Webinar VZMR
Právní Prostor

Žaloba se zamítá. Žalobce má pravdu.

Píše se rok 2027 a novela stavebního zákona vyhlášená pod č. 215/2026 Sb. je účinná. Dálnice má odvést kamiony z obce. Jiří Šimek proti ní nic nemá – jen potřebuje dál zajíždět do svého ovocného sadu. Fiktivní příběh o střetu dvou rozumných zájmů, v němž nikdo nemusí být padouchem, aby vznikl skutečný problém.

Žaloba se zamítá. Žalobce má pravdu.

Jiří Šimek postavil vozík do brány sadu a požádal manželku, aby podržela metr. Vozík byl širší než jejich auto. Na fotografii se musela vejít obě kola, sloupky i číslice na žlutém pásku, který sloužil jako měřítko. Zkoušel to už potřetí.

„Jestli ho chceš prodat, umyj ho,“ řekla Hana.

Nechtěl ho prodat. Chtěl doložit, kudy jezdí a jaké vozidlo bránou projede a jaké by ještě sotva projelo.

Sad koupil před šestnácti lety, ještě předtím, než se s Hanou vzali. Tehdy mu zaměstnavatel vyplatil odstupné. Novou práci našel za dva měsíce. Teď kontroloval čerpadla a o víkendech pěstoval ovoce na pozemku, který podle Hany přinášel zisk, jen pokud se nepočítala jeho práce. Šimek ji nepočítal. Ve fabrice mu ji počítali dost.

Dálnice měla odlehčit nevyhovujícímu průtahu několika obcemi. V místě, kde kamiony míjely autobusovou zastávku, nebylo kam ustoupit, a Šimek považoval stavbu za rozumnou. Sám by se díky dálnici dostal rychleji do práce. Navržený koridor v územním plánu ovšem zasahoval spodní okraj sadu, právě u brány. Z ostatních stran byly cizí zahrady a docela strmý svah. Ztrátu jedné, dvou řad stromů by unesl; sad bez vjezdu by mu ale zůstal k něčemu jinému, než k čemu ho koupil.

Na projednání změny územního plánu přinesl fotografii. Projektant si ji pozorně prohlédl. V tomto měřítku se však neurčovalo, kde budou mostní pilíře, opěrné zdi, násypy nebo kde bude sloupek brány a kolik prostoru zbude pro zatočení s přívěsem. Koridor umožňoval různá řešení. Konkrétní přístup se měl vyřešit při projektování dokumentace pro povolení stavby.

Tomu Šimek rozuměl. Vždyť po něm také nikdo nechtěl přejímat čerpadlo podle plánku celé továrny. Do připomínky tak aspoň napsal, že požaduje zachovat použitelný příjezd s vozíkem, a odpověď ke své připomínce založil do složky k fotografii. Neměl důvod napadat celou trasu kvůli podrobnosti, která dosud nemohla být navržena. Koridor pro dálnici byl beztak vymezen v ještě méně podrobném územním rozvojovém plánu.

Když přišlo oznámení průzkumných prací, překvapilo ho, že se neptají, kdy a zda mohou přijít. Psali, kdy přijdou. Uvedli práce, dobu i člověka, kterému mohl zavolat.

Šimek zavolal, i kvůli mladým stromkům u plotu, aby je nepoškodili. Vysvětlili mu, že oprávněný investor může potřebný průzkum provést i bez jeho souhlasu. Povolení dálnice k tomu mít nemusí.

Šimek si nato připravil řeč o soukromém vlastnictví.

Geolog s geotechnikem přijeli včas, domluvili trasu přes trávu a stromkům se vyhnuli. Rozježděné místo pak firma srovnala. Proti tomu se špatně rozhořčovalo. Šimka jen trochu mrzelo, že připravenou řeč nemohl použít; byla stručná a obsahovala dobrou větu.

