Aktuálně k vypořádání spoluvlastnictví dle nového občanského zákoníku

Důležité je, že od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (včetně řízení zahájených před tímto datem) řídí občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. (dále jen OZ). Proto i řízení, která byla zahájena před 1. 1. 2014, musí v odvolací instanci posuzovat podle institutů OZ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 17/2015). Právní úprava vypořádání spoluvlastnictví je podobná, ale přináší nové instituty.

Dle zákona platí, že nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

Základní pravidla pro vypořádání jsou pak dále uvedena v § 1144 OZ, který stanovuje základní postup pro vypořádání spoluvlastnictví. Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci. Je to primární způsob rozdělení věci a platí, že o možnosti rozdělitelnosti věci rozhodují i náklady na rozdělení věci jako takové (tzn. např. nutnost nákladů na zaměření hranic pozemků evidovaných ve zjednodušené evidenci, náklady na funkční úpravy a dále). Dále platí, že věc se nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

V případě, že není rozdělení možné (nebo je „příliš drahé“, jak je uvedeno výše), je možné přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví tomu, kdo o věc jeví zájem jako celek. Starší judikatura již určila, že pro přikázání věci je nutné, aby ten, kdo nemovitost chce přikázat do svého vlastnictví, byl solventní. To tedy znamená, že na vyplacení druhého spoluvlastníka musí mít peníze.

Solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru - podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, ze dne 15. 6. 2016).

Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoliv finančními prostředky nezbytnými na vyplacení vypořádacího podílu v době rozhodnutí nedisponuje, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá (například probíhá-li dědické řízení, po jehož skončení by měl spoluvlastník patřičné finanční prostředky zdědit, či má-li finanční prostředky po omezenou dobu fixované na spořicím účtu či dluhopisovém listu). Zde se ovšem jedná vždy o přísné posouzení individuálních skutečností a hodnocení důkazů v konkrétní věci.

Soud dále určil, že chybějící solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, nelze nahrazovat určením delší lhůty ke splnění povinnosti na základě hypotetické úvahy, že bude spoluvlastník mít možnost potřebné finanční prostředky získat.

Poměrně nedávno Nejvyšší soud rovněž rozhodl, že žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nelze s odkazem na § 1140 odst. 2 OZ zamítnout z důvodu, že byla podána k újmě třetí osoby (podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 300/2016, ze dne 29. 6. 2016).

Novým institutem, který zavedl občanský zákoník od roku 2014, je tzv. odklad zrušení spoluvlastnictví. Ust. § 1155 normuje, že na návrh spoluvlastníka může soud zrušení spoluvlastnictví odložit, má-li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka, a prodloužit tak trvání spoluvlastnictví, nejdéle však o dva roky. K tomu se aktuálně vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí 22 Cdo 4755/2015, ze dne 29. 6. 2016.

Uvedl, že jelikož se jedná o výjimku z pravidla, že se může spoluvlastník kdykoliv domáhat zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je třeba k ustanovení § 1155 odst. 1 OZ přistupovat a vykládat je spíše restriktivně. Jako důvod k odkladu vypořádání spoluvlastnictví tedy přicházejí např. závažné přechodné zdravotní problémy. Je nutno zdůraznit, že tyto důvody zpravidla nebudou samy o sobě dostačující, nýbrž by k nim měla přistoupit určitá další okolnost, která ospravedlní zásah do práva ostatních spoluvlastníků domáhat se kdykoliv zrušení spoluvlastnictví. Může jít zejména o naplnění předpokladu, že ve lhůtě pro odklad zrušení spoluvlastnictví může objektivně dojít k vyřešení ochrany oprávněného zájmu spoluvlastníka.

Ačkoli je tedy vypořádání spoluvlastnictví klasickou právní disciplínou, soudní judikatura k ní vytváří stále nová pravidla.