Hlavním důvodem pro jeho zpracování je poměrně nově vydané rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky č. j. 22 Cdo 3387/2021 ze dne 19. dubna 2022, které se institutem mimořádného vydržení zabývá (dále jen „rozhodnutí“). Pokud mi je známo, jedná se o první rozhodnutí Nejvyššího soudu k mimořádnému vydržení.
S rozhodnutím NS lze bohužel polemizovat – místo toho, aby předmětný nový nejasný institut jednoznačně zakotvilo v mezích občanského zákoníku a v právním systému vůbec a usnadnilo jeho aplikaci v praxi, přispívá bohužel k tomu, že předmětný institut je v praxi těžko uchopitelný pro právníky, natož pak pro laiky.
V tomto článku jsou sumarizované soukromoprávní důvody, které vedou k polemice s uvedeným rozhodnutím. V rámci polemiky nejsou zmiňovány případné ústavněprávními důvody směřující proti interpretaci provedené v rozhodnutí.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu
Podle rozhodnutí NS „… K mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Je otázkou, zda „nepoctivý úmysl“ (§ 1095 o. z.) značí „nepoctivou držbu“ (§ 992 odst. 1 o. z., věta druhá), resp. zda se k mimořádnému vydržení vyžaduje poctivá držba. Odpověď je záporná…“
Rozhodnutí se dále snaží vymezit pojem „nepoctivý úmysl“ a odlišit jej od pojmu „dobrá víra“. Uzavírá, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele: „… ten [držitel] drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní …“
Své závěry opírá mimo jiné o jeden z komentářů k občanskému zákoníku a cituje z něj následující stanovisko: „… Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivému úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma, jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí …“[1]
Stručně shrnuto, v rozhodnutí je zastáváno stanovisko, že mimořádné vydržení vyžaduje pouze držbu pravou a nevyžaduje držbu řádnou ani držbu poctivou, potažmo nevyžaduje dobrou víru na straně držitele.
Závěry sumarizované v článku publikovaném v AD
V článku publikovaném v Advokátním deníku v únoru t. r. je zastáván názor, že držba nemusí být řádná, ale měla by být pravá a poctivá. Požadavek na řádnost držby je ustanovením § 1095 občanského zákoníku[2] výslovně vyloučen. Ostatní požadavky na držbu se aplikují. Jestliže se neprokáže nepoctivý úmysl, platí vyvratitelná domněnka, že držba je poctivá a pravá.
Analýza rozhodnutí NS
Podstata rozporu stanovisek
Rozpor mezi stanoviskem uvedeným v rozhodnutí na jedné straně a stanoviskem uvedeným v článku a v tomto článku na druhé straně spočívá zejména v tom, zda institut mimořádného vydržení vyžaduje poctivost držby podle § 992 občanského zákoníku a potažmo, zda držitel musí být ohledně své držby v dobré víře.
Problematika není jasná, v náhledu na věc se liší komentáře[3] i dosavadní judikatura soudů. Rozhodnutí znamená pro praxi značný posun, ovšem nejasnosti a pochybnosti přesto přetrvávají.
Vymezení pojmů
S výkladem institutu mimořádného vydržení v rozhodnutí NS se pojí nejasnosti a problémy v oblasti systematického a logického výkladu ustanovení § 1095 a § 1096 občanského zákoníku.
Pro účely dalšího výkladu je vhodné a užitečné provést systematizaci používaných pojmů:
Z hlediska systematiky je třeba vycházet z toho, že právní instituty držba, vydržení a mimořádné vydržení patří obrazně řečeno do jedné množiny. Vydržení musí splňovat náležitosti držby a rovněž mimořádné vydržení musí splňovat náležitosti držby – ovšem s tím, že jednu z náležitostí zákon výslovně z požadavků vyňal.[4] Mimořádné vydržení představuje, resp. mělo by představovat určitý druh (podmnožinu) vydržení. Nejedná se o zcela samostatný institut. Podle rozhodnutí se však mimořádné vydržení zcela samostatným institutem zbytečně stává.
Poctivá držba v sobě zahrnuje dobrou víru. Vyjdeme-li z toho, že mimořádné vydržení vyžaduje poctivou držbu, pak vyžaduje také dobrou víru. Poctivý úmysl je obrazně řečeno podmnožinou dobré víry.