Podrobnost získala obrysy následujícího roku. U sadu měla vyrůst opěrná zeď navazující na most. Stávající vjezd do sadu měl zaniknout. Nový byl v projektové dokumentaci zakreslen. Ale tak, že se před ním muselo odbočit téměř do pravého úhlu. Za ideálních podmínek možná, ale při troše bláta nebo rosy anebo při výjezdu s plným vozíkem? Pěšky by se do sadu dojít dalo.

Šimek si výkres vytiskl, rozměry přepočítal podle měřítka a pak udělal něco, co Hana za šestnáct let nezažila. Zaplatil někomu jinému, aby mu pomohl a řekl, zda by projel novou bránou.

Dopravní inženýr potvrdil, že se na takový vjezd při běžné obsluze nedá spoléhat. Nešlo ani tak o zvláštní rozmary starého vozíku. Zamýšlené napojení neumožňovalo běžnou obsluhu sadu. Ale jiné řešení by vyžadovalo upravit zeď a její návaznost na dálniční most, nebo zajistit příjezd přes další pozemky z opačné strany.

O zahájení povolovacího řízení byl Šimek vyrozuměn jednotlivě. Posudek dopravního inženýra odevzdal včas. Fotografii také. Připojil svou starší připomínku a odpověď, podle níž měl přístup řešit právě teď. Tentokrát už přece bylo správné měřítko i správné řízení.

Povolení si stáhl z úřední desky. U stavby s tolika účastníky už mu konečné rozhodnutí jednotlivě neposílali. To však věděl. Vypořádání námitky četl dvakrát: přístup zůstává zachován, zásah do pozemku je omezený a význam dálnice mimořádný. O zatáčení tam nebylo nic.

„Tak se odvoláš?“ zeptala se Hana.

Rozhodoval však Úřad rozvoje území České republiky, protože šlo o dálnici, a proti jeho povolení nebyl rozklad přípustný. Advokátka mu vysvětlila i datum právní moci. Nastala doručením stavebníkovi, než skončilo doručování veřejnou vyhláškou ostatním.

„Ale já jsem to ještě neměl doručené.“

„Vám poběží lhůta k žalobě od vašeho doručení.“

To ho uklidnilo. Méně už zjištění, že jeho měsíc na obranu a účinky povolení jsou dvě různé věci. V sadu ovšem stavebník jen na základě povolení stavět nesměl. Šimkův podpis na kupní smlouvě chyběl a rozhodnutí o vyvlastnění neexistovalo. Na okolních vykoupených pozemcích tato překážka nebyla.

Žalobu podali společně s návrhem na přiznání odkladného účinku. Advokátka úzkostlivě hlídala termíny. Z vyprávění slyšela o kolegovi, který od advokátních zkoušek nezaregistroval postupné výdobytky v urychlovací legislativě. Šimek zase hlídal, aby soudu nepsali, že odmítá dálnici. Kvůli tomu advokátce třikrát telefonoval. Hana si všimla, že poslední dobou preventivně opravuje i věci, které nikdo neřekl.

Soud nepřiznal žalobě odkladný účinek. Poměřil hrozící zásah do Šimkova majetku s dopady přerušení přípravy stavby. Dálnice prošla posouzením vlivů na životní prostředí, spor se vedl o dopravní obsluhu jednoho sadu. Návrh za těchto okolností neměl moc šancí obstát.

Věc samu projednal soud rychle.

Úřad dostal příležitost doplnit chybějící důvody svého rozhodnutí před soudem. Šimek tomu zprvu nerozuměl. Když ve fabrice přejímal výrobek, u něhož se později projevily vady, směl ho výrobce opravit. Zde se však zdálo, že výrobce doplňuje vysvětlení, proč výrobek vadný není. Advokátka ho ale zarazila: samotný nedostatek odůvodnění ještě nemusel znamenat, že má být povolení zrušeno. K doplnění se mohli vyjádřit. A vyjádřili se.

