Můžete se vyhnout ochraně nepominutelných dědiců volbou (anglického) práva?

Německý spolkový soudní dvůr ("BGH") rozhodoval ve svém rozsudku ze dne 29. června 2022, sp. zn. IV ZR 110/21, o tom, zda je možné vyhnout se ochraně nepominutelných dědiců volbou cizího dědického práva, které ochranu nepominutelných dědiců nezná.

spolupracující redaktor, právník ve spol. ZVOLSKÝ ADVOKÁTI s.r.o.
Paragraf, zákony, právní otázky
Foto: Fotolia

Soud konkrétně dospěl k závěru, že použití anglického dědického práva na základě volby práva může být v rozporu s německým ordre public (veřejným pořádkem). Předpokladem je: a) že by v důsledku aplikace cizího práva potomci přišli o nárok na povinný díl zcela nezávisle na svých potřebách; a b) existuje dostatečná vnitrostátní souvislost (vztah ke státu, jehož soudy jsou příslušné k projednání pozůstalosti).

Co konkrétně německé soudy řešily?

V daném případě zůstavitel, který měl anglické občanství a žil v Německu více než 50 let, zvolil ve své závěti anglické právo pro dědické poměry. Žalobce, který byl zůstavitelem osvojen a byl závětí vyloučen z dědického práva a práva na povinný díl, požádal o informace o existenci pozůstalosti podle § 2314 BGB s tím, že svůj nárok opíral o své (německé) právo na povinný díl. Poté, co BGH nejprve potvrdil základní přípustnost předmětné volby práva podle čl. 22 odst. 1 (v kombinaci s čl. 83 odst. 4 nařízení o dědictví), se obsáhle vyjádřil k otázce, zda je použití anglického práva v konkrétním případě slučitelné s německým ordre public či nikoli. Rozpor s ordre public znamená nepoužitelnost rozhodného práva (čl. 35 nařízení o dědictví).

Jaký závěr BGH přijal?

Soudní dvůr dospěl k závěru, že anglické právo se v daném případě ocitá v závažném rozporu s ústavně zaručenou úpravou dědického práva v Německu,[1] a že anglické právo tudíž in concreto nelze aplikovat. Podle německých soudů má právo na povinný díl povahu základního práva ve smyslu zásadně nezcizitelného a na potřebách oprávněné osoby nezávislého minimálního hospodářského podílu dětí zůstavitele na jeho majetku.[2] To podle německých soudů vyplývá ze zásady rodinné solidarity a z ní odvozené rodinně-ochranné funkce práva na povinný díl.

Odpovídající záruka v anglickém právu podle BGH neexistuje. Anglické právo stanoví pouze finanční náhradu v podobě nároku na výživu potomků, která je ovšem závislá na uvážení soudu a závisí na mnoha okolnostech, například na odkázanosti dítěte na výživu od jiné osoby. Předpokladem pro takový nárok mj. bylo, že zůstavitel měl poslední "domicil" v Anglii nebo Walesu. V důsledku toho podle anglického práva neexistoval v konkrétním případě ani tento nárok, což bylo podle BGH neslučitelné se základními východisky německého práva na povinný díl, a tedy i s veřejným pořádkem.

Jaké jsou důsledky rozhodnutí BGH pro nás v České republice?

Rozhodnutí BGH má značný vliv na praxi poradenství v (nejen přeshraničních) otázkách plánování právního nástupnictví pro případ smrti – a to jak v Německu, tak u nás (a to nejenom ve vztahu k lidem, kteří mají silnou vazbu na Německo). 

Náš Ústavní soud sice ještě přímo nedospěl k tomu, že právo na povinný díl požívá ústavněprávní ochrany, ovšem jisté náznaky zde existují.[3] Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu o ústavně-právní ochraně nepominutelných dědiců může mít relevanci také u nás, a to vzhledem k téměř shodné dikci rozhodných článků, jakož i vzhledem k autoritě, jakou v našem právním prostředí požívá německý ústavní soud. Ačkoli se domnívám, že zmíněné rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ani nové rozhodnutí o ochraně německého veřejného pořádku nelze přenést do českého právního prostředí, měli bychom jim věnovat pozornost a upozornit na ně naše klienty, kteří by uvažovali o volbě cizího dědického práva, které ochranu nepominutelných dědiců nezná (popř. o jiné optimalizaci majetkových poměrů pro případ smrti).

Pokud by se i české soudy přiklonily k německému přístupu, což rozhodně nemůžeme vyloučit, znamenalo by to, že není možné se vyhnout právům na povinný díl prostřednictvím volby práva ve prospěch právního systému bez odpovídající ochrany. Pro úplnost však zároveň doplňuji, že v jiných členských státech EU (např. ve Francii, Rakousku nebo Itálii) rozhodly soudy přesně opačně než v Německu. To nemění nic na tom, že dikce naší Listiny je v rozhodných článcích velmi podobná těm článkům, kterými je argumentováno v Německu.

Závěrem

Každopádně platí, že v oblasti (přeshraničního) plánování poměrů pro případ smrti nadále panuje velká právní nejistota. Je proto zapotřebí buďto celkově vhodněji nastavit pořízení pro případ smrti, což vyžaduje individuální odbornou konzultaci v každém jednotlivém případě, eventuálně se zamýšlet nad alternativami, které jsou flexibilnější než klasická závěť. Zdá se, že nejvíce svobody při zachování přípustné míry právní jistoty v tomto ohledu skýtají fundační či trust-like struktury zakládané za života. Vytvoření těchto struktur a související poradenství sice může být poměrně nákladné, ovšem v konečném důsledku může ušetřit velké množství Vašich rodinných prostředků i starostí.

V naší kanceláři máme rozsáhlé zkušenosti s nastavováním majetkových poměrů v rodině, a to i v rámci rodin, které mají vztah k zahraničí. Věnovali jsme velké úsilí tomu, abychom nalezli několik alternativ, které umožní nastavit osud Vašeho majetku tak, jak si představujete (bez toho, abyste se museli obávat, že se Vaši nejbližší budou do poslední chvíle strachovat o to, že budou muset někoho vyplácet, či dokonce že budou muset za tím účelem prodávat Vaši společnost či rodinné nemovitosti). I díky spolupráci se zahraničními kolegy v těchto otázkách dokážeme nalézt to nejlepší řešení, které obstojí jak u nás, tak v cizině.


[1] Garance plyne z čl. 14 odst. 1 německého základního zákona (Grundgesetz), který podobně jako náš čl. 11 odst. 1 Listiny říká, že se dědění, resp. v německém případě dědické právo, zaručuje. Důležitá je též souvislost zmíněného článku s čl. 6 odst. 1 německého základního zákona o ochraně rodiny. 

[2] Srov. Rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 1 BvR 1644/00 a 1 BvR 188/03.

[3] Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 295/10. Ke kritice nálezu srov. DRACHOVSKÝ, O. Rozhovor: Václav Bednář – O občanském zákoníku, vč. historek z “natáčení” - část II. Dostupný zde: Rozhovor: Václav Bednář – O občanském zákoníku, vč. historek z “natáčení” - část II. | Právní prostor (pravniprostor.cz)

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články