Podstata rozhodnutí
Z hmotněprávního hlediska se podle rozhodnutí k mimořádnému vydržení vyžaduje pouze držba pravá (§ 993 občanského zákoníku). Nevyžaduje se ani držba řádná (§ 991 občanského zákoníku), ani držba poctivá (§ 992 občanského zákoníku).
Z procesního hlediska postačuje pouze tvrzení držitele o tom, že nabyl vlastnické právo k věci, a držitel prokazuje pouze délku vydržecí doby. Nic jiného neprokazuje (ani dobrou víru[5]). Důkazní břemeno je otočeno a v ostatním dokazuje ten, kdo je tvrzením ohledně vydržení dotčen. Osoba dotčená takovým tvrzením dokazuje držiteli nepoctivý úmysl.
Pro úplnost je vhodné doplnit, že pravost držby držitel neprokazuje. Pravost držby se presumuje. Nedostatek pravosti držby prokazuje druhá (dotčená) strana.[6]
Systematický a logický výklad
Podle ustanovení § 994 občanského zákoníku se má za to, že každá držba je řádná, poctivá a pravá.
Při vydržení zákon jasně vyžaduje splnění všech uvedených podmínek držby. Ze systematického a logického hlediska je třeba vyjít z toho, že mimořádné vydržení je pouze druhem vydržení (odnoží) vydržení. Podstatou jak vydržení, tak mimořádného vydržení je legální (oprávněná) držba, tj. držba, která je v souladu s občanským zákoníkem.
Podle ustanovení § 1095 občanského zákoníku je v případě mimořádného vydržení výslovně vyloučen požadavek na řádnou držbu. Měl by tedy zůstat požadavek na poctivost a pravost držby. Vyloučení jedné z pojmových náležitostí držby lze patrně akceptovat. Patrně lze stále mít za to, že se pohybujeme v právním institutu (kategorii) „držba“. Jestliže však z institute (kategorie) „držba“, která zahrnuje tři složky vyloučíme dvě z nich, jedná se stále ještě o držbu? Podle mého názoru se o držbu, tak jak je vymezená občanským zákoníkem, nemůže jednat. Jestliže totiž z nějakého institutu (kategorie, pojmu, věci) vyloučíme většinu jeho náležitostí nebo pojmových znaků (v našem případě dvě ze tří), nemůže se jednat o původní institut (pojem, věc, kategorii). V našem případě se po vyloučení řádnosti a poctivosti držby nemůže již jednat o držbu. Místo držby bychom měli hovořit o ovládání nějaké věci.
Podle rozhodnutí de facto platí, že ten, kdo (i) ovládá nějakou věc (bez ohledu na to, zda ji ovládá legálně nebo nelegálně), (ii) tvrdí, že je její vlastník a (iii) prokáže, že věc ovládá po zákonem vyžadovanou dobu, je vlastníkem věci. Takovému tvrzení se lze bránit pouze tak, že dotčená osoba (skutečný vlastník) prokáže u soudu nepoctivý úmysl na straně osoby, která věc ovládá. Pohybujeme se tedy mimo pojmy držba a vydržení.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí vychází z toho, že není vyžadovaná poctivá držba, nelze výkladově překlenout ustanovení § 1096 odstavce 2 občanského zákoníku, které vyžaduje, že při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce. Toto ustanovení tedy výslovně požadavek na poctivost držby uvádí. Rozhodnutí proto vychází z vysvětlení, které je uvedeno v jednom z komentářů, podle kterého se jedná o chybu v ustanovení § 1096 odstavce 2 občanského zákoníku.[7] Jestliže však vyjdeme z výkladu, podle kterého institut mimořádného vydržení vyžaduje poctivost držby, pak dává smysl také ustanovení § 1096 odstavce 2 občanského zákoníku. Problematickým zůstává výklad tohoto ustanovení pouze z jiného hlediska, a to – zda se vyžaduje poctivost držby pouze jednoho bezprostředního právního předchůdce (jak uvádí A. Thöndel) nebo všech relevantních předchůdců.[8] Podle mého názoru je třeba dané ustanovení vykládat tak, že se bere v úvahu poctivost držby všech relevantních předchozích držitelů, tj. nikoliv pouze jednoho bezprostředně předcházejícího držitele.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí vychází z názoru, že mimořádné vydržení nevyžaduje poctivou držbu, vykládá poměrně složitě zákonný požadavek na neexistenci nepoctivého úmyslu, když uvádí, že postačuje držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma a že jde o kritérium obdobné dobré víře. Rozhodnutí se tedy snaží vytvořit nový institut – „nepoctivý úmysl“, který existuje mimo institut dobré víry, ale je jí velmi podobný. Proti tomu lze však argumentovat, že se stále pohybujeme v institutu dobré víry a držitel by měl být v dobré víře.[9]Jde pouze o míru. V dané věci by držitel měl být v dobré víře a míra dobré víry spočívá v tom, že nepůsobí nikomu újmu. Míru posuzuje, tak jako v jiných případech, soud.[10] Tento výklad je také v souladu s § 7 občanského zákoníku, podle kterého se dobrá víra presumuje. Jestliže tedy držitel tvrdí, že nabyl vlastnické právo na základě mimořádného vydržení, tak se mimo jiné v souladu s § 7 presumuje, že je v dobré víře, a tedy, že je poctivým držitelem. Konstrukce uvedená v rozhodnutí se jeví jako zbytečná a matoucí.
