Postřehy Tomáše Lichovníka

Tak si kolikrát říkám, je to nějaká pověra či co? Že čím je žaloba delší, tím je lepší. Že čím je advokát „ostřejší“, tím je u soudu úspěšnější. Opak bývá pravdou. Přesto oba přístupy přetrvávají, a to často v neprospěch klientů.

Dne 17. listopadu jsme oslavili státní svátek a s ním spojené 31. výročí Sametové revoluce mne přimělo k zamyšlení nad změnami, které za těch více než třicet let prodělalo české soudnictví. Ty jednoznačně nejvýraznější a nejvýznamnější přinesl zákon č. 335/1991 Sb. Pro ty mladší připomenu, že se jednalo o jmenování soudců bez časového omezení, jejich neodvolatelnost a nepřeložitelnost. Dnes samozřejmosti, tehdy velký pokrok.

Brzy to bude šest let, co jsem opustil jednací síň, kde jsem trávil alespoň jeden den týdně dvacet dva let. A bavilo mne to. Na Ústavním soudu se s našimi účastníky – stěžovateli setkáváme prakticky jen občas při veřejném vyhlášení nálezu. To už má význam jen pro vysvětlení důvodů rozhodnutí, nikoli pro rozhodnutí samotné.

S odstupem téměř dvou měsíců (opět) navazuji na příspěvek mého ctěného kolegy Libora Vávry. Ve své glose nazvané „jednou a dost!?“ se v reakci na způsob jmenování nové předsedkyně Okresního soudu v Děčíně zamýšlel nad možností opakovaného jmenování soudních funkcionářů.

Zhruba před měsícem na tomto místě publikoval svůj příspěvek můj vážený a milý kolega Libora Vávra. Příspěvek, který se týkal střídání ministrů spravedlnosti a současně i jejich priorit. Rád bych s ním ve všem souhlasil, jako ostatně obvykle, kdyby opět nezmínil svůj nápad na zrušení okresních soudů.

Po snad již téměř dokonané porážce tzv. Islámského státu zůstávají v zajetí stovky bojovníků IS, jejich žen, družek a dětí, kteří pocházejí z evropských zemí. Nezaznamenal jsem, že by mezi nimi byla osoba s občanstvím České republiky. Máme tedy (alespoň zatím) to štěstí, že nemusíme řešit, co s našimi zajatými občany.

V nedávném rozhovoru s tajemníkem Komise pro efektivitu justice při Radě Evropy (CPEJ) Stéphanem Leyenbergerem mne zaujala zejména část týkající se umělé inteligence a jejího možného využití v justici. Upozornil, že umělá inteligence je již zde, nicméně zdůraznil, že spravedlnost musí zůstat „lidským procesem“. A na to bych rád navázal.

Navštívil jsem před nedávnem Terezín a také přilehlou Malou pevnost. Jejich pohnutou historii jsem znal, ale bezprostřední kontakt s místy tolika utrpení je nad všechny odborné texty. A právě zde jsem si velmi silně uvědomoval, že prakticky všichni, kdo prošli ghetem v Terezíně či věznicí v Malé pevnosti sem byli posláni státními orgány. A to na základě právních norem.

Při studiu rozhodovací praxe Ústavního soudu v opatrovnických věcech jsem v poslední době prostudoval více než 150 nálezů vydaných v posledních 15 letech. Přitom jsem mimoděk zjistil, že téměř všechny nálezy ruší pouze rozhodnutí odvolacích soudů. To by nebylo tak zajímavé. Ale prakticky všechna zrušená rozhodnutí byla měnící.

Kolega Roman Fiala se ve svém zamyšlení věnoval tématu elektronických soudních rejstříků a jejich zranitelnosti. Přivedl mne tím na podobné téma. Téma elektronických spisů.

JUDr. Tomáš Lichovník (*1964 v Olomouci) studoval v letech 1982 - 1986 na Právnické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, kde v roce 1988 úspěšně absolvoval rigorózní řízení. Po ukončení studia pracoval jako podnikový právník u ČSD – Správy střední dráhy v Olomouci