Možnosti zvýšení výživného ve světle aktuální judikatury - II. část

První část článku si můžete přečíst zde.

Příjmy partnera povinného rodiče

Při stanovení výše výživného se dále soudy zabývají i příjmy partnera povinného rodiče, kdy v případě, že partner povinného rodiče dosahuje vysokých příjmů a podílí se na chodu společné domácnosti povinného rodiče, je zde důvod pro zvýšení výživného na nezletilé dítě.

K danému je možné uvést nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 527/06 ze dne 7. 3. 2007, v němž je konstatováno ze strany Ústavního soudu, že: „Jakkoli se nejedná o osobu povinnou k poskytování výživného dle zákona o rodině, je zřejmé - z obecného pohledu - že pokud by bylo prokázáno v neurčitém počtu případů stejného druhu, že přítel rodiče s ním žije ve společné domácnosti a podílí se na uspokojování potřeb rodiny, mohla by taková blíže specifikovaná částka nalézat odraz i v poměrech rodiče, kterému bylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, a tím i v poměrech nezletilého dítěte. Jedná se tedy o otázku životní úrovně rodiče a nezletilého dítěte, která je ze své podstaty založena na fakticitě, nikoli na ‘pouhé’ právní stránce, tj. na tom, zda se jedná či nejedná o osobu dle zákona o rodině k vyživovací povinnosti povinnou, podíl např. druha na uspokojování potřeb rodiny se na životní úrovni člena rodiny projeví fakticky vždy (rozdíl je jen v míře), nepřihlížet k tomu by bylo v rozporu s reálným dějem, konstruováním fikce (což by mohlo vést až k absurdním důsledkům), k čemuž však není žádného rozumného důvodu.“

Shodně pak v nálezu sp. zn. II. ÚS 1619/07 ze dne 1. 2. 2008 Ústavní soud dovodil, že „kategorické tvrzení odvolacího soudu o tom, že při určování výše výživného je třeba přihlížet pouze k příjmům a majetkovým poměrům otce, nikoli jeho manželky, i v situaci, kdy zvýšené odůvodněné potřeby nezletilých dětí byly prokázány a soudem akceptovány, tak neodpovídá nejen shora uvedeným normám jednoduchého práva (zákona o rodině), ale ani zásadám spravedlivého procesu a relevantní judikatuře Ústavního soudu“.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 756/16-1 ze dne 14. 6. 2016 dále uvádí k zúžení společného jmění manželů ve vztahu k vyživovací povinnosti jednoho z manželů vůči nezletilému dítěti mimo jiné to, že „zúžení společného jmění otce a jeho manželky nemůže Ústavní soud přisvědčit, neboť se jedná o autonomní vůli manželů vyjádřenou v souladu s ustanovením § 143a občanského zákoníku, kterážto nemůže žádným způsobem ovlivnit vyživovací povinnost otce”. Dle tohoto nálezu Ústavního soudu je vždy třeba objektivně zhodnotit majetkové poměry účastníků, které, nemůže neovlivnit mimo jiné jejich současná osobní a rodinná situace. Jakkoli se vedlejší účastník takovému hodnocení brání tvrzením, že s manželkou nevedou společnou domácnost, její příjmy nezná, pouze má “jako manžel zajištěno bydlení v nemovitosti své současné manželky”, jeví se tato jeho vyjádření jako účelová.

Posouzení příjmů osob samostatně výdělečně činných

S životní úrovní do jisté míry souvisí i otázka posouzení příjmů osob samostatně výdělečně činných, tedy podnikatelů. Řídit se při stanovení výše výživného jen údaji z daňového přiznání těchto osob není bez dalšího zpravidla možné. Je třeba si uvědomit, že se jedná o údaje k vykázání daňového základu, které nemusí nijak vypovídat skutečnému příjmu z podnikání povinného. V souvislosti s tím je vhodné zmínit rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 10 Co 326/2004, dle kterého „při určení výživného pro dítě není u povinného rodiče který je podnikatelem rozhodující, zda rozdíl mezi jeho příjmy a výdaji je kladný či záporný, nýbrž s ohledem na (ne)zbytnost výdajových položek je třeba rozlišit, zda jde o výdaje, bez nichž by nebylo možné dosáhnout zajištění výkonu podnikatelské činnosti, anebo zda jde již o výdaje, které co do svého druhu či rozsahu směřují spíše k rozšiřování podnikatelské činnosti za účelem dosažení vyššího zisku“.

