Články s tagem: teorie práva

Článek reaguje na aktuální diskuzi o ústavních normách obyčejové povahy a poukazuje na skutečnost, že ústavnědogmatický závěr o přípustnosti či nepřípustnosti ústavních norem obyčejového charakteru v příslušné ústavní komunitě je závislý na zvolených ústavněteoretických východiscích, respektive předpokladech. Prostřednictvím stanovení 3 dilemat v podobě otázek z ústavní teorie pak článek nastiňuje, že za určité konstelace odpovědí na tyto otázky lze dospět k obecnému závěru jak o nepřípustnosti ústavních obyčejů, tak i o jejich přípustnosti v působnosti příslušného ústavního řádu.

V této epizodě podcastu Právní Kontroverze si moderátor Petr Agha povídá s ústavním soudcem Jiřím Přibáněm o klíčových otázkách, které hýbou nejen českým, ale i evropským právním prostředím. Jaké výzvy čekají na právní stát v době, kdy populismus získává na síle a zpochybňuje hodnoty liberální demokracie?

Právní teoretikové či filosofové si všímají toho, že pokud hovoříme o interpretaci a aplikaci práva, pak svou roli, a to mnohdy nezanedbatelnou, hraje i morální uvažování.

Triumfální technika. Destruktivní nihilismus. Téma číslo jedna. Odborná literatura charakterizuje test proporcionality různě, v každém případě hojně.

Analogie je tradiční právní pojem, který umožňuje přistoupit k dotváření práva soudy v případě zjištění existence mezery v zákoně. Interpretace a dotváření práva setrvale přitahují pozornost právních teoretiků.

Článek se věnuje otázce, zda mimořádné vládnutí probíhá ve sféře práva, anebo jde o fenomén ze své podstaty čistě mimoprávní.

V rámci právní teorie a právní filosofie se téměř nesetkáme s tím, že by se někdo blíže zabýval intuicemi, city nebo emocemi.

Mezi obrovské výhody právní akademie a zejména akademiků nesvázaných kontextem každodenní právní praxe patří nepochybně odstup od utilitárních potřeb a ohledů, které praktikující právníky, i v jejich případných akademických ambicích, více či méně svazují. Nezahlcen minuciózní úpravou a nezbytností zdárně přes její nepřehledné vody doplout ke (klientem, nadřízeným orgánem či odvolací instancí) očekávanému cíli, může se takový akademik zamýšlet nad obecným směrováním či účelem jednotlivých právních institutů, a potažmo zahlédnout, zda k němu příslušná právní úprava či judikatura přispívá, nebo zda se od něj naopak, přes veškeré dobré úmysly, spíše nevzdaluje. Vyučující akademik, zvláště pak učí-li dostatečně zvídavé studenty dostatečně široce koncipovanou materii, je k tomu motivován týden co týden.

Legitimita práva je již dekády ba staletí diskutovaným fenoménem. Nicméně právní odborníci se prozatím věnovali spíše disputacím týkajícím se rozmanitých zdrojů této legitimity, tj. argumentů, jejichž prostřednictvím lze právo ospravedlnit, a nikoli samotné podstatě a obsahu legitimity práva. Proto tento příspěvek nahlíží na pojem legitimity práva odlišným úhlem pohledu, neboť namísto otázky, jak lze právo ospravedlnit, předkládá otázku jinou, totiž, v čem přesně legitimita práva v podmínkách demokratické společnosti spočívá a jak ji lze empiricky měřit.

Příspěvek se zabývá druhou polovinou 60. let 20. století („dlouhým osmašedesátým“) jako přechodovou fází, jako koncem jedné éry, ve kterém jsou však již obsaženy také zárodky éry nadcházející. 60. léta na Východě i na Západě tehdejšího studenoválečného světa jsou charakterizovány dvěma rovinami – utopickou a anti-autoritářskou, přičemž události roku 1968 znamenají především oslabení utopické roviny ve prospěch roviny anti-autoritářské.

Připomeňme poněkud kontroverzní počínání zákonodárce stran směřování legitimního státního násilí v USA po 11. září 2001, zejména otázku tzv. detence osob podezřelých z členství v teroristických organizacích nebo z účasti na teroristických akcích zamířených proti USA na vojenské základně Guantanamo a jejich řízení před tzv. vojenskými komisemi, zřízenými na základě Zákona o vojenských komisích z roku 2006 (Military Comissions Act of 2006).[1]

Existence státní moci je jedním z výsledků organizovaného a také systémově strukturovaného násilí. Jedná se však o jev trpící jistým paradoxem: jsou-li vlády jako představitelé státní moci v prosazování svých cílů slabé (třeba z i důvodu rozbujelé korupce), ve společnosti běžně propuká interpersonální násilí. U silných vlád toto násilí ve společnosti naopak slábne. Obě ale buď udržují kontrolu nad koncentrovanými prostředky násilí v podobě ozbrojených sborů, justice a podobně, anebo přinejmenším vyvíjejí potřebné úsilí pro získání u udržení takové kontroly.