Požadavek na existenci dobré víry vyplývá z následujících ustanovení občanského zákoníku: § 7 (presumpce dobré víry), § 994 (držba), § 1089 (řádné vydržení) a § 1096 odstavec 2 (započtení vydržecí doby u mimořádného vydržení). Druhá věta § 1095 (mimořádné vydržení) občanského zákoníku presumování dobré víry nevylučuje. Naopak, pokud se neprokáže nepoctivý úmysl, má se za to, že držba je poctivá a držitel je v dobré víře. Ze systematického a logického hlediska není jasné, proč by u úpravy mimořádného vydržení v § 1095 občanského zákoníku neměl být požadavek na dobrou víru, a tedy na poctivost držby (§ 992 občanského zákoníku).
Právní souvislosti a rizika spojená s interpretací přijatou v rozhodnutím
Dovedeme-li závěry rozhodnutí do důsledku, pak bychom v případě mimořádného vydržení nemohli hovořit ani o držbě, ani o držiteli. Jestliže nejsou splněny podmínky držby (tj. řádnost, pravost a poctivost držby, přičemž řádnost je výslovně vyloučena), pak bychom správně neměli termín držba ani držitel v dané souvislosti používat. Místo pojmu držba bychom měli používat např. pojem ovládání věci a místo pojmu držitel bychom měli používat např. obrat osoba, která věc ovládá.
Konstrukce přijatá v rozhodnutí se jeví jako potenciálně nebezpečná. Může se to projevit v případech, kdy agresivní, svévolný držitel bude po zákonem vyžadovanou dobu ovládat nějakou věc a skutečný vlastník se bude bát prokazovat nepoctivý úmysl na straně takového držitele. V takových případech přejde vlastnické právo na držitele de facto na základě jeho pouhého tvrzení o tom, že ovládá danou věc po zákonem stanovenou dobu a dobu ovládání prokáže. Obdobný stav může nastat v případě, že dotčená osoba nemá dostatek finančních prostředků nebo kapacitu na to, aby vedla dokazování u soudu, nebo vede dokazování nekompetentně, a pozbude tak vlastnické právo na základě pouhého tvrzení držitele. To může vést k nespravedlnostem.
Závěr
Rozhodnutí a článek publikovaný v Advokátním deníku v únoru 2022 se liší v náhledu na to, zda institut mimořádného vydržení vyžaduje poctivost držby a potažmo dobrou víru držitele. Zatímco rozhodnutí zaujalo stanovisko, že k mimořádnému vydržení postačuje pouze pravost držby a nevyžaduje řádnost ani poctivost držby, článek z února t. r. a tento článek argumentují, že k mimořádnému vydržení se vyžaduje pravost a poctivost držby, a nevyžaduje se řádnost držby.
Problematika není jasná, v náhledu na věc se liší komentáře i dosavadní judikatura soudů. Rozhodnutí k výrazně větší právní jistotě a k přehlednosti problematiky bohužel nepřispívá. S interpretací mimořádného vydržení provedenou v rozhodnutí jsou spojena určitá právní a společenská rizika. Uvidíme, jakým směrem se bude další judikatura Nejvyššího soudu ubírat a zda a jak se k dané problematice postaví Ústavní soud.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Petrov J., Výtisk M., Beran V. a kol. – Občanský zákoník, komentář, 2. vydání, C. H. Beck, 2019, str. 1163.