Osobní péče o nezletilé dítě

Při stanovení výše výživného soud přihlédne i k tomu, který z rodičů o dítě osobně pečuje a v jaké míře tak činí druhý z rodičů, kterému se stanovuje vyživovací povinnost. Obecně totiž nepochybně platí, že na rodiči, s nímž dítě žije ve společné domácnosti, leží vyživovací povinnost ve fakticky větším rozsahu než na druhém, výživou povinném rodiči.

K danému je možné uvést rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1420/13 dle kterého „jestliže má dítě právo podílet se na životní úrovni obou svých rodičů, není důvod při stanovení výše vyživovací povinnosti vycházet výhradně z příjmových možností a majetkových poměrů jen jednoho rodiče. I když se zejména v případě maloletých dětí bere zřetel i na osobní péči matky, která tímto způsobem zčásti plní svoji vyživovací povinnost k nezletilému dítěti, nelze jen proto pominout zvažování její sociální a ekonomické situace, tedy finančních možností a majetkových poměrů, které mají vliv na konečné rozhodnutí o stanovení výše výživného toho rodiče, kterému nebylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy.“

Závěrem

S jakým okamžikem je tedy spojena změna poměrů na straně nezletilého, která by měla mít za následek zvýšení výživného? Z rozhodovací praxe soudů lze dovodit závěr, že uplynutím doby zpravidla tří let dochází k nárůstu potřeb každého dítěte v důsledku jeho fyzického a psychického růstu. Stejně tak tomu je v případě přechodu nezletilého dítěte na vyšší stupeň vzdělávání, který klade zvýšené finanční nároky na vyživovací povinnost rodičů. Často se rodiče výživou povinní odvolávají na dárky, které dětem poskytují a na náklady vynakládané v rámci styku s dětmi. Z rozhodovací praxe soudů lze však dovodit v daném případě závěr, že vynakládá-li rodič finanční prostředky pro nezletilého v rámci styku, pak k tomu nemůže soud přihlížet, neboť se jedná o zcela dobrovolná plnění, která druhému rodiči při zajišťování základních potřeb nezletilého dítěte nepřinášejí žádné benefity. V souvislosti s tím je vhodné zmínit rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 95/2015 dle něhož se tento soud neztotožňuje s argumenty, že pokud se rodič s dětmi stýká a hradí jim finanční částky nad rámec výživného, je třeba k těmto částkám přihlédnout při stanovování výživného matce, resp. toto nenavyšovat, kdy při tomto výkladu by v situaci, kdy se rodič s dětmi, které nemá ve své péči, stýká a v rámci styku zabezpečuje jejich potřeby, nebylo možné zvýšit výživné, což je zcela jistě závěr absurdní, a v případě, že rodiče nejsou s to se dohodnout na tom, jaké sportovní vybavení a ošacení nezletilí potřebují, jde k tíži každému z nich, že tyto věci pořizují duplicitně. V daném případě výdaje vynakládané povinným rodičem na nezletilé během styku s nimi v rozsahu čtyř dnů v měsíci nejsou nijak výjimečného rázu, a proto se na výši výživného nijak nemohou odrazit. S ohledem na uvedené tak není možné přihlížet k příspěvkům, které nepřekračují rámec běžného obdarovávání dětí.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že výživné jako takové je možno s ohledem na okolnosti měnit s tím, že je možno požadovat zvýšení výživného pro nezletilé dítě vždy, když dojde na straně rodičů či na straně dítěte ke změně poměrů s tím, že s ohledem na judikaturu soudů má tento požadavek přednost před jinými výdaji rodiče povinného výživou. Domnívám se proto, že je tedy na místě, aby se rodič pečující o dítě průběžně při každé změně poměrů zabýval tím, zda zde není prostor pro zvýšení výživného a případně (pokud se nepodaří vyřešit záležitost dohodou) požadoval změnu výživného tak, aby toho výživné odpovídalo možnostem druhého z rodičů i odůvodněným potřebám dítěte.