. Jsou však situace, kdy připadá v úvahu podání trestního oznámení a uplatnění nároku v rámci trestního řízení. Věc se samozřejmě dle okolností může vyvinout i jiným směrem – otázky kolem případného insolvenčního řízení či jiných alternativ níže s ohledem na limity článku podrobněji nerozvádím.

Vymáhání pohledávky žalobou

Zahájení občanskoprávního (civilního) řízení je nejčastějším způsobem vymáhání pohledávky. Proces začíná již odesláním předžalobní upomínky dlužníkovi[1]. Nedojde-li ani poté k zaplacení, následuje podání žaloby. V případě částek do jednoho milionu Kč lze podat návrh na vydání elektronického platebního rozkazu – tento způsob představuje rychlejší variantu, neboť soudní řízení může být úspěšně ukončeno již v řádu týdnů. Zároveň jde v porovnání se standardní žalobou o levnější řešení, neboť soudní poplatek zde zásadně činí pouze 4 % z žalované částky (v případě běžné žaloby je to 5 %). Ve věci důkazně jednoduchých pohledávek jde o vhodný a zároveň častý způsob jejich soudního vymáhání.

V případě úspěchu v řízení soud zpravidla přiznává žalující straně náhradu nákladů řízení. Zrcadlově k tomu je třeba počítat s tím, že v případě neúspěchu nejenže nebude nárok soudem přiznán, ale žalobci navíc vznikne povinnost uhradit určitou částku žalovanému.

Další z významných věcí, kterou je třeba od počátku brát v úvahu, je „dvoufázovost“ vymáhacího procesu. Úspěch v soudním řízení a pravomocné rozhodnutí ukládající dlužníkovi povinnost zaplatit je pouze první část. Druhá nastupuje poté, co dlužník soudem přiznanou částku v určené lhůtě dobrovolně neuhradí. V takovém případě je třeba podat návrh na zahájení exekuce. Exekutor poté zjišťuje majetek dlužníka, ze kterého by mohla být pohledávka uspokojena.

Pokud však dlužník majetek nemá, má pravomocný rozsudek ve výsledku nulovou hodnotu. To je typickým případem zejména u právnických osob – „prázdných schránek“, ze kterých byl majetek již předem „uklizen“. V případě, že pohledávku nelze úspěšně vymáhat od takové právnické osoby, za určitých podmínek připadá v úvahu podat žalobu na členy jejích orgánů. Toto je však již další krok navíc, který je spojen s dalším vynaložením času a nákladů. A také s rizikem neúspěchu.

Trestní řízení

Pohledávku je v některých případech možné vymáhat i v rámci trestního řízení. K tomu je však třeba hned úvodem říci, že trestní řízení k vymáhání pohledávek není primárně určeno. Jeho hlavním účelem je zjištění, zda došlo ke spáchání trestného činu, identifikace jeho pachatele, a případné uložení (a výkon) trestu či ochranného opatření. Z toho vyplývá i způsob nakládání s uplatněným nárokem poškozeného.

Poškozený má mimo jiné právo „navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal.“[2] Poškozený má v trestním řízení i řadu dalších práv, včetně podávání návrhů na doplnění dokazování, nahlížení do spisu a účasti u hlavního líčení.[3]

Z výše uvedeného však vyplývá jedna ze základních podmínek tohoto postupu. Ve věci musí jít o spáchání trestného činu. Výčet trestných činů stanoví trestní zákoník a k závěru o spáchání některého z nich musí být splněno hned několik znaků. Hranice trestného činu přitom někdy může být poměrně tenká. Pokud má být např. nezaplacení kupní ceny posuzováno jako podvod, je důležité mimo jiné zjišťovat, kdy u dlužníka vznikl úmysl sjednanou částku neuhradit – zda již předem, nebo až následně.

Trestní oznámení přitom není možné podávat dle libosti. Nedůvodné, resp. šikanózní trestní oznámení může mít pro oznamovatele závažné důsledky. A to nejen v rovině potenciálního vzniku povinnosti nahradit dotčené osobě způsobenou škodu. Šikanózní trestní oznámení může být posouzeno jako trestný čin křivého obvinění.[4] Trestní odpovědnost může založit za určitých okolností již i samotná hrozba trestním oznámením. Tedy jednání, kdy je někdo nucen k zaplacení (domnělého či i skutečného) dluhu hrozbou trestního oznámení. Takové jednání může být dle okolností kvalifikováno jako trestný čin vydírání.[5]

Pokud však ve věci reálně připadá v úvahu trestní rovina, je vymáhání pohledávky tímto způsobem legitimní alternativou. Tento způsob může být oproti civilní žalobě v některých případech i efektivnější. A to již z toho důvodu, že s podáním trestního oznámení není spojena povinnost úhrady soudního poplatku. Zároveň není třeba posílat předžalobní výzvu.

Pro poškozeného je trestní řízení výhodnější mimo jiné v tom, že zjišťování skutkového stavu a obstarávání důkazů je na orgánech činných v trestním řízení. Předložení důkazů poškozeným samozřejmě může výrazně pomoci, není to však jeho primární povinnost. Naopak v případě civilního řízení o podané žalobě je zásadně věcí žalobce, aby uvedl soudu tvrzení, na kterých staví svůj nárok, a k těmto tvrzením předložil důkazy. Pokud tyto důkazy v dostatečné míře nepředloží, vystavuje se riziku neúspěchu a důsledkům s tím spojeným.

Zejména pro obviněné fyzické osoby může být hrozba trestních sankcí zároveň motivací k tomu, aby se s poškozeným dohodly a škodu nahradily. Tím mohou dosáhnout na některý z tzv. odklonů. Např. v případě narovnání[6] lze takto dosáhnout zastavení trestního stíhání. A tím se vyhnout odsuzujícímu rozsudku a případně až několikaletému trestu.

Není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních (popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem). Soud tak může učinit ohledně celého uplatněného nároku nebo jeho části.[7]

Závěr

Výše popsané dvě cesty lze považovat za jedny z hlavních způsobů, jak se lze domoci svého nároku. Každá z nich má svá specifika. Volba nejúčinnějšího způsobu vymáhání pohledávky záleží na mnoha okolnostech. Tyto je třeba vzít v úvahu ještě předtím, než je příslušný proces zahájen.

Jak vyplývá již z výše popsaného, civilní žaloba, resp. návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, je standardní způsob přicházející v úvahu, pokud se jedná o „běžnou“ věc, kde není přítomna trestní rovina. Spočívá-li vymáhaný nárok např. v nezaplacené zápůjčce, k níž je k dispozici písemná smlouva a výpis prokazující zapůjčení předmětné částky, jedná se o rychlé a efektivní řešení.

Naopak např. v případě potřeby komplexního dokazování s přítomností trestních prvků může být vhodné řešení věci v rámci trestního řízení. Za příklad může sloužit rozsáhlá zpronevěra finančních prostředků společnosti členem statutárního orgánu či zaměstnancem s potřebou podrobného rozklíčování finančních toků za delší časové období a jednání tvrzeného pachatele. Uplatnění náhrady škody v rámci trestního řízení může být vhodnou variantou i v některých případech podvodné činnosti, kdy lze trestní odpovědnost (a následně i povinnost nahradit škodu) uplatňovat jak proti dané právnické osobě, tak i proti jejím konkrétním zástupcům.