Po úvodních vyjádřeních a přednesech soud sdělil svůj právní názor a poté umožnil účastníkům a stavebníkovi reagovat.

Dopravní inženýr nad výkresem s vlečnými a obalovými křivkami vysvětloval, proč se souprava téměř nemá šanci vytočit. Stavebníkův zástupce ukazoval konstrukční návaznosti zdi na most. Tentýž roh výkresu pro každého znamenal jiný problém.

Dosavadní podklady svědčily pro Šimkovu námitku. Ani její důvodnost však nemusela vést ke zrušení povolení; soud zvažoval také poměr následků.

Dokazování pokračovalo. Vedle rozměrů vjezdu se probíraly počty vozidel, hluk a nehody na průtahu i důsledky zdržení výstavby. Šimek ty domy znal. V jednom bydlel jeho kolega. Neuměl si přát, aby v nich bylo bez dálnice hůř, kdyby jeho vlastní zájem vyšel důležitější.

Advokátka rozporovala předpokládané následky zrušení a navrhla užší zásah do povolení. V závěrečném návrhu připomněla, že ekonomická hodnota přiznaného práva nesmí nezákonnému rozhodnutí opatřit imunitu. Po posledním přednesu se senát odebral k poradě.

Na chodbě bylo dlouho ticho.

„Opravdu si myslíte, že se tam dá vytočit?“ zeptal se Šimek stavebníkova právního zástupce.

„V tom prostoru lepší vjezd nenavrhnete.“

Když se vrátili do jednací síně, zůstali stát. Předseda senátu vyhlásil rozsudek.

„Žaloba se zamítá.“

„Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů částku, která bude vyčíslena v písemném vyhotovení rozsudku.“

„Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.“

Šimek zavřel složku s dokumenty.

Při odůvodnění ji zase otevřel. Soud potvrzoval, že povolené řešení zasahuje do jeho práv nezákonně. Pěší přístup nenahradí běžnou obsluhu sadu a navržený vjezd s vozidlem vyhovoval jen teoreticky za ideálních podmínek.

Šimek se ohlédl po Haně mezi veřejností. Slyšela to také.

Povolení přesto zůstalo. Zeď nešlo oddělit od navazujících konstrukcí, soud nemohl sám určit zákonnou změnu projektu, a shoda na změně nebyla. Následky zrušení pro stavebníka a obyvatele podél průtahu senát vyhodnotil jako nepoměrně závažnější než Šimkovu újmu. O nákladech však soud rozhodl podle vítězného argumentu, nikoliv podle výsledku poměření újem. Soudce zpravodaj zdůraznil, že zákon přikázal vytvořit z důvodné žaloby zamítnutou žalobu, nikoli nedůvodnou.

Před soudní budovou Šimek zjistil, že stále nepřítomně drží složku s fotografií v ruce, ačkoli měl volnou tašku.

„Takže jsem neměl pravdu?“ zeptal se advokátky.

„V tom příjezdu jste ji měl.“

„A oni ho nemusí upravit?“

Advokátka začala rozpačitě odpovídat. Pak se zastavila. „Tímto rozsudkem jsme toho nedosáhli.“

Podali kasační stížnost. Ani její výsledek na povolení nic nezměnil; pravidlo o poměřování následků zrušení se uplatnilo také tam. Nejvyšší správní soud dobře chápal podstatu, ale uznání se projevilo jen v odůvodnění.

Možnost požadovat náhradu škody zůstala. Novela pamatovala i na situaci, kdy soud kvůli takovému poměření nezákonné rozhodnutí nezruší. Nebyla to však částka připsaná rozsudkem rovnou na účet. Bylo třeba uplatnit nárok, vyčíslit škodu a prokázat, že její příčinou je nezákonné rozhodnutí. Advokátka Šimkovi vysvětlila, že nový vjezd stavebník navrhl a má jej postavit podle povolení, což je určitá forma náhrady, kterou by civilní soud pravděpodobně zohlednil. Je to povolená související stavba, ať Šimek chce nebo ne. A jestli neměl ani dosud pořádně ze sadu zisk, nečeká ho v občanskoprávním sporu nic lehkého.