[2] Pro úplnost a pohodlnější práci s textem tohoto článku je v této poznámce zařazeno znění § 1095 občanského zákoníku: „Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.“
[3] Např. opačný názor, než je prezentován v rozhodnutí, uvádí komentář k § 1095 a § 1096 občanského zákoníku, zveřejněný v ASPI, zpracovaný A. Thöndelem. Komentář je stručný, jasný a přímočarý. Mimo jiné se k § 1095 uvádí: „…Účelem navržené úpravy není poskytnout zvýšenou ochranu podezřelým majetkovým stavům vzniklým před účinností nového zákoníku, ať již k nim došlo v letech 1948–1989, anebo zejména v 90. letech minulého století. To je důvodem konstrukce zvláštního přechodného ustanovení § 3066. …. Podmínkami mimořádného vydržení jsou poctivá držba a čas dvojnásob dlouhý než pro situaci řádného vydržení; tedy šest let u movitě věci a dvacet let u nemovité věci…“
Obdobně ve výše uvedeném komentáři se k § 1096 uvádí: „… Základní podmínkou pro započtení vydržecí doby u řádného vydržení je pořádnost a poctivost držby předchůdce – § 1090 odst. 1 (pozn. držba musí být poctivá pro vydržení řádné i mimořádné)… Mimořádné vydržení nestojí principiálně na titulu držby, který by dostačoval k nabytí vlastnického práva, ale na poctivé držbě a uplynutí času…“
[4] Z Rozhodnutí vyplývá, že podle Nejvyššího soudu je vyňata i další náležitost – poctivost držby.
[5] Odkaz na dokazování dobré víry uvádím pro zjednodušení a pro přehlednost textu. Správně řečeno, „…Dobrá víra sama o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení příslušné osoby o její dobré víře …“ Citace je převzata z komentáře k § 992, zveřejněná v ASPI, stav k 8. 9. 2022, autor Zvára M.
[6] Pro úplnost a pohodlnější práci s textem tohoto článku je v této poznámce zařazeno znění § 993 (pravá držba) občanského zákoníku: „Neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno výprosou, jde o pravou držbu.“
[7] Petrov J., Výtisk M., Beran V. a kol. – Občanský zákoník, komentář, 2. vydání, C. H. Beck, 2019, str. 1167.
[8] Viz Thöndel A.: Komentář k § 1096 občanského zákoníku v ASPI, str. 1, stav k 9. 9. 2022.
[9] Viz Zvára M.: Komentář k § 992 o. z. v ASPI, str. 3, stav k 9. 9 2022.
[10] Výše uvedený komentář k § 992 občanského zákoníku (autora M. Zváry) na str. 3 hovoří o negativní dobré víře. Konkrétně uvádí: „… V případě § 1095 zákon zřejmě vychází z negativního vymezení dobré víry, kdy k mimořádnému vydržení postačí držiteli dobrá víra v jejím negativním vymezení… Pouhá vědomost toho, že držitel držené právo nenáleží, tak sama o sobě nevylučuje dobrou víru v jejím negativním vymezení, a nebrání tak mimořádnému vydržení dle § 1095. Nejde o to, že při mimořádném vydržení držitel nemusí být poctivý. I v případě mimořádného vydržení je nezbytná poctivost držitele, ale poctivost při mimořádném vydržení je s ohledem na zákonný text zřejmě nezbytné chápat s ohledem na shora uvedené jako dobrou víru v negativním vymezení (tak jak byla chápána v prvorepublikové judikatuře a odborné literatuře), zatímco při řádném vydržení je poctivost nezbytné chápat jako dobrou víru v jejím pozitivním vymezení. Uvedený závěr je rovněž souladný s principem, že dlouhodobá nerušená držba svědčí ve prospěch držby v dobré víře, protože oprávněný subjekt by nepochybně přistoupil k řešení věci dříve, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho majetek…“
Pro účely tohoto článku není podstatné analyzovat, zda hovoříme o míře dobré víry nebo o pozitivním a negativním vymezení dobré víry. Podstatné je, že se i v případě mimořádného vydržení pohybujeme v mezích institutu dobré víry a v mezích poctivé držby.
Diskuze k článku ()