Články s tagem: právo stavby

Právo stavby se v Česku stále častěji uplatňuje jako praktický nástroj pro výstavbu na pozemcích, které jejich vlastníci nechtějí nebo nemohou prodat – typicky obce, stát, církve či institucionální vlastníci. Zkušenosti z praxe ukazují, jak důležité je v takových případech správné smluvní nastavení, vymezení účelu pro katastr a zajištění bankovně financovatelných podmínek.

Koupě pozemků je častým způsobem, jak investovat své finance, zvlášť pokud se jedná o pozemky, které územní plán vymezuje jako zastavitelné. Jejich dlouholeté držení bez toho, aby jejich majitel přistoupil k realizaci výstavby, se ale může investorům vymstít.

Byl-li zahájen spor o odstranění přestavku za situace, kdy samotný přestavek je ve své podstatě bezvýznamný a zasahuje do cizího pozemku zcela okrajově, nabízí se možnost, přikázat pozemek do vlastnictví stavebníka.

Typickým principem soukromého práva je zásada superficies solo cedit, obvykle překládaná jako povrch ustupuje půdě neboli stavba je součástí pozemku. Superficiální zásada se objevuje poprvé již v římském právu a v současné době je zakotvena ve většině právních řádů moderních států. Do českého práva byla znovu zavedena s účinností od 1. 1. 2014 novým občanským zákoníkem.

Na rozdíl od koncepce zákona o právu stavby z roku 1912 přináší nový občanský zákoník změnu v podobě rozšíření subjektů, které smí právo stavby ke svým pozemkům zřídit. Tím by měla odpadnout překážka, která značně limitovala jeho širší rozšíření. Právo stavby asi nebude příliš frekventovaným institutem evidovaným ve veřejných seznamech, ale jeho existence rozšíří paletu možností pro řešení obsahově totožných životních situací.

S účinností Občanského zákoníku byla do českého právního řádu opět zavedena zásada „superficies solo cedit“ neboli „povrch ustupuje půdě“. Spolu s ní byl po více než 50 letech obnoven také institut práva stavby. Po téměř třech letech od jeho znovuzavedení je načase si přiblížit, zda tento institut v praxi našel uplatnění.