Stavebník mezitím Šimkovi nabídl odkup úzkého pruhu u brány. Cena zahrnovala zákonné motivační zvýhodnění pro dohodu. Šimek částku několikrát přepočítal a znalecký posudek pozorně přečetl. Pak si k částce připsal, kolik stromů zůstane za zdí.

„Za ten kousek je to slušné,“ řekla Hana.

„Za ten kousek ano,“ odvětil.

Návrh smlouvy měl déle než na šedesát dní. Stavebník nešel časově na dřeň, jak by podle zákona klidně mohl. Zkoušeli jednat o příjezdu. Investor doložil, proč odmítá přepracovat všechny navazující stavební objekty. Když advokátka později navrhla odkoupení celého sadu, odmítl i to. Podle něj šlo sad dál využívat s novou branou.

Nebyla to zákonná nemožnost koupit více. Jen se nedohodli na tom, co by měl stavebník koupit navíc. Hana po schůzce mlčela. Šimkovi došlo, že právě vyslechla jednání o prodeji celého sadu, aniž by se jí předem zeptal, zda ho prodat chce.

Poté přišlo uvědomění o zahájení vyvlastňovacího řízení.

Nebyl to jen další exemplář povolování. Úřad se poctivě zabýval potřebností záboru, převažujícím veřejným zájmem i tím, zda práva nešla získat dohodou nebo omezit méně. Advokátka všechny podmínky zpochybňovala samostatně. Šimek přiložil fotografii a žádal upravit stavbu tak, aby projel, anebo aby vyvlastnitel zajistil přístup z jiné strany. K požadavku na změnu odporující pravomocnému povolení se však v tomto řízení nepřihlíželo.

Tentokrát už advokátku nepřerušoval. Věděl, že námitku uplatnil ve správnou dobu. Měl o tom pravomocné rozsudky, které mu v příjezdu dávaly za pravdu. Tedy alespoň v odůvodnění.

Pokoušel se spočítat provoz sadu bez techniky. Zmenšoval počet stromů, ptal se sousedů na jiný přístup. Jednu neděli začal nosit plné přepravky pěšinou nahoru, aby si ověřil čas. Hana mu při čtvrtém pokusu vzala přepravku z rukou.

„Já vím, že to dokážeš,“ řekla. „Nemusíš mi to předvádět.“

Vyvlastnění pruhu pozemku se blížilo. Advokátka mu vysvětlila ochranu vlastníka, která v zákoně existovala už dávno před poslední novelou: pokud zbytek pozemku po odnětí části nelze užívat vůbec nebo jen s nepřiměřenými obtížemi, může sám požádat o rozšíření vyvlastnění. Pokud úřad nevyvlastní celý sad, mohou se ještě zkusit přít o peníze na zajištění jiného přístupu.

Několik dní jí nezavolal. V sobotu prořezal řadu, kterou podle výkresu vůbec neměli zabrat. Šlo mu to pomaleji; u každé větve chvíli váhal, jak bude koruna vypadat za tři roky.

Nakonec požádal.

Úřad mu věřil, že se obsluha sadu zhorší. Nový vjezd však neznemožňoval použít vozidlo. Musel by se sice zkoušet vytáčet o milimetry, přibylo by jízd, odřeného laku, překládání i práce, vzhledem k velikosti sadu a četnosti obsluhy však úřad nepovažoval tyto obtíže za nepřiměřené. Projektant v omezeném prostoru navrhl maximum možného, stejnou úroveň jako dosud zajistit nedokázal. Na odnětí celého sadu to podle úřadu nestačilo.

