Dohoda rodičů ohledně vyživovací povinnosti nenahradí rozsudek soudu

Úpravu vyživovací povinnosti nalezneme v § 910 a násl. občanského zákoníku. Nyní platí, že pokud rodiče spolu nežijí a současně se nedohodnou o plnění vyživovací povinnosti k nezletilým, může soud vyživovací povinnost stanovit i bez návrhu. Totéž platí pro situaci, kdy jeden z rodičů vyživovací povinnost neplní, ač rodiče spolu žijí, nebo pokud probíhá opatrovnické řízení a dohoda rodičů absentuje [srov. § 919 občanského zákoníku a § 13, § 466 písm. c) a § 468 zákona o zvláštních řízeních soudních]. Z toho ovšem plyne, že pokud se rodiče dohodnou na tom, jak chtějí k výživě přistupovat, soudní ingerence není potřeba.

Ovšem stane-li se, že je mezi rodiči panují v čase rozvodu velké neshody a nedohodnou se, pročež rozhoduje ve věci výživného soud, má to následky i napříště, i kdyby se později vztahy mezi rodiči zlepšily a měli by zájem se mezi sebou dohodnout.

Nejvyšší soud totiž ve svých rozsudcích[1] judikoval, že pokud „jednou bylo rozhodnuto o výživném soudním rozhodnutím, je nepřípustné toto rozhodnutí měnit prostou dohodou rodičů, neboť jen soud je za této situace oprávněn přezkoumat takovou dohodu rodičů a především to, zda nová výše výživného odpovídá odůvodněným potřebám (nezletilého) dítěte a schopnostem a možnostem povinného rodiče“. Také z nich plyne, že „dohoda rodičů o výši výživného neschválená soudem a vydaná za situace, kdy soud již určil výši výživného svým rozhodnutím, jednak není exekučním titulem, na základě něhož by bylo možné nařídit exekuci, a dále není způsobilá změnit výši výživného stanovenou soudním rozhodnutím (pokud toto rozhodnutí nebylo zrušeno)“.

Řešení je tedy v tomto případě takové, že pokud jsou rodiče s to se dohodnout, podají k soudu návrh na schválení dohody rodičů, u níž musí soud vyhodnotit, zda je v nejlepším zájmu dítěte a posléze ji schválí nebo zamítne.

Vliv novely občanského zákoníku

Novela občanského zákoníku přináší změnu v tom, kdy soud ex lege rozhodne o plnění vyživovací povinnosti.

Pokud se na tom rodiče dohodnou, soud rozhodne, že dítě zůstává v péči obou rodičů bez určení rozsahu jejich péče, a tudíž zůstává v jejich režii (srov. nový[2] § 907 odst. 1 o. z.). V tomto případě soud nerozhoduje o výši výživného ex lege, výjimkou je situace, kdy soud upraví nepřímý styk rodiče s dítětem nebo právo rodiče na informaci o dítěti po dobu, po kterou o něj pečuje druhý rodič (srov. nový § 919 odst. 2 o. z.).

Pokud se tak rodiče nedohodnou, soud určí rozsah jejich péče s ohledem na zájem dítěte (srov. nový § 907 odst. 2) a tak řečeno automaticky rozhodne také o vyživovací povinnosti vůči nezletilým podle obecných kritérií danými § 915–918 (srov. nový § 919 odst. 3).

Soud může rozhodnout ale i tak, že schválí dohodu rodičů, ledaže je zřejmé, že dohodnuté plnění není v nejlepším zájmu dítěte (srov. nový § 919 odst. 4).

V platnosti nadále zůstává i stávající § 919, kteréhož obsah je v novelizovaném znění převeden do odst. 1 téhož paragrafu.

Bude proto zajímavé sledovat, jestli a kam se judikatura Nejvyššího soudu s ohledem na tuto novelu OZ posune.

---

[1] Sp. zn. 20 Cdo 380/2016, resp. 20 Cdo 2450/2016

[2] Účinný od 1. 1. 2026, pozn. aut.