Není výr [vejr] jako Weyr. Jeden z nich je vyjmenovaným slovem a králem noci, druhý pak byl profesorem doktorem a 25. dubna jsme si připomněli 140. výročí jeho narození. Tak nějak podvědomě o Weyrovi tušíme všichni, kdyby nám o něm někdo vyprávěl nebo se na něj dokonce ptal, budeme se sebejistotou právníkům vlastní kývat hlavou, obdivovat jeho dílo a při zodpovězení jakékoli otázky to zahrajeme do autu prohlášením, že to byl velký inspirativní muž devatera řemesel.

Článek poukazuje na význam a podstatu práva a násilí a jejich vzájemné vztahy. Vymezuje rysy individuálního a kolektivního násilí, včetně jeho povahy a intenzity v nedemokratických a demokratických režimech. Ukazuje nezbytnou míru kolektivního násilí v demokratických režimech v závislosti na efektivnosti vládnutí výkonné moci. Konečně je pojednáno o nezbytnosti legitimnosti násilí a smyslu sankcí v mechanismu právního regulování.

Pokud autorita aplikující právo odkazuje na právní normu nebo na právní princip, odkazuje tím samým na abstraktní pravidlo. I právní princip je obecnou normativní větou, byť nikoli právní normou stricto sensu. Jednoduché pojetí práva jako souboru norem obsahujících hypotézu, dispozici a sankci, jakkoli je zjednodušující, má tudíž pravdivé jádro: při aplikaci práva vždy dochází k aplikaci nějakého pravidla; jde o podmínku nutnou (ne ovšem výlučnou) k tomu, aby šlo o aplikaci práva, nikoli o libovůli.

Tématem příspěvku je otázka povahy práva. Závažnost této otázky je dána tím, že s otázkou jejího pojetí je úzce spjat způsob samotné aplikace práva; nejde tedy jen o otázku ryze akademickou, ale navýsost praktickou. Příspěvek obsahuje stručnou charakteristiku jednotlivých prvků práva a na ní zakládá své závěry.

Ačkoli je norma běžnou součástí života právníka, její pojem není zcela jasný. V příspěvku bude učiněno zamyšlení nad pojmem normy a v té souvislosti také nad její strukturou a strukturními prvky.

Ačkoli je norma běžnou součástí života právníka, její pojem není zcela jasný. V příspěvku bude učiněno zamyšlení nad pojmem normy a v té souvislosti také nad její strukturou a strukturními prvky.

Příspěvek se zabývá proměnami postavení hodnoty rovnosti v ústavním pořádku na území České republiky od jejího vzniku až po současnost. Pozornost je věnována srovnání konkrétních úprav v jednotlivých ústavách. Cílem příspěvku je demonstrovat, jak může podoba ochrany konkrétního lidského práva podléhat politickým vlivům.

Příspěvek se zabývá proměnami postavení hodnoty rovnosti v ústavním pořádku na území České republiky od jejího vzniku až po současnost. Pozornost je věnována srovnání konkrétních úprav v jednotlivých ústavách. Cílem příspěvku je demonstrovat, jak může podoba ochrany konkrétního lidského práva podléhat politickým vlivům.

Příspěvek si klade za cíl kriticky pohlédnout na současné třídění forem státu a forem vlády. Za tímto účelem jsou v příspěvku vymezeny základní pojmy, jejichž definice dále slouží jako pozadí pro pojmy forma státu a forma vlády. V příspěvku je také stručně nastíněna genese a vývoj obou pojmů a je učiněn pokus o identifikaci možných důvodů, proč jsou oba pojmy směšovány.

Příspěvek si klade za cíl kriticky pohlédnout na současné třídění forem státu a forem vlády. Za tímto účelem jsou v příspěvku vymezeny základní pojmy, jejichž definice dále slouží jako pozadí pro pojmy forma státu a forma vlády. V příspěvku je také stručně nastíněna genese a vývoj obou pojmů a je učiněn pokus o identifikaci možných důvodů, proč jsou oba pojmy směšovány.

Při práci s judikaturou vrcholných soudů v našem českém právním prostředí se můžeme stále i v dnešní době setkat se specifickým fenoménem výkladových stanovisek přijímaných vrcholnými soudy.[1]

Ačkoliv argumentum ad absrudum lze považovat za nástroj odstranění sémantických nejasností pojmů užitých v právních předpisech, je možné se zamyslet nad určitou jazykovou neurčitostí i v názvu argumentu samotného. Předložený příspěvek si klade v zásadě jednoduchou otázku: Co je možné považovat za onen absurdní závěr, který při užití tohoto argumentu odmítáme?

Príspevok sa zaoberá argumentom z mlčania a argumentom z vyjadrenia ako argumentmi intencionálnej povahy. Autor rozlišuje medzi dvomi formami týchto argumentov – medzi historicko-komparatívnou a anticipačnou formou. Argument z mlčania vychádza z neuvedenia očakávaného v texte alebo z vypustenia časti textu po novele. Argument z vyjadrenia sa zas zakladá na skutočnosti, že zákonodarca vložil do právneho textu určité vyjadrenie, ktoré sa zdá buď relatívne nečakané, alebo ktoré bolo v porovnaní s predchádzajúcou úpravou do textu pridané. Tieto skutočnosti môžu slúžiť rekonštrukcii zákonodarcovho zámeru.