Úřad vydal na žádost investora mezitímní rozhodnutí o vyvlastnění. Odňal jen pruh u stávající brány; o náhradě měl rozhodnout později. Šimek žalobu nepodal. Chtěl už řešit, jak se do toho, co mu zůstane, dostane s vozíkem.

Jeden ze sousedů nakonec souhlasil s průjezdem po okraji své zahrady za úplatu. Advokátka připravila smlouvu o služebnosti, projektant prověřil trasu a rozpočet úprav. Šimek uplatnil tyto náklady v řízení o náhradě.

Úřad v rozhodnutí o náhradě tuto položku neuznal. Nepokládal náklady na jiný příjezd za účelný náklad, neboť investor jej už zajistil. Neuspěl ani rozklad. A tak advokátka podala žalobu.

Samosoudkyně krajského soudu nechala znalce vysvětlit, co by Šimek při používání navrženého vjezdu musel dělat jinak a kolik by ho to stálo. Zajímaly ji i levnější možnosti. Nová cesta podle dokazování přibližně obnovovala dosavadní způsob obsluhy a náklady na ni byly rozumné. Vypočtená částka zahrnovala právo průjezdu i nezbytné úpravy terénu.

Soud náhradu zvýšil a v tomto rozsahu nahradil rozhodnutí úřadu. To, že obtíže nestačily k rozšíření vyvlastnění o zbytek sadu, neznamenalo, že náklady na jejich odstranění a obnovení dosavadního způsobu obsluhy musí nést Šimek. Brána, kterou navrhl investor, sice úplně neznemožňovala přístup, ale provozně nenahrazovala původní vjezd.

Šimek tentokrát poslouchal už s otevřenou složkou. Poprvé za celou anabázi si vedle fotografie poznamenal částku, za kterou se podle posudku dala vymyslet funkční obdoba toho, co na ní bylo vidět.

Když rozsudek nabyl právní moci a peníze přišly, zaplatil sousedovi a nechal příjezd upravit. Služebnost zapsali do katastru. Sad mu zůstal.

Při první jízdě mu soused podal klíč od své brány. Šimek ho přidal na kroužek ke klíči od sadu. Vyzkoušel oba, než odjel.


Povídka je inspirovaná zejména § 32 odst. 2, § 309 a § 311 odst. 5 stavebního zákona; § 2f a § 3 odst. 7 zákona o urychlení výstavby, § 4 odst. 3 a § 10 odst. 2 zákona o vyvlastnění a § 8 odst. 4 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Inspirací pro motiv náhrady „relokačních“ nákladů byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 23 C 30/2016-186 ze dne 2. 8. 2021.

Při tvorbě jsem využil generativní AI k vytvoření dvou pracovních verzí příběhu na základě podrobných promptů, jimiž jsem určil námět, žánr, koncepci příběhu a pointu. Výsledná podoba povídky vznikla po mých redakčních úpravách; některé souvislé části však zůstaly naprosto bez mého zásahu vytvořené umělou inteligencí.

Sdílet článek
Konference Mediace 2026
X

Další články

Články

Vánoční dárek jako právní paradox. Kdo má právo vracet, reklamovat a žádat peníze zpět?

Vánoční dárek jako právní paradox. Kdo má právo vracet, reklamovat a žádat peníze zpět?
Články

Bytová politika mezi trhem a sociálním státem

Bytová politika mezi trhem a sociálním státem
Články

Zkrácení lhůty pro opětovné vyžádání souhlasu s cookies. Digital Omnibus míří do další fáze jednání

Zkrácení lhůty pro opětovné vyžádání souhlasu s cookies. Digital Omnibus míří do další fáze jednání
Články

Když si zaměstnanec odnese víc než jen zkušenosti

Když si zaměstnanec odnese víc než jen zkušenosti
Články

Roky to nevadilo. Teď je z toho porušení povinností: Právní význam tolerované praxe na pracovišti

Roky to nevadilo. Teď je z toho porušení povinností: Právní význam tolerované praxe na pracovišti
Webinar VZMR