ESG nemusí být pro každého. Firmy, které s ním už začaly, ale necouvají

Obávaný ESG reporting tak nově nemá být zdaleka pro všechny, povinný zůstane jen pro největší zaměstnavatele. Ti, kdo u něj dobrovolně zůstanou, na něm ale mohou vydělat.

Když Mario Draghi předložil svou analýzu o budoucnosti evropské ekonomiky, dala se kolečka v Bruselu do pohybu. Evropa se ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny – na jedné straně je nutnost masivních investic do inovací, energetiky a obrany, na druhé straně sílící frustrace firem z byrokratické zátěže. Omnibus balíček je prvním signálem, že se něco začíná dít. Nejde jen o úspory a zjednodušení regulací, ale i o důležitý politický signál: Evropa chce být konkurenceschopná, ale zároveň nesmí ztratit ze zřetele své udržitelné ambice.

Nikdo rozumný nedokáže přehlédnout rostoucí odpor veřejnosti vůči ESG pravidlům. Můžeme ho vidět i u mnoha firem. Byť jejich rozhořčení ani zdaleka nelícuje s pobouřením široké veřejnosti. Firmy se nad ESG neušklíbají, protože by jim na udržitelnosti nezáleželo – mnohé ji berou vážně i bez vnějšího tlaku. Jde spíše o únavu z neustálých změn, složitých a mnohdy nedotažených pravidel a požadavků, které se mění rychleji, než je podniky stíhají implementovat. Omnibus balíček tak přináší klíčovou otázku: Je Evropa na prahu racionální deregulace, nebo jen otevírá dveře k oslabení důležitých standardů?

Regulátor pouští uzdu, napětí se ale nemírní

Podle Maria Draghiho a jeho práce potřebuje Evropa ročně proinvestovat až 800 miliard eur. Tento ambiciózní cíl má pozvednout Evropu z ekonomické stagnace a vhodit ji zpátky do ringu proti USA a Číně. Pomoci k tomu má rozsáhlý program deregulace a v neposlední řadě i zjednodušení zpráv o udržitelnosti.

Jednou z klíčových změn je úprava směrnice CSRD, která reguluje nefinanční reporting podniků. Nově se povinnost reportovat bude týkat pouze firem s více než 1 000 zaměstnanci. Jinými slovy, pro 80 % společností tato povinnost padá. Administrativní zátěž pro menší a střední podniky tedy minimálně ve spojení s pojmem ESG neporoste. Úprava ale zároveň vytváří zásadní slepé větve v hodnotových řetězcích.

Malé a středně velké firmy totiž nebudou nuceny přistoupit k nefinančnímu reportingu ani v případě, že se stanou nepřímými dodavateli společnosti, která takovou povinnost má. Další výrazný posun totiž přináší změny v rámci Corporate Sustainability Due Diligence Directive (CSDDD). Nově se due diligence povinnost zaměří pouze na Tier 1 dodavatele, tedy pouze na přímé dodavatele firem. Aplikace směrnice se navíc v jejich případě odkládá až do roku 2028. To může mít dopady na dostupnost dat o evropském podnikání jako takovém i na kvalitu reportovaných dat firem, pro které regulace zůstane platná.

Opomenout pak nelze ani změny avizované v EU Taxonomy, tedy klasifikačním systému, který definuje, co se považuje za ekologicky udržitelnou ekonomickou činnost. Podle tohoto standardu by mělo do budoucna reportovat dokonce ještě méně firem. Cílem EU by v tomto případě dle zprávy Omnibus mělo být snížení počtu reportovacích šablon přibližně o 70 procent a novinkou by měl být i práh materiality, který v tomto případě dosud chyběl. Regulátor tedy mírně pouští uzdu. Tím, kdo bude za udržitelnost v Evropě zodpovědný, budou opět především firmy samotné. Povinnost zůstane těm největším. Malým a středně velkým společnostem zůstane umožněno dobrovolné vykazování.

Otazník visí nad tisícovkou českých firem, a ještě větším počtem jejich dodavatelů

Jedno je jisté – mnoho firem už do ESG reportingu investovalo nemalé prostředky. A byť to může být ve světle internetových diskuzí překvapivé, z toho, co sledujeme na trhu, se jejich přístup k reportování se zprávami o deregulaci nemění. Pravidla sice mohou být upravena, ale tlak na transparentnost a odpovědnost nezmizí. Jen se přesouvá do rukou investorů, obchodních partnerů i spotřebitelů. Transparentní reportování pro ně přitom často hraje významnou roli.

Pro velké společnosti se nic nezmění. Nad další vlnou firem, které měly svůj odpovědný přístup k podnikání poprvé reportovat v roce 2026 za rok 2025, nyní visí otazník. Jen v Česku přitom mělo jít o asi tisíc společností, a ještě více jejich dodavatelů. Většina z těch, které již s přípravou začaly, je ale odhodlaná v procesu i dále pokračovat. Reporting o udržitelnosti podnikání je totiž sice časově i finančně náročný, mnoha firmám ale pomáhá odhalit zásadní rizika a slabiny jejich podnikání. A naopak pomáhá dokázat, že přístup subjektu k podnikání je dlouhodobě udržitelný. Nejen z hlediska ekologie, ale také ve vztahu k zaměstnancům, jejich spokojenosti a fluktuaci, ve vztahu k autoritám i běžným tržním rizikům.

Schválení těchto změn nebude jednoduché. Jestli přitom evropské podnikání něco potřebuje nejméně, je to nejistota ohledně toho, zda se Bruselu podaří jeho avizované kroky dotáhnout. Evropská komise by proto nyní měla v zájmu vlastních strategií co nejrychleji schválit plánované uvolnění a finálně definovat pravidla a formuláře pro ty, komu povinnost reportování zůstane. Celý schvalovací proces je přitom dlouhý, a aktuální návrh může na konci vypadat úplně jinak, budou-li proti sobě stát dvě strany, které problematiku vidí odlišně.

Pokud se ale zamýšlené změny podaří, půjde o první opravdu dobrý signál pro všechny investory a podniky v Evropě. Samotná Evropská komise očekává, že bude-li balíček přijat a implementován podle stanovených podmínek, přinese úspory ve výši přibližně 6,3 miliardy eur (157 miliard korun) a mobilizuje investiční kapacitu ve výši 50 miliard eur (1 253 miliard korun).

V případě firem, které z povinného reportování vypadnou, bude na vlastnících a managementu, aby se sami rozhodli, jak chtějí postupovat. Pokud váš obor a ambice reportování nevyžadují, investovat do reportingu možná nebude nutné. Pokud ale budete chtít dosáhnout na spolupráci s velkými značkami, obchodními řetězci, průmyslem a holdingy, nemůžete polevit.