Nejvyšší soud motorem soukromoprávní rekodifikace

Dne 21. února 2014 vydal Nejvyšší soud rozsudek sp. zn. 23 Cdo 405/2013, ze kterého se po důkladném prostudování dozvídáme hned dvě zásadní skutečnosti osvětlující v prvé řadě terminologické nejasnosti v označování nového a starého civilního kodexu a v řadě druhé nacházíme pomyslné odemčení klece starého práva, kdy Nejvyšší soud vypustil doposud uzamčená pravidla, za použití několika ustanovení obecné části a přechodných ustanovení o. z.

Nad prvým problémem si odborná veřejnost lámala hlavu již delší dobu, a proto bylo dozajista nezbytné, aby došlo k jasnému a praktickému vymezení terminologických zkratek civilních kodexů, jichž bude v široké míře užívat profesní i akademická sféra právních odborníků, byť na úkor ztráty pojmů doposud zažitých a v právní sféře hojně užívaných. Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu České republiky se z podnětu předsedy kolegia zabývalo problematikou používání zkratek civilních kodexů dne 12.2.2014. S poukazem na názorové proudy pracovišť Vrchních a Krajských soudů bylo v závěru přijato usnesení, že pro občanský zákoník č. 40/1964 Sb. bude používána zkratka “obč. zák.”, a pro občanský zákoník č. 89/2012 Sb. zkratka “o. z.” Argumenty týkající se obou výše zmíněných zkrácených pojmenování byly spíše kladné a takovéto označení dle většinového názoru pomůže odstranit dosavadní potíže a nejasnosti v soudních i jiných právně relevantních databázích.

Z pohledu praktického a veřejností již vžitého pojmenování obou civilních kodexů je nutné se ptát, proč neužívat doposud familiární názvy jako NOZ, popřípadě OZ64 pro občanský zákoník č. 40/1964 Sb.? Tato vžitá pojmenování budou do jisté doby stále užívána v profesním prostředí i na akademické půdě. Označení, které s sebou přinesli tvůrci a autoři rekodifikace soukromého práva jsou do jisté míry otázkou každodenního užívání, a ve slovním projevu nebyly stále vymezeny hranice, které ve svém usnesení přijalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu. Můžeme stále jen vyčkávat momentu, kdy dojde k finální fázi ustálení terminologie zkratek a pojmosloví v této civilně-právní sféře.

Ustálení týkající se používání zkratek nebylo jedinou změnou, kterou Nejvyšší soud v poslední době, v souvislosti s rekodifikací soukromého práva, přinesl. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 405/2013 zakotvil nové zásady soudních postupů v dané věci a využil ustanovení § 3030 o. z., které lze vykládat i retroaktivně. § 3030 o. z. stanoví, že i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.[1] V daném případě aplikoval Nejvyšší soud zásady o. z. na obchodněprávní smlouvu z roku 2002 a tu dle níže zmíněných ustanovení také vyložil. Bylo více než na místě, aby Nejvyšší soud vyložil ustanovení zákona o uznání závazku částečným plněním zejména ve smyslu § 2 o. z., kdy lze každé ustanovení soukromého práva vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Podle odstavce druhého uvedeného ustanovení nelze zákonnému ustanovení přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.[2]

Smyslem těchto ustanovení je primárně zakotvit zásadu (v souvislosti s daným individuálně určeným případem), že pokud dojde k alespoň částečnému plnění dluhu dané osoby, je jejím úmyslem plnit na existující dluh, jestliže neuvede, že částečným plněním dluh plně neuznává. Ze strany věřitele, tedy osoby na jejíž účet je plněno, se důvodně očekává, že závazek vůči dlužníkovi uznává, a to i v případě, že za něj se souhlasem dlužníka plní třetí osoba. Toto pravidlo je nutné vyložit v souvislosti se zásadou poctivosti, zakotvenou v § 6 o. z., která stanoví, že každý má povinnost v právním styku jednat poctivě, a tudíž a contrario nelze těžit z nepoctivého a protiprávního činu či stavu.

Pro bližší porozumění danému tématu je nutností navštívit internetové stránky Nejvyššího soudu České republiky, případně užít níže přiloženého odkazu.[3]

Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. i po své čtyřměsíční účinnosti stále nenašel klidu. Věcná kritika nové právní úpravy je v mnoha směrech oprávněná, nicméně nelze rezignovat na provedení rekodifikace, které byť nebylo bezchybné a už vůbec ne perfektní, přineslo, a všichni doufáme, že také pro futuro přinese, ovoce, a to nikoli ve smyslu věci dle § 489 o. z. Předseda Nejvyššího správního soudu JUDr. Josef Baxa přirovnal průběh rekodifikace soukromého práva a nový občanský zákoník samotný k transplantaci srdce do nového systému a organizmu právního řádu. Je nutné se ptát, zda-li byl právní systém České republiky na takovouto změnu ve skutečnosti připraven, a jakým způsobem v samotném závěru bude již výše zmíněné srdce do systému přijato. Mluvíme zde o možné bezproblémové akceptaci a o odbornou veřejností obávaném odmítnutí celé rekodifikační procedury. Lze nacházet mnohá pochybení na straně tvůrců o. z. a to i ve státní sféře legislativního aparátu. Za největší pochybení týkající se rekodifikace soukromého práva jako celku považuji nedostatečnou informovanost veřejnosti, která se povětšinou mohla s účelem a změnami v soukromém právu seznámit převážně prostřednictvím komerčních sdělovacích prostředků. Mnohé právní formulace jsou též spíše nešťastné. Nezávisle na názorových proudech zde máme novou právní úpravu, kterou je nutno studovat, legislativně zdokonalovat a dovést k perfekcionismu. I utopistické rčení může být jednoho dne realitou a o. z. má potenciál být kodexem, který přetrvá desítky let.

[1] aktuální znění: zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

[2]Posouzení uznání závazku částečným plněním podle NOZ. 2014. [online]. Dostupné na: http://profipravo.cz/index.php?page=article&id_category=11&id_article=257535&csum=15e5f907

[3]Nejvyšší soud. rozsudek sp. zn. 23 Cdo 405/2013. [online]. Dostupné na: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/DE7213F97423AA59C1257C94002B5EF3?openDocument&Highlight=0,