Články s tagem: odkaz

Článek se zabývá institutem odkazu z pohledu uplatnění principu autonomie vůle v dědickém právu. Výklad o historickém vývoji ukazuje kořeny tohoto institutu v římském právu, jakož i přímou návaznost ABGB na právní konstrukce zavedené již v období starověku.

Před pár dny jsem se dočetl, že dědičkou zemřelého módního návrháře Karla Lagerfelda je kočka Choupette. Ponecháme-li stranou výstřednost takové situace, je třeba říct, že by to šlo i u nás. Nemusíte být ani ikonou módního průmyslu, abyste závětí zřídili nadaci, jejímž výhradním úkolem bude péče o šťastný kočičí či psí život vašeho nejlepšího zvířecího přítele. Většina z nás však hledá nevýstřední uspořádání majetkových vztahů po smrti, paradoxně ale realizace takových plánů může být složitější, než se zdá.

Odkaz sám o sobě není dědickým titulem, jak je tomu třeba u dědické smlouvy nebo závěti. Jedná se o institut, kterým zůstavitel v pořízení pro případ smrti nařídí určité osobě, aby odkazovníkovi vydala předmět odkazu, přičemž odkazovníkem může být jen osoba způsobilá dědit. Právní úprava odkazu je obsažena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“). Pojďme si konkrétněji přiblížit některá důležitá specifika tohoto staronového institutu, který byl do českého právního řádu navrácen teprve před pár lety.

Jednou z oblastí, jíž se dotkla rekodifikace občanského práva ve formě nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), který vstoupil v účinnost 1. ledna 2014, je dědické právo. A byl to právě nový občanský zákoník, který v oblasti dědického práva do českého právního řádu zavedl instituty dědické smlouvy a odkazu.

V prvním díle tohoto článku jsme se zaměřili na problematiku změn, které přinesla rekodifikace podnikatelům. Specifikem těchto změn je hlavně to, že se jedná o změny pro podnikatele nutné, které podstoupit se začátkem tohoto roku museli, jinak se vystavovali riziku často i velkých sankcí.