I pouhé přerušení řízení může být boj

Řízení o platnosti výpovědi z nájmu je v případě nájmu bytu jediným způsobem, jak se nájemce může bránit neoprávněné výpovědi. Pokud však po obdržení výpovědi a uplynutí příslušné výpovědní lhůty nájemce v bytě stále pobývá s tím, že žaluje na neplatnost výpovědi, a jak už to tak někdy bývá, za svůj pobyt v tomto bytě neplatí, je pronajímatel postaven před Sophiinu volbu. Budu po nájemci chtít za toto období nájemné, protože si myslím, že jsem výpověď skutečně dal neoprávněně (a tím fakticky podkopu svou argumentační linii v řízení o platnosti výpovědi)? Nebo po něm budu chtít bezdůvodné obohacení, protože si myslím, že mnou daná výpověď je platná (a vsadím si tak na svou argumentaci v druhém řízení va bank)?

Skutečný problém nastává, když je pronajímatel z jakéhokoli důvodu nucen takové plnění zažalovat. Pak žaluje a fakticky neví na co. Zda na plnění z nájemní smlouvy, nebo na bezdůvodné obohacení. V případě, že nezvolí správně, riskuje zamítnutí své žaloby.

V takové situaci nezbývá pronajímateli než věc zažalovat a současně soudu navrhnout přerušení řízení. A to do doby, než bude rozhodnutý spor o platnosti výpovědi. Je to jednoduché a logické řešení, vzhledem k tomu, že po rozhodnutí o platnosti výpovědi již bude ve věci jasno. Zároveň u řízení o platnosti výpovědi platí, že o otázce platnosti výpovědi není možné rozhodnout v jiném řízení. Jiný soud, pro který by byla tato otázka důležitá, si ji tedy nemůže posoudit sám jako tzv. předběžnou otázku, ale musí počkat na výsledek řízení o platnosti výpovědi.

Proto jsme také v popsané situaci postupovali přesně tak, jak je výše uvedeno. Tedy navrhli jsme přerušení řízení o zaplacení. Jaký údiv v nás však vyvolalo, když odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o přerušení řízení změnil tak, že řízení se nepřerušuje. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že neví-li žalobce, zda žaluje na plnění ze smlouvy či bezdůvodné obohacení, nelze rozhodnout, zda je výsledek řízení o platnosti výpovědi pro dané řízení relevantní a nelze tedy řízení přerušit. Fakticky tak argumentoval kruhem – žalobce výsledek řízení potřebuje, aby zjistil, na co má žalovat, ale dokud neví, na co má žalovat, není možné určit, jestli výsledek řízení skutečně potřebuje. Takové rozhodnutí je zcela zjevným argumentačním faulem a logickým přehmatem odvolacího soudu.

Bylo tedy vcelku očekávatelné, že před Nejvyšším soudem v této věci uspějeme. Nejvyšší soud konstatoval, že v situaci, do které jsme se dostali, soud řízení přerušit musí, dokonce nemá ani na výběr, zda tak učiní. Doslova uvedl: „Jestliže tedy v posuzovaném případě právní posouzení uplatněného nároku na úhradu za užívání bytu ve vlastnictví žalobce (jako nároku na zaplacení dlužného nájemného anebo peněžité náhrady bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním bytu bez právního důvodu) závisí na vyřešení otázky oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu (…), jsou zde zjevně naplněny zákonné předpoklady obligatorního přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Závěry odvolacího soudu o tom, že zákonné důvody přerušení řízení dány nejsou, proto neobstojí.“

Z pohledu práva tedy tato banální otázka vyžadovala zásah Nejvyššího soudu a další judikatorní potvrzení již nám všem známého pravidla.

Zdroj: bnt journal

_

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn._ 28 Cdo 2879/2020 ze dne 21. 10. 2020